22 Cdo 2483/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 2483/2025-1357 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve žalobců a) D. C. a b) H. Z., zastoupených JUDr. Petrem Malým, advokátem se sídlem v Praze, Na Příkopě 583/15, proti žalovaným 1) Karius Investments a.s., se sídlem v Praze, Ledařská 238/5, IČO 28380576, zastoupené JUDr. Evou Bartůňkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Melounová 520/4, 2) Společnost LMB, s.r.o., se sídlem v Praze, Vodičkova 704/36, IČO 64580407, zastoupené JUDr. Danielou Filipovou, advokátkou se sídlem v Praze, Šítkova 233/1 a 3) Netradiční koncerty s.r.o., se sídlem v Káraném, Komenského 332, IČO 09221786, zastoupené Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem se sídlem v Praze, Ruská 614/42, o zdržení se obtěžováním hlukem z venkovní hudební produkce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 182/2021, o dovolání žalovaných 1) a 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, č. j. 21 Co 388/2024-1964, takto: I. Dovolání žalované 1) se odmítá. II. Dovolání žalované 3) se odmítá. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 7. 2024, č. j. 21 C 182/2021-1140, uložil žalovaným 1) a 3) povinnost zdržet se obtěžování žalobce a) hlukem z venkovní hudební produkce vycházející z pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, v k. ú. XY, ve vlastnictví žalované 1) a pronajímaných žalované 3) tak, aby ekvivalentní hladina akustického tlaku A LAeq, 5min nepřevyšovala pro chráněné venkovní prostory stavby č. p. XY, jež je součástí pozemku parc. č. XY, v k. ú. XY, ve vlastnictví žalobce a), hodnotu 64 dB (výrok II a IV). Dále rozhodl o dalších tam specifikovaných nárocích a nákladech řízení (výroky I, III, V–XII). 2. K odvolání žalobců a žalovaných 1) a 3) Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, pod č. j. 21 Co 388/2024-1964, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrokové části I, II a IV (výrok I), nákladový výrok X změnil (výrok II) a výroky III, V, VI, VII, VIII, IX, XI a XII zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně v rozsahu výroku I (ve vztahu k vyhovujícímu výroku vůči žalované 1), podala žalovaná 1) dovolání. Jeho přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na nesprávném právním posouzení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud zcela odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Konkrétně namítla, že odvolací soud nerozhodoval v souladu s § 154 odst. 1 zákona č. 99/1964 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého je pro rozsudek rozhodující stav, který je v době jeho vyhlášení. Za období tří let před vyhlášením rozsudku totiž v řízení nebylo prokázáno, že by došlo k překročení oné hranice limitu 64 dB z veřejné produkce hudby pořádané na pozemcích žalované; pronikání imisí tedy již pominulo. K prokázanému překročení došlo pouze v roce 2021. Dovolací soud se tak odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2581/2011, ze kterého má plynout, že i v řízení o negatorní žalobě týkající se imise má soud rozhodující ve věci vycházet ze stavu v době jeho rozhodování, nikoliv na základě možných skutečností budoucích. Tento argument žalovaná dále rozvedla o to, že žalobci podaná negatorní žaloba měla být jako taková zamítnuta pro nedůvodnost, protože ve spojení s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 218/2020, 22 Cdo 1485/2005, 22 Cdo 2099/2008, 22 Cdo 4280/2016 a 22 Cdo 1147/2010 negatorní žaloba neměla připadat v úvahu vzhledem k tomu, že neoprávněné rušení vnikáním imisí na pozemky žalobců netrvá a ani neexistuje konkrétní nebezpečí jeho možného opakování v budoucnu, které se žalobcům nepovedlo prokázat. Žalovaná s ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil výrok I napadeného rozsudku a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I (ve vztahu k vyhovujícímu výroku vůči žalované 3) podala dovolání i žalovaná 3). Vymezila v něm několik právních otázek, které podle jejího mínění nebyly dovolacím soudem dosud řešeny. Konkrétně šlo o otázku, zda jí mohly soudy uložit výše vymezenou povinnost zdržet se hlukových imisí nad 64 dB (LAeq, 5min) bez ohledu na denní či noční hodinu, tedy fakticky po celý rok, a zda to bylo možné bez kvantitativního stanovení počtu přípustných koncertů; zda je podle § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“) protiprávní, když