22 Cdo 2681/2018 – Nejvyšší soud

22 Cdo 2681/2018-175 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyň a) I. M., narozené XY, bytem v XY, b) H. B., narozené XY, bytem v XY, obou zastoupených Mgr. Martinem Dolejšem, advokátem se sídlem v Brandýse nad Labem, Plantáž 2526, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem magistrátu v Praze, Mariánské nám. 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 287/18, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C 212/2014, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2018, č. j. 14 Co 302/2017-146, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 954 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 5. 2017, č. j. 51 C 212/2014-96, určil, že žalobci [a) K. F., b) I. M. a c) H. B.] jsou podílovými spoluvlastníky pozemku parcelní číslo XY – zahrada o výměře 82 m², vedeného Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY, obec XY, na LV číslo XY (dále jen „pozemek p. č. XY“ nebo „sporný pozemek“) tak, že žalobce a) je spoluvlastníkem jedné ideální poloviny k celku, žalobkyně b) a c) jsou spoluvlastnicemi každá jedné ideální čtvrtiny k celku (výrok I), a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 66 709 Kč k rukám zástupce žalobců Mgr. Martina Dolejše, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Soud prvního stupně své rozhodnutí opřel o závěr, že žalobci mají naléhavý právní zájem na určení, a vzal za prokázáno, že žalobci ani J. F. se nestali vlastníky pozemku p. č. XY na základě kupní ani jiné smlouvy, ale vydržením uplynutím vydržecí doby deseti let. Dobrá víra žalobců skončila nejpozději v roce 2012, kdy byli městskou částí XY vyzváni k řešení otázky užívání pozemku. Dobrá víra K. F. (původnímu žalobci) a J. F. nemohla svědčit na základě kupní smlouvy z 30. 3. 1961, neboť pozemek p. č. XY označený v geometrickém plánu písmenem „B“ nebyl ve smlouvě uveden a nebyl zahrnut do celkové výměry kupovaných nemovitostí (918 m²) a nebyla za něj zaplacena kupní cena dohodnutá částkou 6 Kč na 1 m², celkem 5 508 Kč. Nemohlo proto jít o chybu notáře. Manželé F. ale s pozemkem fakticky jako se svým vlastnictvím od počátku nakládali, což bylo orgány státu respektováno, bylo dodatečně vzato na vědomí provedení oplocení pozemku p. č. XY komisí pro výstavbu MNV v XY dne 9. 1. 1969 a vybudování studny na pozemku a nebylo zpochybněno oplocení i pozemku p. č. XY. I na tomto pozemku byla povolena stavba garáže, vodovodní a kanalizační přípojky. Parcela číslo XY celá zanikla do parcel číslo XY a XY a v dnešní podobě byla obnovena až dle PolVZ 895/70. Nejen žalobci, ale i orgány veřejné správy byly přesvědčeny, že žalobci užívají pozemek po právu jako vlastní, od roku 1960 několikrát změnily svůj postoj k tomu, zda pozemek p. č. XY nadále existuje, a samy jej učinily součástí pozemků p. č. XY a XY. Opakovaně tak utvrzovaly žalobce, že jim pozemek, jenž je vklíněn mezi pozemky žalobců p. č. XY a XY, vlastnicky náleží, a držba žalobců je tak založena na omluvitelném omylu podporovaném státní mocí trvajícím do roku 2012. U (původních) žalobkyň b) a c), které samy nesplnily podmínku držby deseti let, soud zohlednil držbu jejich předchůdkyně J. F. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 2. 2018, č. j. 14 Co 302/2017-146, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu [změněnou po smrti a) žalobce na určení, že K. F., zemřelý 26. 8. 2017, byl ke dni úmrtí podílovým spoluvlastníkem ideální ½ a žalobkyně a) a b) podílovými spoluvlastnicemi každá ideální ¼ pozemku p. č. XY] zamítl (výrok I) a uložil žalobkyním povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 6 800 Kč k rukám zástupkyně žalovaného do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II). Po částečném zopakování dokazování se shodl se soudem prvního stupně v závěru, že manželé F. nemohli být v dobré víře, že pozemek nabyli kupní smlouvou z 30. 3. 