22 Cdo 3235/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 3235/2025-377 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně městské části XY, IČO XY, se sídlem XY, zastoupené JUDr. Lucií Strakovou, advokátkou se sídlem v Praze 11, Babická 2379/1, proti žalovanému J. T., zastoupenému JUDr. Janem Machem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/28, o vyklizení pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 100/2024, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2025, č. j. 53 Co 233/2025-228, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2025, č. j. 53 Co 233/2025-228, se zamítá. III. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni 3 328 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Lucie Strakové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 3. 2025, č. j. 60 C 100/2024-165, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovanému odstranit „všechny věci včetně budov bez čísla popisného nebo evidenčního“ umístěné na pozemcích parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, v katastrálním území XY, v obci XY, a vyklizené pozemky předat žalobkyni (výrok I). V části, ve které se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 23 951 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 23 951 Kč od 26. 3. 2024 do zaplacení, vyloučil věc k samostatnému řízení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 9. 2025, č. j. 53 Co 233/2025-228, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že uložil žalovanému povinnost odstranit na jeho náklad „všechny věci včetně budov bez čísla popisného nebo evidenčního“ umístěné na pozemcích parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY obec XY, a tyto pozemky předat vyklizené žalobkyni ve lhůtě jednoho roku od právní moci rozsudku (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). II. Dovolání a vyjádření k němu 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel namítá zejména nesprávný výklad § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) a porušení práva na spravedlivý proces. Tvrdí, že žaloba na odstranění čtyř staveb garáží z pozemků žalobkyně je „zjevně šikanózní“ a představuje zneužití práva, neboť žalobce „neprokazuje skutečnou potřebu pozemků“ pro výstavbu „Centra XY“ a „oproti jiným nájemcům obdobné žaloby nepodal“. Ve vztahu ke korektivu dobrých mravů odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1479/23, sp. zn. I. ÚS 22/010, sp. zn. I. ÚS 2166/10 a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2886/2023. Dále namítá „opomenutí účastníka řízení“ (manželky K. T.), jelikož dvě garáže jsou součástí společného jmění manželů a povinnost jejich odstranění se jí přímo dotýká. Tvrdí také, že stavby garáží nelze odstranit bez poškození sousedních garáží, což odvolací soud ignoroval, ačkoliv existují odborné posudky a svědecké výpovědi potvrzující riziko škody. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 4. Současně žalovaný navrhuje, aby dovolací soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu, jelikož by v případě vyhovění dovolání po uplynutí lhůty k odstranění staveb garáží byl žalovaný „nezvratně poškozen“. 5. Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Odvolací soud se řádně zabýval otázkou dobrých mravů a zneužití práva podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1479/23 a dospěl k závěru, že žalobkyně právo nezneužila. Nájemní vztahy k pozemkům byly vždy dočasné; povolení k trvalému užívání stavby nemá vliv na občanskoprávní vztahy. Námitku o opomenutí manželky žalovaného považuje za účelovou; žalovaný vždy jednal sám a žalobkyně vycházela ze stavu zapsaného v katastru nemovitostí. Žalovaný na odlišné skutečnosti neupozornil. Argument o nemožnosti odstranit garáže bez poškození sousedních staveb odmítá s tím, že odstranění je technicky proveditelné a případné vyšší náklady jdou k tíži žalovaného. Závěrem navrhuje zamítnutí dovolání i návrhu na odklad vykonatelnosti. III. Přípustnost dovolání 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Dovolatel zejména prostřednictvím odkazů na nálezy Ústavního soudu namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil, že se ze strany žalobkyně nejednalo o zjevné zneužití práva, jelikož „oproti dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu ČR v obdobných věcech je případ specifický a dosud v judikatuře neřešený“. 9. Pro řešení této otázky není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. Pokud totiž dovolatel zamýšlel rozsudek odvolacího soudu konfrontovat s odkazovanými rozhodnutími Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a závěry v nich uvedenými, uzavírá dovolací soud, že tato rozhodnutí řešila otázku výkonu práva v rozporu s dobrými mravy v nesouměřitelných skutkových a právních poměrech. Jejich závěry tak nejsou na danou věc bez dalšího aplikovatelné, neboť nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 22/01, (dostupným, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, na http://nalus.usoud.cz) byla rozhodnutí nalézacích soudů zrušena, jelikož soudy vůbec nevyhodnotily, zda výkon práva nebyl veden úmyslně proti dobrým mravům a vlastnímu účelu zákona. Nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2166/10, zohledňoval ekonomický celek nemovitostí, nadto v rámci církevních restitucí, a nález Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. I. ÚS 1479/23, vytýkal nedostatečné odůvodnění zamítnutí uplatnění dobrých mravů ve věci veřejné zakázky. Jestliže dovolatel dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2886/2023, (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz) pak ani uvedené rozhodnutí nelze na nyní řešenou věc bez dalšího vztáhnout, jelikož je v něm řešena otázka (ne)oprávněnosti stavby, o které v současném řízení není pochyb. Individuální okolnosti odkazovaných případů pak nelze bez dalšího vztáhnout na řešenou věc, proto nejsou odkazy žalovaného přiléhavé a odvolací soud se od závěrů uvedených rozhodnutí nijak neodchýlil. 10. Nad rámec uvedeného dovolací soud doplňuje, že soudní praxe je ustálena na závěru, že ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Možnost přezkoumání závěrů, zda jde o zjevné zneužití práva, může dovolací soud zpochybnit jen tehdy, byla-li by tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená nebo nebyla-li by řádně odůvodněna (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, a ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019). Dovolací soud přitom zdůraznil, že zákaz zneužití práva (§ 8 o. z.) je institutem ztělesňujícím korigující fu