22 Cdo 2883/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2883/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 11. 2024 Spisová značka:22 Cdo 2883/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.2883.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vady podání Dotčené předpisy:§ 241a odst. 1-3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 1. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 18.02.2025IV.ÚS 564/25 Josef Fiala odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost12. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2883/2024-509 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobců a) M. W. a b) K. W., zastoupených Mgr. Theobaldem Ptoszkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Horní 1642/55, proti žalované R. G., zastoupené JUDr. Naděždou Zetkovou, advokátkou se sídlem ve Vidči 509, o odstranění neoprávněné stavby, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 95/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 4. 2024, č. j. 11 Co 209/2023-394, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 3. 2023, č. j. 24 C 95/2020-287, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalovaná odstranila na své náklady stavbu vedení kanalizace umístěnou na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 4. 2024, č. j. 11 Co 209/2023-394, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Napadené rozhodnutí podle nich závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena. Namítli, že protokol z jednání odvolacího soudu konaného 4. 4. 2024 nezaznamenává skutečný průběh řízení, že protokoly o zkoušce těsnosti kanalizace dovolatelů nejsou obsahem soudního spisu, přičemž mají zásadní právní význam ve vztahu k institutu dobré víry či poctivého úmyslu, že odvolací soud nevyhověl návrhu dovolatelů na provedení účastnického výslechu žalované k prokázání skutečného vedení trasy kanalizace a jejího typu, nebo že bez svého zavinění nemohli uplatňovat důkazy, jimiž měla být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Dále tvrdili, že jim nebylo umožněno tvrdit nové skutečnosti vztahující se k absenci poctivého úmyslu žalované poté, co se odvolací soud rozhodl, že věc bude posuzovat jinak. Odvolací soud měl neúplně zjistit skutkový stav, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností. Dovolatelé také vyčetli jednotlivé závěry o skutkovém stavu věci, s nimiž nesouhlasili (např. položení dešťové kanalizace v roce 1989, vědomost pana M. o změně vedení kanalizace oproti projektové dokumentaci žalované) a označili je za spekulativní. Je podle nich třeba aplikovat závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95. Namítli, že byli postupem soudu zkráceni na právu na řádný soudní proces, a to zejména z důvodu nepřipuštění návrhů a dále též neumožnění účastnického výslechu. Poté upozornili na nemožnost identifikace služebnosti inženýrské sítě, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1238/2020. Dále tvrdili, že kanalizační vedení není kanalizační přípojkou pro rozpor se zákonnými předpisy (zákonem o vodovodech a kanalizacích). Namítli, že žalovaná nezákonným způsobem svádí zřejmě dešťové a srážkové vody, a odmítli závěr odvolacího soudu o tom, že nikdy netvrdili existenci více potrubí. Uvedli, že nepovolený způsob napojení a svedení vod může zapříčinit škody na jejich majetku a tento stav právní nejistoty nelze zhojit toliko absolutním nadřazením institutu mimořádného vydržení. Napadené rozhodnutí proto prakticky nereflektuje princip ochrany vlastnického práva. Nepoctivý úmysl žalované spatřovali v tom, že žalovaná, popř. její otec, neinformovali o stavu kanalizace (resp. jejím skutečném vedení v terénu) dovolatele a zřejmě ani původního majitele pozemku. Skutečný stav žalovaná dovolatelům zamlčovala, pročež bezesporu měla jednat ve zlém úmyslu. Názor soudu, že mimořádné vydržení se posuzuje podle norem soukromého práva a nikoli podle norem práva veřejného, je podle názoru dovolatelů v kolizi s výkladem § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Legalizace nezákonného úředního postupu by podle nich byla „de facto absolutní amnestií svévole žalované“. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Žalovaná se k dovolání žalobců nevyjádřila. 5. Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení. 6. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 9. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání. 10. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. 11. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napa