22 Cdo 3556/2024 — Nejvyšší soud

22 Cdo 3556/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 1. 2025 Spisová značka:22 Cdo 3556/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.3556.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:1. 2. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 3556/2024-639 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně T. H., zastoupené JUDr. Mgr. Slavomírem Hrinkem, advokátem se sídlem v Praze, Jičínská 2348/10, proti žalovanému F. H., zastoupenému Mgr. Jaromírem Henyšem, advokátem se sídlem v Praze, Rýmařovská 561, o zrušení společného jmění manželů a o úpravu správy společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 38/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2024, č. j. 11 Co 28/2024-583, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 26 C 38/2022-502, zamítl žalobu na zrušení společného jmění účastníků (výrok I). Založil žalovanému oprávnění jednat samostatně a bez souhlasu žalobkyně ve věcech specifikovaných ve výroku rozsudku (výrok II). Zakázal žalovanému pronajímat tam specifikovanou bytovou jednotku a zprostil jej povinnosti platit platby spojené s užíváním této bytové jednotky, hradit závazky spojené s údržbou, správou a užíváním (výrok III), nadále je však povinen platit splátky hypotéčního úvěru spojeného s touto bytovou jednotkou (výrok IV); žalobkyni založil oprávnění užívat tuto bytovou jednotku ke svému bydlení (výrok V). Uložil žalovanému povinnost platit z částky získané za pronájem bytových jednotek specifikovaných ve výroku II žalobkyni měsíčně 5 000 Kč (výrok VI). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky VII a VIII). 2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2024, č. j. 11 Co 28/2024-583, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že společné jmění účastníků zrušil, a ve výrocích II–VIII jej zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jako otázku vymezil, zda odvolací soud splnil veškeré zákonem stanovené podmínky uvedené zejména v § 213 a § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) pro to, aby mohl v dané věci dospět k jiným skutkovým závěrům a založit na nich své rozhodnutí, kterým změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, a zda postupem odvolacího soudu došlo k porušení práva žalovaného na spravedlivý proces a soudní ochranu. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Ústavního soudu, případně tyto otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a měly být vyřešeny jinak. V dovolání odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3477/21, I. ÚS 273/06, II. ÚS 385/15 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1901/98, 20 Cdo 1418/2002, 32 Cdo 2766/2014, 21 Cdo 2406/2015 a 21 Cdo 1472/2017. Odvolacímu soudu vytkl, že neprovedl dokazování. Pouze se žalovaného dotázal, proč v září 2020 přestal využívat „rodinný“ účet k inkasu a úhradě některých plateb souvisejících s pronájmem bytů, k čemuž žalovaný uvedl, že to bylo z důvodů probíhajícího jednání o zúžení SJM se žalobkyní. Na základě takového sdělení nemohl odvolací soud dospět k jiným skutkovým zjištěním, než jaká učinil soud prvního stupně, neboť k této otázce se žalovaný již v průběhu řízení opakovaně podrobně písemně vyjadřoval i s uvedením důvodů; posouzení ani neproběhlo v kontextu dalších důkazů. Rozhodnutí má být i nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud neuvedl, na základě jakých důkazů a skutečností dospěl k odlišným skutkovým zjištěním. Žalovaný ani nebyl poučen, že odvolací soud hodlá vycházet z jiných skutkových zjištění. Bylo-li navíc potřeba nových skutečností, měl odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení a aby mu přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. 4. Žalobkyně se k dovolání žalovaného nevyjádřila. 5. Dovolání není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 8. Dovolací soud předesílá, že dovolání je z formálního hlediska na hraně projednatelnosti. Ačkoliv má dovolání sloužit k řešení zobecnitelných a zobecňujících právních otázek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2024, sp. zn. 22 Cdo 14/2024), je v zásadě celá podstata dovolání v této věci založena na zdůraznění individuálních okolností daného případu, resp. na zdůrazňování namítaných pochybení v procesním postupu odvolacího soudu. Chybí v něm proto vymezení takové zobecnitelné otázky, kterou by se měl dovolací soud zabývat a jejíž zodpovězení by sloužilo ke sjednocování rozhodovací praxe. Navíc žalovaný přípustnost svých námitek váže na tři vzájemně si odporující předpoklady přípustnosti dovolání – řešení naznačovaných otázek má být v rozporu s rozhodovací praxí, zároveň neměly být dosud řešeny a zároveň je má dovolací soud řešit jinak, než doposud činil. 9. Nad rámec závěru o neprojednatelnosti dovolací soud pro úplnost uvádí, že dovolací důvody nejsou ani věcně důvodné, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe namítané žalovaným neodchýlil. 10. Jádro argumentace žalovaného směřuje k tomu, že odvolací soud nemohl bez provedení dokazování dospět ke skutkovému zjištění, a to že žalovaný v září 2020 učinil kroky, jimiž změnil trvalé odchozí platby týkající se pronájmů (bytů) a zároveň podnikl kroky k tomu, aby příjmy z pronájmů nechodily na účet vedený na jméno žalobkyně. A dále, že žalovaný změnou nastavení plateb v září 2020 znemožnil žalobkyni nakládat se společnými finančními prostředky, spolurozhodovat o jejich nakládání a mít o jejich výši a využití přehled. Tyto skutkové závěry odvolací soud považoval za rozhodné pro své právní posouzení věci, kterým se odchýlil od právního závěru soudu prvního stupně. 11. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1478/2002 (publikovaného pod č. 76/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), „shodná tvrzení účastníků jsou prostředkem, na jehož základě soud může učinit zjištění o skutkových okolnostech věci, která by jinak – kdyby se účastníci ve svých tvrzeních rozcházeli – musel objasňovat dokazováním“ (srov. § 120 odst. 3 o. s. ř.). 12. Z napadeného rozsudku i zvukového záznamu jednání odvolacího soudu konaného dne 20. 3. 2024 vyplynulo, že žalovaný na dotaz odvolacího soudu potvrdil, že příchozí ani odchozí platby z nájmů bytů od září 2020 už na účet žalobkyně nechodily. To ostatně potvrzuje i žalovaný v bodě 16 dovolání. Tím odvolací soud vzal tento skutkový závěr (skutkové zjištění) za vyplývající ze shodných tvrzení účastníků, neboť se žalobní tvrzení žalobkyně shodovalo s tvrzením žalovaného. Takový postup je v souladu s občanským soudním řádem i výše uvedeným rozhodnutím Nevyššího soudu; učinil-li odvolací soud ve sporném řízení skutkové zjištění ze shodných tvrzení účastníků, nemusel k otázce provádět, resp. doplňovat, dokazování. Rozhodný přitom není ani argument žalovaného, že dříve – v průběhu řízení před soudem prvního stupně – uvedl jiné tvrzení (k vázanosti tvrzením srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3251/2006, dostupné, stejně jako jeho níže citovaná rozhodnutí, na www.nsoud.cz). 13