22 Cdo 3147/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3147/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 1. 2025 Spisová značka:22 Cdo 3147/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.3147.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Výklad projevu vůle Dokazování Dobré mravy Stavba neoprávněná Dotčené předpisy:§ 237 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.01.2013 § 135c předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.12.2013 § 132 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.04.1964 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:20. 1. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 20.03.2025III.ÚS 881/25 Veronika Křesťanová odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost16. 4. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3147/2024-730 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně České dráhy, a.s., IČO 70994226, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, proti žalovanému R. M., zastoupenému Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 19, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně Brno new station development a.s., IČO 27723607, se sídlem v Brně, Benešova 703/21, zastoupené Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, o odstranění objektu občanské vybavenosti, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 16/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2024, č. j. 21 Co 121/2020-708, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2024, č. j. 21 Co 121/2020-708, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení. IV. Mezi žalovaným a vedlejší účastnicí na straně žalobkyně nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. 2. 2020, č. j. 6 C 16/2009-566, zamítl žalobu na odstranění objektu občanské vybavenosti – budovy bez čísla popisného a čísla evidenčního – umístěného na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obci XY (výrok I) a ve prospěch žalovaného a každého dalšího vlastníka budovy zřídil věcné břemeno spočívající v povinnosti žalobkyně a každého dalšího vlastníka pozemku parc. č. XY o výměře 134 m2 v katastrálním území XY, obci XY, strpět na pozemku parc. č. XY budovu bez čísla popisného a čísla evidenčního, objekt občanské vybavenosti, zapsanou na LV č. XY pro katastrální území XY (výrok II), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni za zřízení věcného břemene jednorázovou úplatu ve výši 898 470 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV a V). 2. Soud prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, že předmětná budova je neoprávněnou stavbou ve smyslu § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“), neboť byla na pozemku zhotovena na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy a jejích dodatků a změn. Odstranění budovy na náklady žalovaného není podle názoru soudu prvního stupně namístě, neboť žalovaný jako stavebník nejednal ve zlé víře a své povinnosti zvlášť hrubě neporušil. Za nejvhodnější vypořádání neoprávněné stavby považoval zřízení věcného břemene umístění stavby na pozemku žalobkyně za jednorázovou úplatu. 3. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 21 Co 121/2020-708, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost odstranit objekt občanské vybavenosti – budovu bez č. p./č. e. - umístěný na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, obci XY, do 6 měsíců od právní moci rozsudku, a vzájemný návrh žalovaného, aby ve prospěch žalovaného a každého dalšího vlastníka budovy bez č. p./č. e. - objektu občanské vybavenosti, postavené na pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, bylo zřízeno věcné břemeno spočívající v povinnosti žalobkyně a každého dalšího vlastníka pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY strpět na výše označeném pozemku výše označenou budovu, zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). 4. Odvolací soud rozhodoval poté, co byl jeho rozsudek ze dne 20. 4. 2023, č. j. 21 Co 121/2020-650, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2886/2023, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. 5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a důkaz některými listinami zopakoval. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že smlouva o nájmu nebytového prostoru je absolutně neplatná. Stavbu budovy občanské vybavenosti, která je samostatnou nemovitou stavbou, však za neoprávněnou stavbu podle § 135c obč. zák. nepovažoval. Uvedl, že ve vztahu k možnosti užívání pozemku nebyla úplata sjednána, předmětem neplatných úplatných smluv byly nebytové prostory a úplata za ně měla zohledňovat i budoucí (zamýšlený) přechod vlastnictví ke stavbě na žalobkyni. Možnost užívání pozemku parc. č. XY tedy nemohla plynout z nájemní smlouvy sjednané ústně či konkludentně. Přenechání pozemku jako věci individuálně určené k dočasnému a bezplatnému využívání jeho užitné hodnoty posoudil odvolací soud jako smlouvu o výpůjčce (písemnou či konkludentní) ve smyslu § 659 obč. zák. s tím, že pozemek měl být na základě shodné vůle smluvních stran bezplatně využit k umístění (vybudování) stavby, která měla následně přejít do vlastnictví žalobkyně. Dodal, že žalovaný ani jeho právní předchůdce neměl a nemá právo umožňující mít na cizím pozemku svou stavbu po časově neomezenou dobu. Vzhledem k časové limitaci nájmu (neplatně sjednaného), resp. výpůjčky, si musel být již při zřizování stavby vědom toho, že vzájemný vztah se žalobkyní bude třeba v budoucnu vypořádat, a to nejspíše převodem stavby na žalobkyni, jehož podmínky však sjednány nebyly. Musel si tedy být vědom i možného krajního řešení vzniklé konkurence vlastnických práv spočívající v povinnosti stavbu odstranit. Odvolací soud neshledal ani důvody pro odepření ochrany vlastnického práva žalobkyně pro rozpor s dobrými mravy, neboť žalovaný užívá stavbu k podnikání, již při jejím zřízení si jeho právní předchůdce musel být vědom dočasnosti „svého vlastnického vztahu“ a vypořádání vzájemných vztahů si účastníci předem dostatečně určitě a platně neujednali. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, kterým napadá všechny výroky rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání spatřuje žalovaný v tom, že odvolací soud se při řešení „otázky hmotného práva“ a „otázky procesního práva“ odchýlil od ustálené rozhodovací dovolacího soudu. Dovolání je dle názoru žalovaného přípustné také proto, že se jedná o otázku práva vztahující se k ochraně základních lidských práv a svobod. 7. Dovolání odůvodnil tím, že odvolací soud postupoval v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5780/2016, 22 Cdo 2106/2015 a 28 Cdo 295/2012, když uzavřel, že mezi smluvními stranami sice nevznikl platný nájemní vztah, ale dovodil uzavření konkludentní smlouvy o výpůjčce, kterou ani jedna ze stran netvrdila a která neodpovídá ani reálnému vztahu účastníků řízení. Mezi účastníky řízení je nesporné nejen to, že vztah účastníků byl vždy úplatný, ale i to, že žalovaný stejně jako jeho právní předchůdce hradili žalobkyni úplatu za užívání jeho nemovitosti. Je také zřejmé, že smluvní strany chtěly práva a povinnosti upravovat jen v písemné formě. Závěr o vzniku konkludentní smlouvy o výpůjčce je proto v příkrém rozporu s vůlí a jednáním stran. Odvolací soud postupoval dle názoru dovolatele v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které výsledek interpretace právních úkonů nemá být v rozporu s jazykovým vyjádřením (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 2061/99, 23 Cdo 4045/2015 a 25 Cdo 1650/1998). Poukazuje dále na judikaturu Ústavního soudu k výkladu právních úkonů (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 331/98 a I. ÚS 436/05). Mezi smluvními stranami bylo od počátku jasné, že za užívání nemovitosti žalobkyně bude právní předchůdce žalovaného platit nájemné, což činil a žalovaný hradí nájemné dodnes, pak je závěr o uzavření konkludentní smlouvy o výpůjčce absurdní a zcela mimo rámec konformního výkladu. Výsledkem tohoto výkladu by mimo jiné bylo, že žalobkyně by byla povinna plnění poskytované za užívání nemovitosti vrátit, což právní předchůdci účastníků určitě nezamýšleli. 8. Odvolacímu soudu dále vytýká, že postupoval v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, protože závěr o dočasnosti stavb