stanovený hlukový limit 64 dB (LAeq, 5min) není stanoven žádným předpisem; zda z hlediska § 1013 o. z. je třeba za míru nepřiměřenou místním poměrům a vážně ohrožující výkon práv žalobce a) považovat 64 dB (LAeq, 5min), pokud hodnota nemá oporu v provedeném dokazování a byla by „přesažena“ byť jen jedenkrát; zda může být určující stanovená hodnota, aniž by bylo prokázáno, že je právě tato hodnota hraniční i v podmínkách konkrétního případu; zda lze veřejnou produkci hudby omezit i bez aktuálních náměrů hluku (za roky 2022–2024). Žalovaná 3) rovněž namítla, že odvolací soud nerozhodoval v souladu s § 154 odst. 1 o. s. ř., podle kterého je pro rozsudek rozhodující stav, který je v době jeho vyhlášení. Po roce 2021 již nebylo prokázáno překročení hranice limitu 64 dB z veřejné produkce hudby a navíc došlo za účelem omezení obtěžování hlukem k přijetí zásadních opatření ze strany žalované. K oné existenci vzniku konkrétního nebezpečí v budoucnu také dodala, že v současnosti ukončila pořádání jakýchkoliv koncertů a směřuje do likvidace z důvodu smrti jejího jednatele, který koncerty v XY organizoval. Na základě těchto skutečností vyvodila, že odvolací soud se odchýlil od závěru Nejvyššího soudu, že zákaz neoprávněného rušení přichází v úvahu tam, kde toto neoprávněné rušení ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu, a tedy rozhodl v rozporu s jeho ustálenou rozhodovací praxí (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1626/9622 Cdo 1485/2005, 22 Cdo 1147/2010, 22 Cdo 4280/2016, 22 Cdo 3639/2017). Dále žalovaná dodala, že soudy také pochybily v tom, že doposud provedenými důkazy nebyly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, k nimž je potřeba odborných znalostí, a že dané soudy nezkoumaly samotnou míru nepřiměřenosti k místním poměrům na pozemku žalobce a) a zda je právě akční hodnota 64 dB v dané lokalitě hraniční vzhledem k vysoké hladině hluku pozadí zapříčiněné dopravou (rozsudek Nejvyššího soudu 22 Cdo 3277/2014). Žalovaná 3) také uvedla, že soudy patřičně nevyjasnily protichůdná stanoviska odborníků. Navrhla zrušení napadené části rozsudku odvolacího soudu. 5. Žalobci ve svém vyjádření k dovoláním uvedli, že mají za to, že dovolání obou žalovaných je namístě odmítnout, respektive zamítnout. Dovolání nesplňují podmínky přípustnosti, neboť směřují do přezkoumání skutkových zjištění, která nepodléhají dovolacímu přezkumu, a odvolací soud ani soud prvního stupně se neodchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu; odvolací soud rozhodl po věcné stránce správně, v souladu s právem, na základě ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Žalobci se domnívají, že otázka posouzení existence konkrétního opakování nebezpečí neoprávněného rušení vlastníka věci v budoucnu dovolacímu přezkumu nepodléhá, protože je věcí především skutkových závěrů, a podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 218/2020 je otázka „konkrétního nebezpečí“ vždy otázkou posouzení individuálních rysů konkrétního případu a v dovolacím řízení by toto posouzení bylo možno relevantně zpochybnit jen, pokud by úvaha odvolacího soudu byla zjevně nepřiměřená. Soudy se přitom otázkou existence tohoto konkrétního nebezpečí zabývaly a i v případě, pokud toto dovolání bude shledáno přípustným, je evidentní, že skutkový závěr soudů o nebezpečnosti opakování vzniku těchto imisí do budoucna byl vytvořen na základě podrobného dokazování a posouzení skutkového stavu, s obsáhlým odůvodněním a není zjevně nepřiměřený. Co se týče onoho pronikání imisí v roce 2023 a 2024, kdy žalované namítaly jejich neprokázanost a vůbec spornost překročení hodnoty 64 dB, mající za následek zmíněný nesoulad s ustanovením, podle kterého soud rozhodující ve věci má vycházet ze stavu v době jeho rozhodování, nikoliv z možných skutečností budoucích, žalobci argumentují, že i kdyby v daných letech přece jen došlo ke snížení intenzity imisí, ať už snížením hlučnosti nebo počtu pořádaných vystoupení, nijak to nerozporuje správnost napadeného rozhodnutí, neboť jestliže ke vniku nepřiměřených imisí došlo jednou, je i z okolností případu zřejmé, že k nim může dojít i v budoucnu. Za přiléhavé pak žalobci označili závěry Nejvyššího soudu: „Pokud již k protiprávnímu jednání jednou došlo, jako je tomu v tomto případě, pak je pravděpodobnost jeho opakování vyšší, re