22 Cdo 3423/2024 – Nejvyšší soud

22 Cdo 3423/2024-173 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) J. P. a b) A. P. proti žalovanému O. K., zastoupenému Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 2059, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 21 C 400/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ze dne 20. 9. 2024, č. j. 5 Co 753/2024-142, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Návrh žalovaného na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 9. 2024, č. j. 5 Co 753/2024–142, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 4.2024, č. j. 21 C 400/2023-108, zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemkům parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, vše v katastrálním území XY (výrok I), pozemky parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY přikázal do společného jmění žalobců (výrok II), pozemky parc. č. XY, XY a XY přikázal do vlastnictví žalovaného (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV). 2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 20. 9. 2024, č. j. 5 Co 753/2024–142, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti oběma výrokům, podal žalovaný (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. 4. Namítá, že odvolací soud nevzal při rozhodování o přikázání společné věci do vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků v úvahu veškerá relevantní kritéria a ani probíhající řízení o vkladu vlastnického práva jeho dcery do katastru nemovitostí, na základě kterého by došlo ke změně v legitimaci účastníků. Postupem odvolacího soudu byl v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu porušen § 109 odst. 2 o. s. ř. a právo žalovaného na spravedlivý proces a další ústavně zaručená práva žalovaného a jeho nezletilé dcery, která se ani nemohla vyjádřit (odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1594/16). Z rozsudků odvolacího soudu a soudu prvního stupně rozsáhle cituje a uvádí, že polovinu svého spoluvlastnického podílu převedl na svou nezletilou dceru, řízení o schválení tohoto právního jednání není dosud skončeno (proti zamítavému rozsudku bylo podáno odvolání), vkladové řízení zahájené 29. 5. 2024 rovněž není skončeno. Návrh žalovaného na přerušení řízení byl přesto zamítnut, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které žalovaný nepovažuje za přiléhavé. Tento postup označil žalovaný za protiústavní (odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2648/2013) a řízení jako celek za nespravedlivé s prvky formalismu a svévole, což by měl napravit dovolací soud (odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu). Uvedl dále, že nesouhlasí s tím, které pozemky byly přikázány do vlastnictví žalobců a které do vlastnictví žalovaného, a s tím, že nebyl aplikován jeho návrh na přikázání části pozemku parc. č. XY do jeho výlučného vlastnictví ani jeho další modifikovaný návrh. Uvádí výhody svého návrhu na vypořádání a nalézacím soudům vytýká, že upřednostnily kritérium možnosti přístupu k pozemku před jinými kritérii (např. budoucí možné snazší vyjmutí) a opomenuly kritérium vytváření účelně obdělávatelných celků. Soudu prvního stupně dále vytýká, že nepostavil najisto, zda sporné pozemky patří do souboru navazujících nemovitostí, a jeho závěr o tom, že nedošlo k podstatnému snížení hodnoty (nemovitosti) považuje za nepřezkoumatelný. Má za to, že nalézací soudy postupovaly v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2024/2016, protože za stěžejní považovaly hlediska uvedená v zákoně a ostatní považovaly za podpůrná. Nezabývaly se ani tím, zda zrušení spoluvlastnictví může mít za následek újmu osoby na spoluvlastnictví zúčastněné, a probíhající vkladové řízení nezohlednil. Má za to, že soud zvolil formu vypořádání spoluvlastnictví, která porušuje rovnováhu vlastnického práva žalobců a žalovaného a rovněž jeho nezletilé dcery. Dodává, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu v otázce předvídatelnosti soudního rozhodnutí (odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3324/15, II. ÚS 566/05, III. ÚS 1561/13, II. ÚS 1810/16, III. ÚS 1441/17, III. 1167/17, II. ÚS 387/18 a II. ÚS 2226/21), neboť nebyla zohledněna nově uzavřená darovací smlouva a vkladové řízení a jeho dcera se v odvolacím řízení nemohla náležitě hájit. Rozsudek odvolacího soudu nepovažuje za řádně odůvodněný. Uvádí, že dovolání je přípustné „také především proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“ s tím, že v „bližším odkazuje na předmětné dovolání“. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu k zásadám spravedlivého procesu a k nezbytnosti vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu a nalézat spravedlivá řešení. Odvolacímu soudu dále vytýká, že provedené důkazy řádně nehodnotil a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Navrhuje rovněž odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. 5. Žalobci se k dovolání nevyjádřili. 6. Dovolání je z části nepřípustné a z části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 9. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na nalus.usoud.cz), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 10. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. 11. V usnesení ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, Ústavní soud předeslal, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost