22 Cdo 2483/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2483/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 10. 2025 Spisová značka:22 Cdo 2483/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.2483.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Imise Dotčené předpisy:§ 1013 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 11. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 06.01.2026 09.01.2026I.ÚS 46/26 II.ÚS 77/26 Dita Řepková Pavel Šámal Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2483/2025-1357 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve žalobců a) D. C. a b) H. Z., zastoupených JUDr. Petrem Malým, advokátem se sídlem v Praze, Na Příkopě 583/15, proti žalovaným 1) Karius Investments a.s., se sídlem v Praze, Ledařská 238/5, IČO 28380576, zastoupené JUDr. Evou Bartůňkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Melounová 520/4, 2) Společnost LMB, s.r.o., se sídlem v Praze, Vodičkova 704/36, IČO 64580407, zastoupené JUDr. Danielou Filipovou, advokátkou se sídlem v Praze, Šítkova 233/1 a 3) Netradiční koncerty s.r.o., se sídlem v Káraném, Komenského 332, IČO 09221786, zastoupené Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem se sídlem v Praze, Ruská 614/42, o zdržení se obtěžováním hlukem z venkovní hudební produkce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 182/2021, o dovolání žalovaných 1) a 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, č. j. 21 Co 388/2024-1964, takto: I. Dovolání žalované 1) se odmítá. II. Dovolání žalované 3) se odmítá. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 7. 2024, č. j. 21 C 182/2021-1140, uložil žalovaným 1) a 3) povinnost zdržet se obtěžování žalobce a) hlukem z venkovní hudební produkce vycházející z pozemků parc. č. XY, XY, XY, XY, v k. ú. XY, ve vlastnictví žalované 1) a pronajímaných žalované 3) tak, aby ekvivalentní hladina akustického tlaku A LAeq, 5min nepřevyšovala pro chráněné venkovní prostory stavby č. p. XY, jež je součástí pozemku parc. č. XY, v k. ú. XY, ve vlastnictví žalobce a), hodnotu 64 dB (výrok II a IV). Dále rozhodl o dalších tam specifikovaných nárocích a nákladech řízení (výroky I, III, V–XII). 2. K odvolání žalobců a žalovaných 1) a 3) Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, pod č. j. 21 Co 388/2024-1964, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrokové části I, II a IV (výrok I), nákladový výrok X změnil (výrok II) a výroky III, V, VI, VII, VIII, IX, XI a XII zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně v rozsahu výroku I (ve vztahu k vyhovujícímu výroku vůči žalované 1), podala žalovaná 1) dovolání. Jeho přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na nesprávném právním posouzení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud zcela odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Konkrétně namítla, že odvolací soud nerozhodoval v souladu s § 154 odst. 1 zákona č. 99/1964 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého je pro rozsudek rozhodující stav, který je v době jeho vyhlášení. Za období tří let před vyhlášením rozsudku totiž v řízení nebylo prokázáno, že by došlo k překročení oné hranice limitu 64 dB z veřejné produkce hudby pořádané na pozemcích žalované; pronikání imisí tedy již pominulo. K prokázanému překročení došlo pouze v roce 2021. Dovolací soud se tak odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2581/2011, ze kterého má plynout, že i v řízení o negatorní žalobě týkající se imise má soud rozhodující ve věci vycházet ze stavu v době jeho rozhodování, nikoliv na základě možných skutečností budoucích. Tento argument žalovaná dále rozvedla o to, že žalobci podaná negatorní žaloba měla být jako taková zamítnuta pro nedůvodnost, protože ve spojení s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 218/2020, 22 Cdo 1485/2005, 22 Cdo 2099/2008, 22 Cdo 4280/2016 a 22 Cdo 1147/2010 negatorní žaloba neměla připadat v úvahu vzhledem k tomu, že neoprávněné rušení vnikáním imisí na pozemky žalobců netrvá a ani neexistuje konkrétní nebezpečí jeho možného opakování v budoucnu, které se žalobcům nepovedlo prokázat. Žalovaná s ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil výrok I napadeného rozsudku a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I (ve vztahu k vyhovujícímu výroku vůči žalované 3) podala dovolání i žalovaná 3). Vymezila v něm několik právních otázek, které podle jejího mínění nebyly dovolacím soudem dosud řešeny. Konkrétně šlo o otázku, zda jí mohly soudy uložit výše vymezenou povinnost zdržet se hlukových imisí nad 64 dB (LAeq, 5min) bez ohledu na denní či noční hodinu, tedy fakticky po celý rok, a zda to bylo možné bez kvantitativního stanovení počtu přípustných koncertů; zda je podle § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“) protiprávní, když stanovený hlukový limit 64 dB (LAeq, 5min) není stanoven žádným předpisem; zda z hlediska § 1013 o. z. je třeba za míru nepřiměřenou místním poměrům a vážně ohrožující výkon práv žalobce a) považovat 64 dB (LAeq, 5min), pokud hodnota nemá oporu v provedeném dokazování a byla by „přesažena“ byť jen jedenkrát; zda může být určující stanovená hodnota, aniž by bylo prokázáno, že je právě tato hodnota hraniční i v podmínkách konkrétního případu; zda lze veřejnou produkci hudby omezit i bez aktuálních náměrů hluku (za roky 2022–2024). Žalovaná 3) rovněž namítla, že odvolací soud nerozhodoval v souladu s § 154 odst. 1 o. s. ř., podle kterého je pro rozsudek rozhodující stav, který je v době jeho vyhlášení. Po roce 2021 již nebylo prokázáno překročení hranice limitu 64 dB z veřejné produkce hudby a navíc došlo za účelem omezení obtěžování hlukem k přijetí zásadních opatření ze strany žalované. K oné existenci vzniku konkrétního nebezpečí v budoucnu také dodala, že v současnosti ukončila pořádání jakýchkoliv koncertů a směřuje do likvidace z důvodu smrti jejího jednatele, který koncerty v XY organizoval. Na základě těchto skutečností vyvodila, že odvolací soud se odchýlil od závěru Nejvyššího soudu, že zákaz neoprávněného rušení přichází v úvahu tam, kde toto neoprávněné rušení ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu, a tedy rozhodl v rozporu s jeho ustálenou rozhodovací praxí (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1626/9622 Cdo 1485/2005, 22 Cdo 1147/2010, 22 Cdo 4280/2016, 22 Cdo 3639/2017). Dále žalovaná dodala, že soudy také pochybily v tom, že doposud provedenými důkazy nebyly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, k nimž je potřeba odborných znalostí, a že dané soudy nezkoumaly samotnou míru nepřiměřenosti k místním poměrům na pozemku žalobce a) a zda je právě akční hodnota 64 dB v dané lokalitě hraniční vzhledem k vysoké hladině hluku pozadí zapříčiněné dopravou (rozsudek Nejvyššího soudu 22 Cdo 3277/2014). Žalovaná 3) také uvedla, že soudy patřičně nevyjasnily protichůdná stanoviska odborníků. Navrhla zrušení napadené části rozsudku odvolacího soudu. 5. Žalobci ve svém vyjádření k dovoláním uvedli, že mají za to, že dovolání obou žalovaných je namístě odmítnout, respektive zamítnout. Dovolání nesplňují podmínky přípustnosti, neboť směřují do přezkoumání skutkových zjištění, která nepodléhají dovolacímu přezkumu, a odvolací soud ani soud prvního stupně se neodchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu; odvolací soud rozhodl po věcné stránce správně, v souladu s právem, na základě ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Žalobci se domnívají, že otázka posouzení existence konkrétního opakování nebezpečí neoprávněného rušení vlastníka věci v budoucnu dovolacímu přezkumu nepodléhá, protože je věcí především skutkových závěrů, a podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 218/2020 je otázka „konkrétního nebezpečí“ vždy otázkou posouzení individuálních rysů konkrétního případu a v dovolacím řízení by toto posouzení bylo možno relevantně zpochybnit jen, pokud by úvaha odvolacího soudu byla zjevně nepřiměřená. Soudy se přitom otázkou existence tohoto konkrétního nebezpečí zabývaly a i v případě, pokud toto dovolání bude shledáno přípustným, je evidentní, že skutkový závěr soudů o nebezpečnosti opakování vzniku těchto imisí do budoucna byl vytvořen na základě podrobného dokazování a posouzení skutkového stavu, s obsáhlým odůvodně