22 Cdo 2957/2020 — Nejvyšší soud

22 Cdo 2957/2020 citace  Právní věta:Právo ke vkladu na vkladní knížce není způsobilé být předmětem držby a nemůže dojít k jeho vydržení, neboť jeho povaha nepřipouští trvalý nebo opakovaný výkon. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 3. 2021 Spisová značka:22 Cdo 2957/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:22.CDO.2957.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Držba (o. z.) Dotčené předpisy:§ 988 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:16. 6. 2021 Publikováno ve sbírce pod číslem:92 / 2021 Anotace:Soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že majetková hodnota v podobě pohledávky žalobců (dědiců ze zákona) za žalovanou (bankou), odpovídající předmětu vkladu na vkladní knížce zůstavitele, je součástí jeho majetku, a tudíž i aktivem pozůstalosti. Uvedl, že nedošlo-li v dané věci k převodu vkladu na vkladní knížce (vedené u žalované na jméno jednoho ze zůstavitelů, avšak v době jeho smrti v držení zůstavitele) postupem podle § 8 odst. 3 vyhlášky Ministerstva financí č. 47/1967 Sb., nebylo možné považovat námitku žalobců týkající se vydržení práva ke vkladu za relevantní. K odvolání žalobců odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uzavřel, že nebyl-li v projednávané věci nastíněný postup dodržen, nemohlo k převodu práva ke vkladu na zůstavitele dojít. K námitce vydržení pak odvolací soud uvedl, že vzhledem k tomu, že právo nakládat s vkladem, jakožto právo závazkové, není výrazem vlastnického práva vkladatele k těmto prostředkům, nelze obecně dovozovat ani vydržení tohoto práva. I tuto proto označil za nedůvodnou. Nejvyšší soud se musel vypořádat s otázkou, zda právo ke vkladu na vkladní knížce je způsobilým předmětem držby, respektive zda je možné jeho vydržení, a to s ohledem na možnost jeho trvalého nebo opakovaného výkonu. Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 17.06.2021II.ÚS 1632/21 JUDr. David Uhlíř odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost7. 9. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 2957/2020-253 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) V. V., narozeného XY, bytem XY, b) M. P., narozené XY, bytem XY, c) L. P., narozené XY, bytem XY, d) J. K., narozené XY, bytem XY, e) J. T., narozené XY, bytem XY, f) J. V., narozeného XY, bytem XY, žalobci a), b) a f) zastoupení JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, žalobkyně c), d) a e) zastoupené Mgr. Lukášem Matějkou, advokátem se sídlem v Příbrami, Pražská 140, proti žalované České spořitelně, a. s., IČO 45244782, se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží 390/42, Územní pracoviště České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, Prokišova ul. 1202/5, o určení práva ke vkladu na vkladní knížce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 58/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2020, č. j. 18 Co 51/2020-209, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované a vedlejší účastnici na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení každé částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobci (resp. jejich právní předchůdci) se žalobou domáhali určení, že majetková hodnota v podobě pohledávky za žalovanou odpovídající předmětu vkladu na vkladní knížce č. XY, staré č. účtu XY, vedené u žalované na jméno J. V. (dále jen „vkladní knížka“), byla ke dni úmrtí J. V., narozeného XY, zemřelého 9. 2. 2016, naposledy bytem XY (dále také jen jako „zůstavitel“), součástí jeho majetku, a je tak předmětem (aktivem) pozůstalosti. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 10. 2019, č. j. 40 C 58/2018-148, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že od 15. 1. 1970 vede žalovaná na jméno J. V. účet č. XY, ke kterému byla vystavena vkladní knížka. Na vkladní knížce byl první vklad proveden dne 15. 1. 1970, poslední 2. 7. 1992. Z vkladní knížky nebyly provedeny žádné výběry, pravidelně však byly připisovány úroky, přičemž poslední zápis je ze dne 1. 6. 