22 Cdo 2486/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2486/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2026 Spisová značka:22 Cdo 2486/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:22.CDO.2486.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Společné jmění manželů Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1,2 o. s. ř. § 144 obč. zák. § 3028 odst. 2 o. z. § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2486/2025-166 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce M. H., zastoupeného Mgr. Soňou Červinkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, proti žalované R. H., zastoupené Mgr. Jánem Gajdošem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 5, Plaská 614/10, o určení podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 18 C 37/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2025, č. j. 28 Co 59/2025-147, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se domáhal určení, že je podílovým (spolu)vlastníkem v rozsahu (ideální) jedné poloviny stavby č. p. XY, postavené na pozemku stavební parcele č. XY, katastrální území XY (dále též jen „předmětná budova“). Žalobu odůvodnil tím, že předmětnou budovu ˗ rodinný dům vystavěli se žalovanou za trvání svého manželství na uvedeném pozemku žalované (dále též jen „pozemek žalované“), stavba byla hrazena též ze společných příjmů účastníků. 2. Okresní soud Praha-východ („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 11. 2024, č. j. 18 C 37/2024-114, žalobu o určení, že je žalobce podílovým (spolu)vlastníkem v rozsahu (ideální) jedné poloviny předmětné budovy, zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Na základě odvolání žalobce Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2025, č. j. 28 Co 59/2025-147, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. Nejvyšší soud dovolání žalobce (dále též jen „dovolatel“) proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), neboť není podle § 237 o. s. ř. přípustné. 5. Dovolatel zpochybňuje právní posouzení věci ohledně osoby stavebníka předmětné budovy (v soukromoprávním smyslu) a splnění předpokladů pro uplatnění vyvratitelné domněnky, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů [§ 144 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), za použití § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“)], učiněné odvolacím soudem (potažmo soudem prvního stupně) prostřednictvím skutkových námitek, a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Přípustnost dovolání odůvodňuje tím, že odvolací soud se při řešení otázky osoby stavebníka odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve své argumentaci ohledně nesprávného právního posouzení však vychází z jiného skutkového stavu než odvolací soud, který své rozhodnutí založil na tom, že žalovaná prokázala, že celou hrubou stavbu předmětné budovy (první i druhé nadzemní podlaží a střechu) hradila z peněz, které jí darovala matka (vyjma izolace podlahy, která však nebyla hrazena ze společných prostředků), a že měla úmysl stavět pro sebe, nikoliv společný úmysl se žalobcem „stavět do společného jmění manželů účastníků“. Odvolací soud při tomto závěru vyšel též z těch učiněných skutkových zjištění, že žalovaná uzavřela smlouvu o dílo ohledně zhotovení předmětné budovy, vystupovala jako jediný stavebník i ve správním řízení, nechala budovu zapsat do katastru nemovitostí jako své výlučné vlastnictví, stavební dokumentaci ke stavbě získala již rok a půl před uzavřením manželství účastníků pro sebe jako jediného investora, jako jediný vlastník předmětné budovy se chovala i po zániku společného jmění, nedomáhala se vypořádání společného jmění k budově a požadovala po žalobci (i v řízení před soudem) jeho vyklizení a že vědomost žalobce, že budovu staví žalovaná do svého vlastnictví a není společná vůle postavit ji do společného jmění, dokládá i jeho (blíže popsané) jednání v době výstavby i poté za trvání manželství účastníků a po jeho skončení (srov. body 23., 33. a 34. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Žalovaná proto dle odvolacího soudu unesla břemeno (tvrzení a důkazní), že předmětná budova (přestože byla nabyta za trvání manželství účastníků) součástí společného jmění manželů není (srov. bod 24. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Žalobce oproti tomu akcentuje okolnosti, že měl (sám) na stavbě osobně pracovat, provádět izolace, podílet se tak na zhotovení předmětné budovy, od čehož toliko svou argumentaci odvíjí. 6. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jestliže vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 7. Na dovolatelem pokládané otázce „použití vyvratitelné domněnky o nabytí věci do společného jmění manželů při neprokázání dohody o vyloučení stavby ze společného jmění manželů, není-li jiný důkaz, z nějž jednoznačně vyplývá, že jde o nabytí majetku, na kterém druhý manžel neměl jakoukoli materiální ani osobní účast“, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud totiž založil své rozhodnutí na odlišném závěru, že hrubá stavba předmětné budovy, která nebyla zhotovena svépomocí, byla hrazena z výlučných prostředků žalované získaných darem od matky, vyjma hrazení izolace podlahy, která ale nebyla hrazena ze společných prostředků (nebyl použit ani zčásti materiál hrazený ze společného jmění manželů účastníků), a že účastníci ani nebyli oba stavebníky a neprojevili vůli předmětnou budovu do společného jmění manželů nabýt (srov. body 32. a 34. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 8. Nespočívá-li přitom napadené rozhodnutí na posouzení uvedené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13). 9. Závěr odvolacího soudu, že samo provedení izolačních prací na stavbě předmětné budovy žalobcem (za situace, kdy stavba nebyla hrazena ze společných prostředků) režim společného jmění manželů nezakládá, odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu, neboť věc či majetek pořízené za nikoliv společné prostředky (např. za prostředky získané darem jen jednomu z manželů) součást majetkového společenství manželů (není-li zde společná vůle manželů přesto do společného jmění manželů nabýt) netvoří [jak se podává ze znění výše uvedeného § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., za použití § 3028 odst. 2 o. z.; srov. též odvolacím soudem odkazované stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 1972, sp. zn. Cpj 86/71, uveřejněné pod č. 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5215/2008]. 10. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že pro závěr, že množství izolačního materiálu uvedeného na fakturách, jež žalobce předložil k důkazu o hrazení části materiálu na výstavbu ze společných prostředků, neodpovídá potřebě stavby předmětné budovy a (též z tohoto důvodu, neboť tak učinil i na základě jiných skutkových zjištění) nedošlo ani k částečnému jejímu hrazení ze společných prostředků, si neopatřil znalecký posudek, ačkoliv jde o otázku odbornou, uplatňuje rovněž jiný dovolací důvod (vadu řízení), než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř.). Samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. 11. Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení, který dovolatel napadá jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 12. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněn