22 Cdo 3068/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3068/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2025 Spisová značka:22 Cdo 3068/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.3068.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vlastnictví Ochrana vlastnictví Omezení vlastnictví (náhrada) Dotčené předpisy:§ 1039 o. z. ve znění od 01.01.2014 § 2 odst. 7, 8 předpisu č. 49/1997 Sb. ve znění od 01.01.2023 § 37 předpisu č. 49/1997 Sb. ve znění od 01.01.2024 § 40 předpisu č. 49/1997 Sb. ve znění od 01.01.2024 § 42 předpisu č. 49/1997 Sb. ve znění od 01.07.2006 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 2. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3068/2024-402 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce M. J., zastoupeného Mgr. Pavlem Chráskou, advokátem se sídlem v Praze 13, Ohradské náměstí 1621/5, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, IČO 60162694, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, o 17 625 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 343/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024, č. j. 11 Co 166/2024-382, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024, č. j. 11 Co 166/2024-382, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. V projednávané věci se dovolací soud zabýval otázkou omezení vlastnického práva k pozemkům vlivem ochranných pásem letiště. I. Dosavadní průběh řízení 2. Žalobce je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XY, XY a XY, vše v katastrálním území XY, obec XY. Žalobce nabyl tyto pozemky ke dni 24. 8. 2005 za kupní cenu 385 588 Kč, přičemž část těchto pozemků o rozloze 40 209 m2 přenechal žalované k užívání na dobu od 1. 6. 2006 do 31. 1. 2010, a to za nájemné ve výši 1 206 270 Kč ročně. Pozemky nejsou letištními pozemky, nacházejí se však v ochranných pásmech vojenského letiště XY (zákaz staveb, výškové omezení staveb, ochranné pásmo před nebezpečnými a klamavými světly, ochranná pásma ornitologická atd.), která byla opatřením obecné povahy zřízena dne 6. 3. 2012. 3. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 9 C 343/2016-365, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 17 625 600 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 9. 2016 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a státu (výrok III). 4. Soud prvního stupně uzavřel, že předmětné pozemky spadají pod ochranná pásma s tak vysokou mírou intenzity omezení činnosti na nich (bod 26 rozsudku soudu prvního stupně), že vlastnické právo žalobce k nim lze označit „prokazatelně za holé“, je zasažena samotná podstata vlastnictví a je na místě přiznat žalobci náhradu za omezení vlastnického práva. 5. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 8. 2024, č. j. 11 Co 166/2024-382, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a o nákladech státu (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 6. Odvolací soud po částečném zopakování dokazování uvedl, že předmětné pozemky nejsou, resp. v rozhodném období nebyly, letištními pozemky ve smyslu § 2 odst. 7, 8 zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví, (dále jen „zákon o civilním letectví“) a to ani částečně, netvoří rovněž jeden funkční celek s letištěm XY. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o omezení vlastnického práva žalobce. Podle odvolacího soudu „závěr o tzv. holém vlastnictví lze učinit v případě, že vlastník je vyloučen z práv, která jsou s výkonem vlastnického práva spojena, takovýto stav však v případě žalobce ve vztahu k předmětným pozemkům nenastal“. Dále uvedl, že „z omezení nevyplývá, že by žalobce na předmětných pozemcích nemohl vykonávat žádnou činnost, může zde naopak vykonávat jakoukoli činnost s výjimkou těch činností, které jsou omezeny v důsledku existence ochranných pásem, přičemž jakákoliv činnost na těchto pozemcích podléhá schválení žalovanou.“ Ve vztahu k náhradě za omezení vlastnického práva žalobce pak odvolací soud uvedl, že legitimní očekávání žalobce bylo naplněno ziskem z inkasa nájemného od žalované za období od 24. 8. 2005 do 31. 1. 2010 v částce přes 5 000 000 Kč při prvotní investici žalobce 385 588 Kč. 7. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že vlastnické právo žalobce ve vztahu k předmětným pozemkům není ochrannými pásmy v tomto konkrétním případě omezeno nad spravedlivou míru, a žalobci proto nepřísluší náhrada za takovéto omezení vlastnického práva. Jelikož základ uplatněného nároku není dán, není možné zabývat se ani jeho výší. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. V první části dovolání nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se v případě pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY v jeho vlastnictví nejedná o pozemky letištní. V této souvislosti formuluje „zásadní právní otázky“, které dovolacímu soudu předkládá k řešení. Zpochybňuje právní posouzení odvolacího soudu, které je podle dovolatele v rozporu se závěry čtyř znaleckých posudků. V další části dovolání brojí proti závěrům odvolacího soudu ohledně míry omezení svého vlastnického práva k předmětným pozemkům. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014, a opět formuluje „právní otázky“, které požaduje od dovolacího soudu „zodpovědět“. Je přesvědčen, že jeho vlastnické právo je omezeno nad spravedlivou míru, a náleží mu proto právo na náhradu za takové omezení. Ve vztahu k míře omezení svého vlastnického práva podrobně analyzuje rozhodnutí odvolacího soudu a poměrně obsáhle s ním polemizuje. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje též za „nepřezkoumatelné“, „nahodilé“ a „neopakovatelné“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu buď změnil, nebo potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, nebo napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 9. Podle žalované dovolatel řádně nevymezil důvody přípustnosti dovolání. Dovolatel podle ní pouze nesouhlasí s právním posouzením odvolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl, popřípadě odmítl. III. Přípustnost dovolání 10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.). 11. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). 12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. K povaze pozemků 13. Žalobce v podstatné části dovolání polemizuje s právním posouzením odvolacího soudu, ale i s některými skutkovými zjištěními, na nichž jsou tyto závěry založeny, ohledně povahy sporných pozemků a dovozuje, že jde o pozemky letištní ve smyslu § 2 odst. 7, 8 zákona o civilním letectví. S ohledem na to usuzuje, že právní posouzení odvolacího soudu má být jiné. 14. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání s