22 Cdo 243/2002 — Nejvyšší soud

22 Cdo 243/2002 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 3. 2003 Spisová značka:22 Cdo 243/2002 ECLI:ECLI:CZ:NS:2003:22.CDO.243.2002.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 6 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb. § 126 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 243/2002 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci žalobce Ing. Z. B., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, a 2) městu P., o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8 C 99/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 24. května 2001, č. j. 40 Co 500/99-209, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 24. května 2001, č. j. 40 Co 500/99-209, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Přerově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. listopadu 1998, č. j. 8 C 99/92-160, zastavil řízení proti České republice – Ministerstvu obrany ČR, v rozsudku označené jako žalovaný 1), a ve vztahu k nynějším žalovaným určil, že původní „žalobce Ing. F. B., je vlastníkem pozemku původně parcelové č. 2732/1, po scelení 2152 role o výměře 2026 m2 nyní veden v katastru nemovitostí jako p. č. 2152/1 – ostatní plocha o výměře 1242 m2, dále p. č. 2152/2 – stavební plocha o výměře 713 m2 a části – díl „a“ p. č. 2153/5 o výměře 71 m2 zapsaných pro k. ú. P. u Katastrálního úřadu v P.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní žalobce Ing. F. B. nabyl vlastnické právo k pozemku parc. č. 2732/1 – role, zapsanému ve vložce č. 737 pozemkové knihy pro kat. území P., kupní smlouvou ze 14. 10. 1943. Nájemní smlouvou z 15. 12. 1949 Ing. F. B. pronajal počínaje 1. 1. 1950 firmě O., n. p., G., provoz bývalé parketárny včetně pozemku parc. č. 2732/1 v P. na dobu 15 let. Výměrem MNV v P. z 15. 10. 1953, sp. zn. VIII-191.1-15/10/1953-Dr. Va/Li, byla na pozemek parc. č. 2732/1 zavedena národní správa a národním správcem byl ustanoven Č. T., zaměstnanec MNV v P. Kupní smlouvou z 1. 4. 1955 národní správce Č. T. jako prodávající prodal Ministerstvu národní obrany – HUF P. pozemek parc. č. 2732/1 o výměře 2026 m2 za kupní cenu 3 241,60 Kč, která měla být kupujícím zaplacena národnímu správci. Tato smlouva byla schválena odborem místního hospodářství MNV v P. 4. 4. 1955. Kupní smlouvou z 18. 11. 1955 Č. T. prodal tentýž pozemek, v době uzavření smlouvy parc. č. 2152 – role, Čs. státu – Vojenské správě zastoupené Vojenskou stavební správou v O., s tím, že kupní cena 3 241,60 bude složena na účet prodávajícího u Č. s. v P. Smlouva byla schválena MNV v P. 18. 11. 1955 a Ministerstvem národní obrany 15. 2. 1956. V obou kupních smlouvách bylo konstatováno, že pozemek je ve vlastnictví Ing. F. B. Pozemek parc. č. 2732/1 po scelení byl označen jako parc. č. 2152 o výměře 1955 m2, která následně byla rozdělena na parc. č. 2152/1 – ostatní plocha o výměře 1242 m2 a parc. č. 2155/2 – stavební plocha o výměře 713 m2. Jako uživatel těchto pozemků byl veden Čs. stát – Ministerstvo národní obrany. Dohodou o převodu správy národního majetku z 11. 10. 1957 Krajská vojenská ubytovací a stavební správa v O. převedla část pozemku parc. č. 2152, označenou písmenem „a“ o výměře 71 m2 na P. s., n. p., O. Smlouvou o převodu práva hospodaření z 27. 6. 1997, uzavřenou mezi ČR – Ministerstvem obrany ČR, zastoupeným ředitelem odboru ubytovací a stavební služby, jako převodcem a ČR – Ministerstvem spravedlnosti ČR, zastoupeným Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě, jako nabyvatelem došlo na základě zákona č. 283/93 Sb. na nabyvatele k převodu práva hospodaření k nemovitostem, a to pozemku parc. č. 2152/1 , parc. č. 2152/2 a objektu č. p. 387 postaveném na parc. č. 2152/2. Podle výpisu z katastru nemovitostí je Krajské státní zastupitelství v Ostravě vedeno jen jako vlastník objektu č. p. 387, kdežto u označených pozemků není vlastník uveden za držitele části „a“ parc. č. 2535/5 se považuje žalovaný 2). Soud prvního stupně dovodil, že účastníci jsou ve sporu věcně legitimováni a žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Dospěl k závěru, že žalobce své vlastnické právo ke sporným pozemkům nepozbyl, neboť zavedení národní správy podle dekretu č. 5/1945 Sb. neznamenalo odnětí vlastnictví ve prospěch jiného subjektu a obě kupní smlouvy uzavřené národním správcem Č. T. jsou absolutně neplatné, protože jejich uzavřením překročil rozsah svých oprávnění. K vydržení vlastnického práva státem nemohlo dojít z důvodu nedostatku jeho dobré víry. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalovaného 1) rozsudkem ze dne 24. května 2001, č. j. 40 Co 500/99-209, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že zamítl návrh, aby soud určil, „že žalobce je vlastníkem pozemku původně parcelní číslo 2732/1, po scelení 2152 role, o výměře 2026 m2, nyní veden v katastru nemovitostí jako p. č. 2152/1 – ostatní plocha o výměře 1242 m2, dále p. č. 2152/2 – stavební plocha o výměře 713 m2 části – díl „a“ p. č. 2153/5 o výměře 71 m2, zapsaných pro k. ú. P. u Katastrálního úřadu v P.“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. V průběhu odvolacího řízení 3. 5. 2000 žalobce Ing. F. B. zemřel. Odvolací soud pokračoval v řízení s Ing. Z. B. jako jediným dědicem zemřelého žalobce. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a právním závěrem o věcné legitimaci žalovaných. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení proto, že věc měla být řešena podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť pozemek přešel na stát z důvodu uvedeného v § 6 odst. 2 tohoto zákona. Pokud žalobce nevyužil práva daného mu tímto zákonem, nelze neuplatnění práva podle restitučního předpisu obejít určovací žalobou. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů, že řízení je postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že soud pominul, že vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. bylo vyloučeno pro zastavění pozemku novou stavbou a Ministerstvo financí odmítlo vyplatit finanční náhradu z důvodu, že nebyla prokázána tíseň při převodu. Aplikace zákona o mimosoudních rehabilitacích nepřicházela v úvahu, protože věc se nikdy fakticky ani právně nemohla stát majetkem státu. Kupní smlouvy uzavřené Č. T. považuje za nicotné právní úkony. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací podle bodu 17. hlavy první části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Dovolatel nenamítal vady uvedené v § 237 odst. 1 OSŘ a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo. Dovolatel však namítal, že řízení je postiženo jinými vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací námitky v tomto směru uplatněné se však svým obsahem týkají vlastního právního posouzení věci, nikoli jiných vad, majících za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak to má na mysli § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ. Dovolací soud existenci takových vad neshledal. Dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ tedy není dán. Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení odůvodnil odvolací soud tím, že v daném případě byl namístě postup žalobce (jeho právního předchůdce) podle speciálního zákona č. 87/1991 Sb., a pokud tak neučinil, nelze neuplatnění práva p