Nejvyšší soud 22 Cdo 2441/2025 – Určení vlastnictví k nemovité věci

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 7. 2024, č. j. 15 C 299/2021-293, určil, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I), zamítl vzájemný návrh žalované na určení, že výlučným vlastníkem tohoto pozemku je žalovaná (výrok II), zamítl vzájemný návrh žalované na určení, že žalobkyně je osobou povinnou k uhrazení náhrady za vyvlastněné pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok III), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV) a o náhradě nákladů řízení o vzájemných návrzích (výrok V).

K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2025, č. j. 13 Co 519/2024-344, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná s odkazem na § 237 a § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) dovolání. Pokládá otázku, která podle ní dosud nebyla dovolacím soudem řešena, zda „správce konkurzní podstaty (právního předchůdce žalobkyně) v podmínkách konkursu a vyrovnání dle zákona 328/1991 Sb., za právního stavu účinného ke dni 3. 6. 2001, byl povinen k zápisu vlastnického práva právního předchůdce žalobkyně do katastru nemovitostí doložit kolaudační rozhodnutí, případně jiný veřejnoprávní akt, kterým by doložil splnění účelu, pro který byl předmětný pozemek právním předchůdcům žalované vyvlastněn rozhodnutím o vyvlastnění, jež nabylo právní moci dne 15. 8. 1972“. Dovozuje, že jestliže pozemek nebyl zastavěn a nenastal proto účel vyvlastnění, nemohlo vlastnické právo ke spornému pozemku přejít na žalobkyni. Dále tvrdí, že jí ani jejím právním předchůdcům nebyla nikdy poskytnuta náhrada za vyvlastněné pozemky, a má proto naléhavý právní zájem na určení osoby povinné k její úhradě. Odvolací soud se podle dovolatelky také odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2657/2005, jestliže nepřihlédl k tomu, že rozhodnutí o vyvlastnění bylo doručováno v té době již zemřelé osobě. Vzhledem k tomu nemohlo rozhodnutí o vyvlastnění nabýt právní moci a právní předchůdkyně žalobkyně vlastnické právo k vyvlastňovaným pozemkům nenabyla. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhuje, aby byla dovolacím soudem odložena právní moc napadeného rozsudku, jelikož by mohlo dojít k dispozici se sporným pozemkem žalobkyní.

Žalobkyně navrhuje odmítnout dovolání jako nepřípustné, případně ho zamítnout, protože žádná z otázek formulovaných žalovanou nezakládá přípustnost podle § 237 o. s. ř. Rozhodnutí soudů nižších stupňů vychází z toho, že právní předchůdce žalobkyně nabyl vlastnické právo k pozemku originárně právní mocí vyvlastňovacího rozhodnutí z roku 1972, nikoli zápisem do katastru nemovitostí, takže postup správce konkursní podstaty je irelevantní. Otázka náhrady za vyvlastněné pozemky je založena na skutkové verzi odlišné od zjištění soudů, které prokázaly vyplacení náhrady; navíc žalovaná nemá naléhavý právní zájem na určení osoby povinné, protože je oprávněna k žalobě na plnění. Námitky žalované podle žalobkyně směřují k obcházení restitučních předpisů, „v jejichž rámci již žalovaná neuspěla“. Dovolání je tedy nejen nepřípustné, ale i nedůvodné, stejně tak jako návrh na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být právní otázka již dovolacím soudem vyřešená posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na podle ní dosud dovolacím soudem neřešené otázce, a to, zda byl správce konkurzní podstaty povinen k zápisu vlastnického práva žalobkyně doložit splnění účelu, pro který byl sporný pozemek vyvlastněn.

Dovolací soud uvádí, že na řešení dovolatelkou nastolené otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a proto nemůže založit přípustnost dovolání.

Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž založeno na závěru, že vlastnické právo ke spornému pozemku nabyl právní předchůdce žalobce originárně rozhodnutím odboru výstavby a územního plánování bývalého ONV XY, č. j. výst. 330-1833/72-Vo, ze dne 7. 4. 1972, o vyvlastnění pozemku, nikoliv zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí.

Ve vztahu k této prejudiciální otázce, s níž žalovaná v dovolání nijak nepolemizuje, neformuluje žádnou konkrétní právní otázku, kterou by se mohl dovolací soud zabývat.

Pokud žalovaná dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na dosud neřešené právní otázce, zda „žalovaná má právo na poskytnutí náhrady za pozemky vyvlastněné na základě zákona č. 87/1958 Sb. v případě, že náhrada za jejich vyvlastnění nebyla nikdy vyvlastňovaným resp. právním předchůdcům žalované vyplacena, resp. Zda má žalovaná právo (a naléhavý právní zájem) na to, aby byla za tohoto stavu určena osoba povinná k poskytnutí náhrady za vyvlastněné pozemky“, pak v této části dovolání řádně nevymezuje dovolací důvod, přestože jde o obligatorní náležitost dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalovaná však v této části dovolání nepoukazuje na výklad příslušné právní normy (tedy především § 80 o. s. ř.), neuvádí žádnou argumentaci, na základě které má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; omezuje se toliko na strohé vyjádření nesprávnosti či nesouhlasu s rozhodnutím nalézacích soudů. Nadto na řešení části otázky, tedy zda „má žalovaná právo na poskytnutí náhrady“ není rozhodnutí odvolacího soudu ani založeno.

Pokud dále žalovaná namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2657/2005, v otázce nabytí právní moci rozhodnutí doručovaného zemřelé osobě, pak své závěry staví na jiném skutkovém základě než soud odvolací. Tvrdí-li dovolatelka, že k nabytí právní moci rozhodnutí o vyvlastnění nemohlo dojít, jelikož M. Š. byl v okamžiku doručování rozhodnutí mrtev, formuluje právní otázku na jiném skutkovém základě, než ze kterého vyšel odvolací soud, který k uvedené skutečnosti nemohl přihlížet, neboť byla žalovanou uvedena až po koncentraci řízení. Odvolací soud se tak touto skutečností nemohl ani zabývat. Nejvyšší soud je, s ohledem na již výše uvedené, vázán skutkovým stavem věci zjištěným odvolacím soudem. Jestliže žalovaná své odlišné právní posouzení věci buduje na jiném skutkovém stavu, než který se stal základem pro rozhodnutí odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod a přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tím založit nemůže (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 204/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017, ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3054/2018, dostupná na www.nsoud.cz, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Dovolání žalované s ohledem na vše výše uvedené není přípustné; dovolací soud je proto podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Vzhledem k tomu, že bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.