22 Cdo 2913/2021 – Nejvyšší soud

22 Cdo 2913/2021-438 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. H., narozené XY, bytem v XY, proti žalovanému Z. H., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 9, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 5 C 144/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2021, č. j. 10 Co 72/2021-386, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 5. 2021, č. j. 10 Co 72/2021-386, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Klatovech (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2020, č. j. 5 C 144/2018-341, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 6. 1. 2021, č. j. 5 C 144/2018-353, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalovaného členský podíl v bytovém družstvu – S. b. d. v K., IČO XY, se sídlem v XY, jehož součástí je nájemní právo k bytu č. 3 umístěnému ve 2. nadzemním podlaží domu č. p. XY v XY, v ceně 1 930 000 Kč (dále rovněž jako „členský podíl v bytovém družstvu“), dále movité věci specifikované ve výroku I pod položkami č. 2 – 8 a finanční prostředky ve výši 51 365 Kč (výrok I). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku 349 882,50 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II). Ve výrocích III – VII rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení. Krajský soud v Plzni (dále jako „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 31. 5. 2021, č. j. 10 Co 72/2021-386, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. S ohledem na obsah a rozsah dovolání jsou pro rozhodnutí dovolacího soudu v této věci významná níže uvedená skutková zjištění a právní závěry odvolacího soudu. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli manželství 6. 8. 2005. Toto manželství bylo rozvedeno na základě rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 20. 5. 2015, č. j. 8 C 40/2015-39, který nabyl právní moci 18. 6. 2015. K tomuto dni rovněž zaniklo společné jmění žalobkyně a žalovaného. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že součástí společného jmění účastníků řízení je členský podíl v bytovém družstvu. Členský podíl nabyli účastníci řízení na základě smlouvy o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu uzavřené dne 5. 1. 2009 mezi R. P. R. a M. R. jako převodci a účastníky řízení jako nabyvateli, a to za částku 1 250 000 Kč. Odvolací soud vzal za prokázané, že finanční prostředky ve výši 800 000 Kč vynaložené na získání členského podílu náležely do výlučného vlastnictví žalovaného, a proto představují vnos z jeho výlučného majetku na společné jmění. Částku 450 000 Kč si žalovaný za trvání manželství půjčil od bratra V. H., a takto získané finanční prostředky se staly součástí společného jmění manželů. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který nevypořádal žalobcem tvrzený vnos ze společného jmění manželů na výlučný majetek žalobkyně či další, žalovaným tvrzené části společného jmění manželů, jelikož je žalovaný uplatnil u soudu po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, která nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a na právní otázce, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak. Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že členský podíl v bytovém družstvu je součástí společného jmění manželů. Má za to, že veškeré finanční prostředky (částka 800 000 Kč i částka 450 000 Kč) vynaložené na jeho nabytí byly v jeho výlučném vlastnictví, a proto se nemohl stát členský podíl v bytovém družstvu součástí společného jmění manželů. V souvislosti s částkou 450 000 Kč nabyté původně na základě smlouvy o půjčce uzavřené s V. H. namítá, že následně se smluvní strany dohodly na tom, že tyto finanční prostředky budou žalovanému darovány. Smlouva o půjčce tak na základě privativní novace ve smyslu § 570 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), zanikla a finanční prostředky se staly výlučným vlastnictví žalovaného. Z obsahu dovolání se podává, že žalovaný považuje v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu za nevyřešenou otázku právní povahy finančních prostředků, které byly poskytnuty žalovanému na základě smlouvy o půjčce, avšak následně se smluvní strany dohodly na ukončení tohoto závazku a jeho nahrazení závazkem novým, a to darováním. Podle žalovaného rovněž neodpovídá principům spravedlivého vypořádání společného jmění manželů, je-li možné navrhnout k vypořádání jednotlivé součásti společného jmění pouze ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů. Takový výklad příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), zejména § 741 o. z., je příliš extenzivní, nemá přímou oporu v zákoně a znemožňuje spravedlivé vypořádání tohoto majetkového společenství. A to především za situace, kdy jeden z manželů podá žalobu na vypořádání společného jmění poslední den tříleté lhůty, a proto druhý z manželů nemá žádnou možnost uplatnit k vypořádání jiné součásti společného jmění manželů či vnosy, které nenavrhl k vypořádání žalující manžel. V takovém případě by mělo být žalovanému manželovi alespoň umožněno uplatnit k vypořádání aktiva a pasiva tvořící společné jmění manželů do okamžiku koncentrace řízení. S ohledem na výše uvedené má dovolatel za to, že právní otázka, zda mohou být v řízení o vypořádání společného jmění manželů zohledněny rovněž součásti tohoto majetkového společenství navržené k vypořádání po uplynutí tří let od zániku společného jmění manželů, má být Nejvyšším soudem posouzena jinak oproti ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (vyjádřené kupř. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2903/2005, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3227/2017). Pokud by i přes shora uvedenou argumentaci setrval Nejvyšší soud na závěru, že lze vypořádat jen součásti společného jmění manželů uplatněné u soudu ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů, měla by být hodnota těchto součástí společného jmění manželů zohledněna při úvahách o disparitě podílů bývalých manželů na vypořádávaném společném jmění. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, příp. i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a nesouhlasí s důvody dovolání žalovaného. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci po 1. 1. 2014, posoudil dovolací soud otázky spojené s vypořádáním společného jmění účastníků řízení a rozhodl o nich podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) [k tomu srovnej § 3028 odst. 2 o. z., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. K námitce, že členský podíl v bytovém družstvu je ve výlučném vlastnictví žalovaného, protože byl pořízen výhradně za finanční prostředky náležející žalovanému: Žalovaný v této souvislosti namítá, že i částka 450 000 Kč vynaložená na nabytí členského podílu v bytovém družstvu náležela do jeho výlučného vlastnictví. Tyto finanční prostředky získal na základě smlouvy o půjčce uzavřené s V. H. Následně se však smluvní strany dohodly na ukončení závazku a jeho nahrazení závazkem novým, a to darováním (tedy došlo k tzv. privativní novaci ve smyslu § 570 obč. zák.). Proto i finanční prostředky