22 Cdo 2481/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2481/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 11. 2025 Spisová značka:22 Cdo 2481/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.2481.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Spoluvlastnictví Zrušení a vypořádání spoluvlastnictví Právo na spravedlivé soudní řízení Vady podání Dovolací důvody Dotčené předpisy:§ 1140 odst. 2 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 § 1147 předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 § 157 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění do 30.06.2025 § 241a odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 30.09.2017 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 12. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 400/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2481/2025-545 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce L. P., zastoupeného doc. JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze, Náplavní 2013/1, proti žalované J. D., zastoupené Mgr. Šárkou Zelenkovou, advokátkou se sídlem v Krnsku 155, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 15 C 157/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2025, č. j. 25 Co 324/2024-508, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 18 950 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované Mgr. Šárky Zelenkové. Odůvodnění: 1. V projednávané věci, jejímž předmětem je zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda je rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumatelné ve smyslu § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). K námitkám žalobce dále zkoumal, zda není zjevně nepřiměřená úvaha odvolacího soudu o způsobu vypořádání spoluvlastnictví – přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované ve smyslu § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Současně posuzoval, zda žalobce nezakládá právní otázky na jiném řešení prejudiciální právní otázky, jejíž řešení však v dovolání nebylo zpochybněno, případně na jiném skutkovém stavu, který však nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn. I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 2. Okresní soud v Trutnově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 10. 2024, č. j. 15 C 157/2020-457, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku p. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a k pozemkům p. č. XY a p. č. XY, to vše v k. ú. XY(výrok I). Uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalované (výrok II) a uložil jí povinnost zaplatit žalobci 407 680 Kč jakožto vypořádací podíl (výrok III). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům (výrok IV) a státu (výrok V a VI). 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že oba účastníci mají zájem o přikázání nemovitostí do svého výlučného vlastnictví a mají vztah k lokalitě, ve které se nemovitosti nachází. Uvedl, že žádný z účastníků nepřispěl významnou měrou k péči o údržbu a renovaci nemovitostí. Žádný z účastníků neprokázal ani relevantní investici, která by nemovitosti zhodnotila. Zohlednil rovněž, že zvolený způsob vypořádání spoluvlastnictví umožní oběma účastníkům užívat část nemovitostí, které společně zakoupili v roce 2010 (následně se na základě právního jednání účastníků část takto společně nabytých nemovitostí stala již v roce 2017 výlučným vlastnictvím žalobce). 4. Pro rozhodnutí o vypořádání spoluvlastnictví nepovažoval soud prvního stupně za rozhodující další kritéria, která účastníci řízení soudu sdělili a která měla svědčit pro přikázání nemovitostí do jejich vlastnictví. 5. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2025, č. j. 25 Co 324/2024-508, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II (výrok I). Ve výroku III jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 2 548 000 Kč jakožto vypořádací podíl (výrok II). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok III a IV) i účastníkům řízení (výrok V). 6. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované (rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnil jen v souvislosti s výší vypořádacího podílu). Uvedl, že z hlediska spravedlivého uspořádání vzájemných vztahů mezi účastníky řízení je opodstatněné, aby nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalované. Přihlédl k tomu, že žalobce se již stal na základě dohody mezi účastníky řízení vlastníkem části nemovitostí, které nabyli do spoluvlastnictví na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 2010. Zásluha obou účastníků na nabytí nemovitostí do spoluvlastnictví byla srovnatelná a oba se podíleli přibližně jednou polovinou na zaplacení sjednané kupní ceny. Žalovaná je solventní k zaplacení vypořádacího podílu. Přikázáním nemovitostí do jejího vlastnictví získá možnost užívat je spolu se synem účastníků, a to k rekreačním či jiným účelům nebo i k trvalému bydlení. II. Dovolání žalobce a vyjádření žalované II.A Dovolání žalobce 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, která nebyla dosud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a na právní otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. 8. Dovolatel považuje za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1450/2015). 9. Podle dovolatele nebyla dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena právní otázka, zda může soud přikázat nemovitost do výlučného vlastnictví spoluvlastníka na základě kritéria „možnosti žít v lokalitě“, aniž by tento spoluvlastník takovou vůli v řízení jakkoli tvrdil nebo ji dokazoval. Namítá, že žalovaná v řízení ani neprojevila vůli žít přechodně či trvale v lokalitě XY, kde se nemovitosti nachází (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1180/14). 10. Dovolatel dále tvrdí, že soudy nižších stupňů při rozhodnutí o způsobu vypořádání spoluvlastnictví ignorovaly soubor kritérií, která Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně formuloval jako relevantní pro rozhodování o přikázání nemovitosti, a to například: vůle nabýt věc do výlučného vlastnictví (sp. zn. 22 Cdo 367/2019), solventnost (sp. zn. 22 Cdo 972/2023), výše nabídky přiměřené náhrady (sp. zn. 22 Cdo 1114/2016), zásluhy při správě, údržbě a opravě věci (sp. zn. 22 Cdo 367/2019), citová vazba k nemovitosti (sp. zn. 22 Cdo 3222/2018), schopnost provést rekonstrukci (sp. zn. 22 Cdo 2688/2020), veřejný zájem či účelné využití věci (sp. zn. 22 Cdo 1236/2017), užívání nemovitosti rodiči spoluvlastníka (sp. zn. 22 Cdo 1450/2015), zásluhy na pořízení věci (sp. zn. 22 Cdo 103/2019) a další kritéria uvedená v dovolání spolu s odkazy na relevantní ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. V této souvislosti dovolatel odkazuje „pro stručnost“ na své odvolání ze dne 11. 11. 2024, kde u každého kritéria uvádí, z jakého důvodu svědčí jemu, a nikoliv žalované. 11. Podle žalobce je nutné především zohlednit, že řešil veškeré záležitosti týkající se nabytí nemovitostí do spoluvlastnictví účastníků řízení a většinově se podílel na úhradě kupní ceny. Žalobce je více solventní k zaplacení vypořádacího podílu než žalovaná, neboť by jej nemusel platit z prostředků třetí osoby. Rovněž nabídl za vypořádací podíl podstatně vyšší částku, než činí polovina stanovené obvyklé ceny nemovitostí. Investoval také do nezbytných oprav a údržby nemovitostí. Uvádí, že má k lokalitě, kde se nemovitosti nachází, mnohem bližší vztah než žalovaná a že nemá v úmyslu tyto nemovitosti prodat, jak to zamýšlí žalovaná. 12. Na základě uvedeného považuje úvahu odvolacího soudu o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalované za zjevně nepřiměřenou a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. 13. Namítá rovněž, že odvolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil, čímž porušil právo žalobce na spravedlivý proces. Odvolací soud se dostatečně nevypořádal s jeho námitkami směřujícími do rozhodnutí soudu prvního stupně o způsobu vypořádání spoluvlastnictví a omezil se na obecné konstatování, že neexistuje důvod pro přikázání nemovitostí žalobci. Takový postup p