1961. Při zachování běžné opatrnosti z kupní smlouvy odkazující na geometrický plán muselo být každému jasné, jaké kupuje pozemky, že spolu nesousedí a bude mu chybět pruh pozemku, což vylučuje možnost omluvitelného omylu. Manželé F. tak vědět měli a mohli, že sporný pozemek není v jejich vlastnictví, a jejich následné chování (pozemek oplotili, zasíťovali pro stavbu chaty, postavili garáž dílem i na tomto pozemku, kdy státní orgány jen přebíraly jejich vlastnická tvrzení a samy je ve vlastnictví neutvrzovaly) na tom nic nemůže změnit. Nebyla-li dobrá víra o nabytí pozemku dána v okamžiku uzavření kupní smlouvy a chopení se držby sporného pozemku, nemůže ji vyvolat dodatečně státní orgán ani tím, že došlo k pochybení v evidenci pozemků. Žalobkyně samy vydržet vlastnictví nemohly, neboť se držby mohly uchopit až po smrti J. F. v roce 2007 a v roce 2012 by jejich případná dobrá víra skončila. Proti rozsudku dovolacího soudu podaly žalobkyně (dále též „dovolatelky“) dovolání, jímž napadly rozsudek v celém rozsahu a navrhly jeho změnu a vyhovění žalobě nebo zrušení rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení. Rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a přípustnost je založena tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Odvolací soud se odchýlil od aktuální ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když vyšel z překonaných závěrů v rozsudku z 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4911/2007, a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2576/10 chybně interpretoval. Z rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 645/2014, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, sp. zn. 22 Cdo 635/2012, a usnesení sp. zn. 22 Cdo 4095/2011 lze učinit závěr, že absence pozemku v nabývacím titulu zpravidla vylučuje, aby byl držitel v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem, nicméně v poměrech okolností konkrétního případu nelze vyloučit, aby i v takovém případě byla založena dobrá víra držitele z objektivního hlediska. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku dobré víry žalobců, že s předmětným pozemkem nakládali jako s vlastním. Při nabývání pozemku manželé F. vycházeli ze skutečnosti, že nabývají pozemky tak, jak jsou sloučeny v geometrickém plánu, který byl přílohou kupní smlouvy z 30. 3. 1961. Soud se nevypořádal s argumentem, že K. F. užíval pozemky, jak jsou v geometrickém plánu sloučeny a jak jsou oploceny, jako vlastní přes 50 let a jeho dobrá víra byla narušena až dopisem obce XY ze 17. 1. 2012. Také orgány veřejné správy byly přesvědčeny, že K. a J. F. takto sloučené pozemky nabyli do vlastnictví. Až do roku 2010, kdy bylo zapsáno vlastnické právo k parcele č. XY čs. státu, byl veden bez listu vlastnictví. Odvolací soud se odchýlil i od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudcích sp. zn. 22 Cdo 3249/2011, sp. zn. 22 Cdo 826/2014, sp. zn. 22 Cdo 1565/2012, sp. zn. 22 Cdo 2121/2008, které chybně interpretuje. Městský národní výbor v XY vydal 9. 1. 1969 kolaudační rozhodnutí na chatu na pozemku č. XY a zjevně neměl tušení o existenci parcely č. XY, neměl námitky proti oplocení, neboť tuto skutečnost vzal na vědomí bez připomínek, s manžely F. jednal jako s vlastníky pozemku a 10. 2. 1976 schválil umístění garáže na pozemku p. č. XY, když v situačním plánku tvořícím přílohu jeho souhlasu pozemek č. XY není. Dobrá víra tak byla založena na omluvitelném omylu podporovaném státní mocí. Dovolatelky výslovně napadly i výrok II o nákladech řízení, když odvolací soud vyhlásil výši náhrady nákladů řízení 1 800 Kč, zatímco v písemném vyhotovení uvedl 6 800 Kč, přestože byl vyhlášeným rozsudkem vázán. V dalším obsahu dovolání uvedly skutkové okolnosti věci, vyjádřily souhlas s rozsudkem soudu prvního stupně a polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu. Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání, neboť považuje napadené rozhodnutí za věcně správné, na rozdíl od rozsudku soudu prvního stupně. Tvrzení žalobců o potřebě připočíst ke kupní ceně zálohu 1 200 Kč, která byla prodávajícímu uhrazena na základě prozatímního ujednání, a o úhradě celkové kupní ceny 6 708 Kč, považuje za zcela účelové, neprokázané a neodpovídající převáděné výměře 918 m² při dohodnuté ceně 6 Kčs na jeden m². Při běžné opatrnosti žalobci či jejich právní předchůdci museli zjistit, že na základě kupní smlouvy nabývají toliko části „A“ a „C“, kdy se jedná o pozemky, které spolu bezprostředně nesousedí, neboť se mezi nimi nachází úzký pruh pozemku označený jako díl „B“, který nebyl předmětem kupní smlouvy. Výňatky z judikatorních rozhodnutí nejsou v dané věci přiléhavé, neboť skutkový stav, ze kterého citovaná