2011. Vkladní knížka je na jméno J. V., vinkulovaná heslem, vklad vázán 12 měsíční výpovědí. Od roku 1996 do 2016 měl předmětnou vkladní knížku v držení J. V. (zůstavitel), a to na základě listiny ze dne 2. 11. 1996 sepsané J. V. s podpisy dvou svědků. Dědici po J. V. byl mimo jiné i J. V. (zůstavitel) a jeho žena, J. V. (sestřenice J. V.). Žalobci jsou dědici (resp. jejich právními nástupci) J. V., který zemřel 9. 2. 2016. Vkladní knížka nebyla v dědictví po J. V., ani po J. V. projednána a je v úschově Okresního soudu v Prachaticích. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť vkladní knížka představuje sporné aktivum pozůstalosti zůstavitele. Dále uvedl, že s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), je nutné věc posuzovat podle právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). K převodu vkladu na vkladní knížce mezi J. V. a J. V. nedošlo. Uvedl, že k převodu mohlo dojít pouze jediným způsobem, a to postupem podle § 8 odst. 3 vyhlášky Ministerstva financí č. 47/1967 Sb., o peněžních službách občanům. V projednávané věci se tak nestalo; listina ze dne 2. 11. 1996 sepsaná J. V., o níž žalobci existenci práva opírají, sama o sobě k převodu práva nepostačovala. S ohledem na to uzavřel, že vkladní knížka (resp. vklad na ní) se nemohla stát součástí nebo předmětem dědictví po zůstaviteli. Námitku žalobců týkající se vydržení práva ke vkladu považoval, s ohledem na výše uvedené, za nepřípadnou. Žalobu proto jako nedůvodnou zamítl. K odvolání žalobců Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 4. 2020, č. j. 18 Co 51/2020-209, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutková zjištění soudu prvního stupně považoval za správná a úplná; ztotožnil se i s právním posouzením věci. Uvedl, že závazkový právní vztah mezi vkladatelem a peněžním ústavem vzniká na základě reálné smlouvy o vkladu (§ 778 odst. 1 obč. zák.). Vklad představuje pohledávku vkladatele vůči peněžnímu ústavu a vzniká převzetím vkladu podle § 781 odst. 1 obč. zák. Převzetím peněžním ústavem opouštějí finanční prostředky majetkovou sféru vkladatele a stávají se majetkem peněžního ústavu. Uvedl, že základním právem vkladatele je právo s vkladem nakládat; to v sobě zahrnuje i změnu osoby věřitele ve vkladovém vztahu. Současně z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dovodil, že právo nakládat s vkladem není výrazem vlastnického práva vkladatele k peněžním prostředkům, neboť tyto jsou vlastnictvím peněžního ústavu. V takto definovaném závazkovém vztahu tedy vkladní knížka slouží jen jako potvrzení peněžního ústavu o existenci a výši vkladu (§ 782, 783 obč. zák.); není cenným papírem, i když bez jejího předložení nelze s vkladem nakládat. Dodal, že podle právní úpravy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, mohl vkladatel svou pohledávku postoupit jinému jen písemnou smlouvou, a to pouze při zachování postupu podle § 8 odst. 3 vyhlášky Ministerstva financí č. 47/1967 Sb., o peněžních službách občanům, podle kterého k převodu došlo tím, že spořitelna na žádost vkladatele vyznačila na vkladní knížce jméno, příjmení a adresu nového vkladatele. Uzavřel, že nebyl-li v projednávané věci tento postup dodržen, nedošlo k převodu práva ke vkladu na zůstavitele, a žaloba proto není důvodná. K námitce vydržení práva uvedl, že ani tato není důvodná. Měl za to, že způsobilým předmětem vydržení může být pouze věc, která může být předmětem vlastnictví (resp. věcné právo). Vzhledem k tomu, že právo nakládat s vkladem jako právo závazkové není výrazem vlastnického práva vkladatele k těmto prostředkům, nelze obecně (bez ohledu na konkrétní skutkové okolnosti věci) dovozovat ani vydržení tohoto práva. S ohledem na to, že vkladní knížka na jméno není cenným papírem (viz výše), dále uzavřel, že ani v případě vydržení předmětné vkladní knížky (jako věci, na základě tvrzeného předání, resp. darování knížky J. V. zůstaviteli) nemohlo dojít ke vzniku práva zůstavitele s vkladem nakládat. Uvedl, že peněžní prostředky, které převzal peněžní ústav, nelze darovat tím způsobem, že