22 Cdo 3016/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3016/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2024 Spisová značka:22 Cdo 3016/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.3016.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Věcná břemena Vydržení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 1091 odst. 2 o. z. § 1093 o. z. § 1260 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 1. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 14.03.2025II.ÚS 809/25 Veronika Křesťanová odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost2. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3016/2024-288 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. Ch. proti žalovanému J. S., zastoupenému Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, o určení neexistence věcného břemene in rem, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 99/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2024, č. j. 18 Co 58/2024-264, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud Plzeň-jih (dále „soud prvního stupně“) – v pořadí druhým – rozsudkem ze dne 15. 11. 2023, č. j. 8 C 99/2022-210, určil, že pozemek parc. č. XY, zapsaný u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, katastrální území XY (dále „pozemek parc. č. XY“), není zatížen věcným břemenem chůze a jízdy ve prospěch pozemků parc. č. st. XY a parc. č. XY, zapsaných u Katastrálního úřadu XY, Katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY pro obec XY, katastrální území XY – dále „pozemky parc. č. st. XY a parc. č. XY“ (výrok I), a žalovanému uložil povinnost nahradit původním žalobcům J. S. a V. S. (jejichž právní nástupkyní je současná žalobkyně) k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 81 132,20 Kč (výrok II). 2. Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. 8. 2024, č. j. 18 Co 58/2024-264, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 23 207,80 Kč (výrok II). 3. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že právní předchůdci žalobkyně uzavřeli dne 8. 12. 2008 s žalovaným a jeho tehdejší manželkou, V. Š., smlouvu o zřízení věcného břemene (dále též „předmětná smlouva“), na jejímž základě bylo zřízeno věcné břemeno chůze a jízdy k tíži pozemku parc. č. XY ve vlastnictví žalobkyně, respektive jejích právních předchůdců, ve prospěch osoby žalovaného a V. Š. Soudy nižších stupňů shledaly, že na základě této smlouvy bylo do katastru nemovitostí zapsáno věcné břemeno chůze a jízdy po pozemku parc. č. XY, chybně však ve prospěch pozemků parc. č. st. XY a parc. č. XY (náležejících do společného jmění manželů S., tj. žalovaného a V. Š., a následně od 28. 12. 2018 do výlučného vlastnictví žalovaného) a nikoliv ve prospěch osoby žalovaného a V. Š., jak vyplývalo z obsahu smlouvy. Konstatovaly přitom, že žalovaný právo odpovídající věcnému břemenu v podobě in rem nevydržel, neboť se nastal jeho poctivým držitelem ve smyslu ustanovení § 992 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“), jestliže vůlí účastníků smlouvy v době jejího uzavření bylo zřídit osobní věcné břemeno. Podotkly rovněž, že neuplynula desetiletá vydržecí doba, neboť žalovaný minimálně od května 2015 právo odpovídající sjednanému věcnému břemeni nevykonával. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále „o. s. ř.“) pro odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud dovodil naléhavý právní zájem na požadovaném určení, ačkoli účastníkem řízení nebyla jedna z účastnic smlouvy o zřízení sporného věcného břemene. Vyjadřuje též přesvědčení, že naléhavý právní zájem není na straně žalující dán ani proto, že rozhodnutí o neexistenci věcného břemene in rem, aniž by jakkoli určovalo existenci skutečně zřízeného věcného břemene, nezakládá právní jistotu mezi účastníky řízení. Dále se domnívá, že odvolací soud posoudil nesprávně otázku výkladu smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 8. 12. 2008, potažmo vůle jednajících osob. Nesouhlasí ani s řešením otázky vydržení věcného břemene in rem, neboť právo odpovídající tomuto věcnému břemeni bylo zapsáno do katastru nemovitostí a uživatelé panujících nemovitostí je s vědomím jejich vlastníka (žalovaného) vykonávali. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.). 7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Dovolání žalovaného pro žádnou z jím vymezených právních otázek není přípustné. K otázce posouzení naléhavého právního zájmu a věcné legitimace: 9. Podle ustanovení § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. 10. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu určovací žaloba je preventivního charakteru, a tudíž má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě není možné dospět jinak, a dále v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a lze skrze ni dosáhnout úpravy, tvořící jistý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení dán, neboť žaloba na určení by nesloužila praktickým potřebám života a vedla by pouze ke zbytečnému rozmnožování soudních sporů. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá a vůči komu se ho domáhá (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, a ze dne 26. 2. 2020 sp. zn. 33 Cdo 4737/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 24 Cdo 465/2020 – uvedená rozhodnutí, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Naléhavý právní zájem na určení přitom zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozhodnutí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009). 11. Nejvyšší soud rovněž konstantně vychází z názoru, že naléhavý právní zájem na určení práva je vždy dán tam, má-li být soudní rozhodnutí (určující právo) zaznamenáno do veřejného seznamu a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným ve veřejném seznamu (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97, uveřejněný pod číslem 7/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2639/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3703/2017). 12. Reálné možnosti soudního výroku (o žalobě podle ustanovení § 80 o. s. ř.) ovlivnit ohrožené či nejisté právo nebo právní vztah se pojí – jak již bylo naznačeno – též s hlediskem subjektovým. O splnění uvedených podmínek naléhavého právního zájmu lze uvažovat pouze v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmot