22 Cdo 368/2006 — Nejvyšší soud

22 Cdo 368/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 11. 2007 Spisová značka:22 Cdo 368/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:22.CDO.368.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 389/08 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 368/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v  senátě složeném z předsedkyně Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce Mgr. J. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. M.,  o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 8 C 220/20002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. března 2005, č. j. 56 Co 280/2004-97, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud ve Vsetíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 30. 5. 1999, č. j. 8 C 84/98-36, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby  žalovaný byl povinen odstranit z pozemku žalobce parc. č. 83/2 zahrada v k. ú. S. n. M., obec S., okres V., drátěný plot na sloupcích, a z plochy, kterou bez oprávnění užívá, odstranit na své náklady jeden strom, rybízové a angreštové keře, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že v katastru nemovitostí je jako vlastník  pozemku parc. č. 83/2 zahrada o výměře 566 m2 v k. ú. S. n. M. a obci S., který mu společně s domem č. p. 15 s pozemkem st. parc. č. 90 darovali jeho rodiče darovací smlouvou uzavřenou, zapsán žalobce. Žalovaný je podle kupní smlouvy vlastníkem domu č. p. 17 a pozemku st. parc. č. 92 zastavěná plocha se zemědělskou hospodářskou budovou o výměře 76 m2, který sousedí s pozemkem parc. č. 83/2. Podle protokolů o vytyčení hranice z let 1993 a 1998 žalovaný užívá část pozemku žalobce parc. č. 83/2 o výměře 36 m2, kterou také oplotil. Tato oplocená část pozemku byla nejprve zastavěna chatrčí - dřevěnou stodolou na pilířcích, která přiléhala k další stodole na st. parcele č. 92. Chatrč byla postavena v roce 1937, užívali ji právní předchůdci žalovaného a žalovaný jí užíval od roku 1963 v dobré víře, že jde o stavbu na jeho pozemku st. parc. č. 92. Na základě rozhodnutí MNV S. žalovaný chatrč v roce 1975 zbořil a poté rodiče žalovaného postavili dřevěný plot v místě původní zdi této chatrče. Žalovaný dále užíval nerušeně část pozemku parc. č. 83/2, kterou původně zabírala chatrč, jako zahradu, přičemž žalobce sám v roce 1982 plot postavený rodiči vyměnil. Hranice daná tímto plotem nebyla mezi účastníky sporná až do roku 1993, kdy žalobce po zaměření hranice zjistil, že žalovaný užívá předmětnou část jeho pozemku parc. č. 83/2. To dovodil soud prvního stupně i z korespondence, kterou žalobce předložil, a „kde nárok na sporné části parcely uplatnil až 24. 2. 1994.“ Neuvěřil svědku A. P., bratru žalobce, že jejich rodiče, jako právní předchůdci žalobce, upozorňovali žalovaného, že užívá část jejich pozemku parc. č. 83/2. Jiný důkaz o rozporech před rokem 1993 předložen nebyl. Za nevěrohodné považoval tvrzení žalobce, že už v roce 1982, kdy stavěl plot, věděl, že žalovanému umožňuje užívání svého  pozemku, také proto, že v roce 1993 po zaměření hranice začal žalobce vlastnické právo ke sporné části svého pozemku tvrdě uplatňovat. Když žalovaný odmítl spornou část pozemku parc. č. 83/2 vyklidit, žalobce plot odstranil. Avšak žalovaný postavil vzápětí v místě odstraněného plotu nový plot drátěný. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný vydržel část pozemku žalobce, zastavěnou nejprve chatrčí a poté užívanou jako zahradu, jako oprávněný držitel k 1. 4. 1984 podle § 135a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „ObčZ“), ve znění novely provedené zákonem 131/1982 Sb. Proto soud prvního stupně žalobci, který není vlastníkem této části pozemku parc. č. 83/2, ochranu podle § 126 odst. l ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., neposkytl. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací  rozsudkem z 22. 11. 1999, č. j. 10 Co 1076/99-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, dovolání proti svému rozsudku nepřipustil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování kupními smlouvami uzavřenými  6. 5. 1963, ze kterých zjistil, že žalovaný spolu s manželkou L. M. nabyli spoluvlastnictví ke st. pozemku parc. č. 92, a to tak, že jednu ideální polovinu jim prodal otec žalovaného A. M. a druhou ideální polovinu jim prodal čs. stát. Jinak odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dospěl k závěru, že žalovaný vlastnictví k předmětné části pozemku parc. č. 83/2 podle § 135a odst. l  ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., vydržel k l. 4. 1984, takže žalobci k této části pozemku ochrana vlastnického práva nepřísluší. Nejvyšší soud ČR (dále “Nejvyšší soud“) k dovolání žalobce rozsudkem z 28. 8. 2002, č. j. 22 Cdo  2028/2000-94, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Za nesprávný považoval závěr, že žalovaný vydržel k 1. 4. 1984 vlastnictví k předmětné části pozemku parc. č. 83/2  podle § 135a odst. l ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., neboť podle tohoto ustanovení mohl vlastnictví k pozemku vydržet jen stát, nikoli fyzická osoba. Poukázal také na to, že ačkoliv žalovaný odvozoval dobrou víru, že mu sporná část pozemku patří od domnělého titulu, resp. dvou kupních smluv z , odvolací soud nijak nehodnotil skutečnost, že těmito smlouvami nenabyl pozemek st. parc. č. 92 sám, ale společně se svojí manželkou. Soud prvního stupně rozsudkem z 28. 11. 2003, č. j. 8 C 220/2002-78, žalobu znovu zamítl. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalovaný společně s manželkou od roku 1963 užívali spornou část pozemku parc. č. 83/2 v dobré víře, že jde o pozemek st. parc. č. 92, který společně koupili v roce 1963. Nejprve byla  sporná část pozemku zastavěna přístřeškem, který žalovaný v roce 1975 na základě rozhodnutí MNV ve S. odstranil, a právní předchůdci žalobce a později i žalobce sám připlotili k pozemku st. parc. č. 92. Žalovaný s manželkou užívali tuto část pozemku parc. č. 83/2 nerušeně až do roku 1993, kdy žalobce nechal hranici zaměřit a 24. 2. 1994 vyzval žalovaného, aby předmětnou část pozemku parc. č. 83/2 vyklidil. Žalovaný a jeho manželka tak vydrželi vlastnické právo ke sporné části pozemku tohoto pozemku k  1. 1. 1992 podle novely ObčZ provedené zákonem č. 509/1991 Sb. K odvolání žalobce Krajský soud Ostravě rozsudkem z  16. 3. 2005, č. j. 56 Co 280/2004-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Přezval skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěrem, že žalovaný a jeho manželka vydrželi vlastnické právo ke sporné části pozemku parc. č. 83/2 podle § 134 odst. 1 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., k  l. l. 1992, při započtení desetileté oprávněné držby před tímto datem ve smyslu § 872 ObčZ ve znění téže novely. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky sp. zn.  9 Cdon 1178/96, 3 Cdon 395/96, 22 Cdo 417/98, 2 Cdon 431/96 a 22 Cdo 1848/98) zdůraznil, že žalovaný a jeho manželka byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporná část pozemku patří: uchopili se její držby na základě domnělého titulu - kupních smluv z roku 1963, kterými nabyli pozemek st. parc. č. 92, v dobré víře je utvrzovala i vzájemná poloha pozemku  st. parc.  č. 92 a parc. č. 83/2, na jehož části se nacházel tzv. přístřešek jimi užívaný, a skutečnost, že po jeho zboření otec žalobce vystavěl v půdorysu přístřešku plot, čímž dal najevo, že pozemek za plotem náleží žalovanému a jeho manželce jako vlastníkům pozemku st. parc. č. 92. Vzniku dobré víry za těchto okolností nepřekážela skutečnost, že stav vzniklý držbou nebyl v souladu s údaji vedenými v evidenci nemovitostí a že se o tom žalovaný a jeho manželka nepřesvědčili (k  tomu odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 22 Cdo 837/98). Rovněž kriterium kvantitativní, tj. srovnání plochy pozemku nabytého žalovaným a jeho manželkou smlouvami z roku 1963 a pozemku skutečně drženého, bylo třeba posuzovat také s přihlédnutím ke vzájemné poloze pozemku st. parc. č. 92 a parc. č. 83/2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost uplatňuje podle § 237 odst. l písm. c) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“