22 Cdo 2754/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 2754/2025-141 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) P. P. a b) E. P., obou zastoupených Mgr. Jiřím Kasalem, advokátem se sídlem v Dačicích, Krajířova 15/I, proti žalovaným 1) Z. K. a 2) L. K., oběma zastoupeným JUDr. Tomešem Vytiskou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1/II, o určení existence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 194/2024, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2025, č. j. 7 Co 675/2025-107, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení každému z žalovaných 5 283 Kč k rukám zástupce žalovaných JUDr. Tomeše Vytisky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2025, č. j. 4 C 194/2024-72, zamítl žalobu „o určení, že ve věci pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro k. ú. XY, obec XY, okres XY, je zřízena služebnost spoluužívání dvora na pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY pro k. ú. XY, obec XY, okres XY“ (výrok I). Dále zastavil řízení „o určení, že ve věci pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro k. ú. XY, obec XY, okres XY, je zřízena služebnost spoluužívání studny a pumpy na pozemku parc. č. XY zahrada v k. ú. XY“ (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 2. K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2025, č. j. 7 Co 675/2025-107, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), odvolací řízení ve vztahu k výroku II rozsudku soudu prvního stupně zastavil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok III rozsudku odvolacího soudu). II. Dovolání a vyjádření k dovolání 3. Proti „potvrzujícímu“ rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci s odkazem na § 237 a § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) dovolání (včetně jeho doplnění). Namítají nesprávné právní posouzení otázky zániku věcného břemene, když soudy obou stupňů vycházely z vládního nařízení č. 81/1958 Sb. a dovodily jeho zánik k 1. 1. 1959, aniž by zkoumaly výjimky uvedené v § 13 tohoto nařízení a v § 2 nařízení č. 97/1952 Sb., které podle dovolatelů mohly zachovat služebnost. Dále poukazují na absenci výmazu v evidenci nemovitostí, na neexistenci náhrady za zánik věcných břemen, na presumpci správnosti veřejných listin (odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 447/05), rozsáhle odkazují na rozpory ve výkazech změn a tvrzený podvod při zakládání evidence nemovitostí. Otázku neuvedení věcného břemene v katastru nemovitostí bez toho, aby byl proveden jeho výmaz, považují za otázku dosud neřešenou. Dále kritizují rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 16/60 jako „ideologicky zatížené a protiústavní“, a navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalovaní považují dovolání za zcela nedůvodné a navrhují ho jako zjevně nepřípustné „odložit“. III. Přípustnost dovolání 5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 7. Otázka zániku věcných práv (tedy včetně zániku věcných břemen) podle vládních nařízení č. 97/1952 Sb. a č. 81/1958 Sb. již v judikatuře dovolacího soudu řešena byla a odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe nijak neodchýlil. V této souvislosti nelze otázku formulovanou dovolateli považovat za dosud neřešenou. 8. Pozemek parc. č. XY s domem a hospodářskými budovami č. p. XY, pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY, jež byly původně ve vlastnictví právních předchůdců žalovaných, přešly v roce 1955 do majetku státu. Uvedené nemovitosti byly nabyty do tzv. celospolečenského vlastnictví a tímto nabytím došlo k zániku zástavních práv a věcných břemen. Zánik věcných práv na některých částech národního majetku upravovalo vládní nařízení č. 97/1952 Sb. Podle § 1 tohoto vládního nařízení zanikala věcná práva (věcná břemena) na částech majetku svěřeného do správy národního podniku, ať již šlo o věcná práva knihovní nebo neknihovní; k výmazu věcných práv v pozemkových knihách tu docházelo k návrhu národního podniku nebo k návrhu příslušného ministra. Dále pak ve vládním nařízení č. 81/1958, o správě národního majetku, bylo stanoveno (v § 13), že národní majetek nesmí být zatížen zástavními právy a věcnými břemeny; podle ustanovení § 14 tohoto vládního nařízení zanikla zástavní práva a věcná břemena dnem účinnosti tohoto vládního nařízení. Pak také zákon č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, stanovil v § 396, že dnem nabytí majetku do celospolečenského vlastnictví zanikla zástavní práva a věcná práva na tomto majetku. 9. S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že nabytím majetku státem (v roce 1955) služebnost spoluužívání dvora a studně a pumpy - zřízená původně smlouvou kupní ze dne 10. 11. 1932 – zanikla ke dni účinnosti vládního nařízení č. 81/1958 Sb., tedy ke dni 1. 1. 1959. K uvedenému lze přiměřeně odkázat například na závěry uvedené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2888/2006, nebo ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014, dostupných na www.nsoud.cz, nebo dále v usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2079/07, dostupném na http://nalus.usoud.cz. 10. Ačkoliv tak nedošlo k výmazu práva věcného břemene z pozemkových knih, toto právo zaniklo ex lege (na základě speciální právní úpravy) a je nerozhodné, zda zápis věcného břemene v pozemkové knize nadále přetrval. Výmaz věcných práv z pozemkových knih byl až následkem jejich zániku. 11. Za této situace se tak odvolací soud nemohl ani odchýlit od dovolateli namítaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 447/05, ve kterém Ústavní soud uzavřel, že věcné břemeno bylo v minulosti zapsáno v pozemkové knize, ale později vymazáno na základě vládních nařízení č. 97/1952 Sb. a č. 3/1953 Sb., která upravovala zánik věcných břemen na státním majetku. Ačkoliv návrh na výmaz se v případě řešeném Ústavním soudem nedochoval, k zániku věcného břemene došlo ex lege na základě zmíněných vládních nařízení. Pokud na základě těchto závěrů Ústavního soudu dovolatelé namítají, že odvolací soud nezkoumal případnou existenci výjimky ve smyslu § 13 vládního nařízení 81/1958 Sb. a že listina prokazující existenci výjimky podle § 13 vládního nařízení 81/1958 Sb. nemusí být dohledatelná, pak žádnou konkrétní výjimku, která by měla za následek pokračování věcného břemene, v řízení netvrdili. Jde tak o ryze hypotetické tvrzení, které nemůže nijak zvrátit závěr, že k zániku věcného břemene došlo ex lege dnem počátku účinnosti vládního nařízení č. 81/1958 Sb., konkrétně podle § 14, ve spojení s § 3 a § 6 uvedeného nařízení, tedy k 1. 1. 1959. 12. Nad rámec k uvedenému: Ústavní soud v usnesení ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 19/04, uvedl, že "vládní nařízení č. 81/1958 Sb. a vládní nařízení č. 97/1952 Sb. byly předpisy, jež byly na základě zákonného zmocnění vydány v souladu s pravidly normotvorby obsaženými v Ústavě 9. května, a staly se součástí právního řádu Československé republiky ... a jako normativním právním aktům jim svědčí presumpce správnosti. Na tomto faktu nemění nic ani okolnost, že se jedná o předpisy z doby nesvobody.