22 Cdo 3259/2018 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3259/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 10. 2018 Spisová značka:22 Cdo 3259/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3259.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Součást věci Dotčené předpisy:§ 506 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:13. 1. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3259/2018-197 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) Pujmanové, s.r.o., identifikační číslo osoby 24159409, se sídlem v Praze 7, Přívozní 1054/2, b) P. J. a c) E. J., všech zastoupených Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 783/18, proti žalovanému Hlavnímu městu Praze, identifikační číslo osoby 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 399/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018, č. j. 11 Co 35/2018-168, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2018, č. j. 11 Co 35/2018-168, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 11. 2017, č. j. 25 C 399/2015-143, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobci se domáhali určení, že parkoviště nacházející se na pozemku par. zapsaném na listu vlastnictví, v katastrálním území N., obec P., zapsaném u Katastrálního úřadu pro město P., Katastrální pracoviště P., je součástí tohoto pozemku, jehož jsou vlastníky, a jsou tedy i vlastníky parkoviště. Jsou spoluvlastníky pozemku – žalobce a) v rozsahu 5/6, žalobce b) v rozsahu 1/12 a žalobkyně c) v rozsahu 1/12, přičemž žalobce a) nabyl pozemek na základě smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze dne 6. 10. 2000, kde jednou ze stran byl právní předchůdce žalobce a) a žalobci b) a c) nabyli pozemek na základě restituce. Sporné parkoviště žalobci užívali déle než 15 let (po započtení doby, během které v dobré víře užíval parkoviště i právní předchůdce žalobců). Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že parkoviště patří do sítě místních komunikací, které jsou ve vlastnictví obce. Dodal, že parkoviště je samostatnou věcí, protože stavba pozemní komunikace není součástí pozemku. Obvodní soud pro Prahu 4 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 11. 2017, č. j. 25 C 399/2015-143, určil, že parkoviště je součástí pozemku a žalobci, kteří jsou vlastníky pozemku, jsou i vlastníky parkoviště, a to žalobce a) v rozsahu 5/6, žalobce b) v rozsahu 1/12 a žalobkyně c) v rozsahu 1/12. Rozhodl také o nákladech řízení. Soud prvního stupně uvedl, že pouhé ztvárnění a zpevnění pozemku vedoucí k jeho zpevnění neznamená, že parkoviště lze od pozemku oddělit. I kdyby se jednalo o místní komunikaci, není možné na parkoviště pohlížet jako na samostatný předmět občanskoprávních vztahů. Tento názor opřel o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, a nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 42/01. Ohledně stavby představující samostatnou věc v občanskoprávním smyslu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2682/2008, a ohledně zpevněné plochy vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97. Dále dovodil, že parkoviště jakožto zpevněný povrch pozemku vytvořený za účelem parkování vozidel, je věcí, která není stavbou ve smyslu § 119 odst. 2 a § 120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů („obč. zák.“); jedná se tak o součást pozemku ve vlastnictví žalobců (kteří jej nabyli se všemi součástmi a příslušenstvím), neboť jde o zpracování povrchu pozemku. Soud prvního stupně dovodil z rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1414/97, že místní komunikace představuje určitou kvalitu pozemku a představuje určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu, místní komunikace (byť její součástí je parkoviště) nelze od pozemku oddělovat, např. samostatně (odděleně jednu od druhé) převádět. Městský soud v Praze („odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. 4. 2018, č. j. 11 Co 35/2018-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s odkazy soudu prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 1414/97 a sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, a konstatoval, že parkoviště tvořené zatravňovacími panely na povrchu pozemku představuje pouze ztvárnění a zpevnění pozemku za účelem parkování vozidel. I kdyby se jednalo o místní komunikaci, nešlo by o samostatnou věc, nýbrž o součást pozemku v souladu § 120 odst. obč. zák. Žalobci tak s nabytím pozemku nabyli též vlastnická práva k parkovišti, které je součástí pozemku bez ohledu na to, kým a proč bylo parkoviště v minulosti vystavěno. Nic se nezměnilo ani s účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), který nestanoví, že by se povrchová úprava pozemku v podobě parkoviště měla stát samostatnou věcí. Též konstatoval, že novelizace zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů („zákon o pozemních komunikacích“), provedená zákonem č. 268/2015 Sb., neměla za cíl změnu vlastnických poměrů stávajících vlastníků pozemků tak, že by místní komunikace jakožto součást pozemku změnila vlastníka (kterým by se stala příslušná obec) na základě toho, že by se stala samostatnou věcí. Odvolací soud uvedl, že by se jednalo o vyvlastnění bez náhrady, které je nepřípustné. Též dovodil, že tato novela se vztahuje hlavně na komunikace, které byly postaveny po účinnosti této novely (které se tak stanou samostatnými věcmi) a dále na případy, kdy „stávající komunikace jsou součástí pozemku, jehož vlastníkem je příslušná obec, v důsledku změny zákonné úpravy dojde k oddělení vlastnictví pozemku a stavby komunikace, jak pozemek, tak příslušná nově vzniklá věc (komunikace) však zůstanou ve vlastnictví téhož vlastníka.” Uzavřel, že parkoviště je součástí pozemku, přičemž samostatnou věcí se nemohlo stát ani rozhodnutím silničního úřadu Magistrátu hlavního města Prahy („Magistrát“) ze dne 1. 2. 2013, ani novelizací zákona o pozemních komunikacích; pokud jsou žalobci podílovými spoluvlastníky pozemku, patří do spoluvlastnictví i parkoviště jako jeho součást. Proti rozsudku podává žalovaný („dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“). Napadené rozhodnutí podle něj závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, a konkrétně závěr, podle kterého „místní komunikace může být stavbou a obvykle stavbou jako samostatný předmět občansko-právních vztahů je.“ Dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, podle „místní komunikace může být samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu“. Dovolatel dále vymezuje přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. a vymezuje právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena: „Má změna ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, kdy je stavba místní komunikace výslovně určena za samostatnou stavbu ve smyslu občanskoprávních předpisů, soukromoprávní dopady a tedy že od změny předmětného ustanovení již nemůže být stavba pozemní komunikace součástí pozemku?“ Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel poukazuje na rozhodnutí Magistrátu ze dne 1. 2. 2013, podle kterého je parkoviště zařazeno do sítě místních komunikací III. třídy. V souladu s tímto rozhodnutím, ustanovením § 9 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a dále i s judikaturou dovolacího soudu se jedná o samostatnou věc, jejímž vlastníkem je žalovaný. Podle dovolatele je možné zatravňovací panely považovat za dostatečně specifický prvek oddělitelný od pozemku, pomocí kterého lze vymezit, kde stavba parkoviště jako místní komunikace má své hranice. Stejně tak i jeho samostatné účelové vymezení jako parkoviště a technické oddělení vůči navazujícím místním komunikacím je zřejmé. Poukázal též na to, že judikatu