22 Cdo 456/2001 — Nejvyšší soud

22 Cdo 456/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 4. 2001 Spisová značka:22 Cdo 456/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:22.CDO.456.2001.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 456/2001 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce L. P., proti žalované České republice, Vojenské správě, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování se sídlem v Praze 6, nám. Svobody 471, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 4 C 233/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. března 1994, č. j. 10 Co 70/94-49, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. března 1994, č. j. 10 Co 70/94-49, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále „soud prvního stupně„) rozsudkem ze dne 18. listopadu 1993, č. j. 4 C 233/92-32, uložil žalované, aby se žalobcem uzavřela dohodu o vydání ve výroku blíže označených nemovitostí. Dále zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo „uzavřít dohodu o vydání pozemku parc. č. 252 o výměře 345 m2, zapsané v knihovní vložce č. 218, kdy tato je dle katastru nemovitostí nyní součást pozemku parc. č. 525 – ostatní plocha\", a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce spolu s bratrem P. P. byli spoluvlastníky každý z jedné poloviny nemovitostí, a to domu č. p. 95 se stavební plochou parc. č. 103 a pozemků parcelních čísel 64/1, 62/5, 63/4, 62/3 a 63/3 v kat. úz. V., obec B. p. B., okres M. B. Vlastníkem domu č. p. 96 se stavební plochou parc. č. 102 a pozemků parcelních čísel 61/3, 62/6 a 62/7 tamtéž byl K. J. P., otec žalobce a P. P. Jejich vlastnické právo k označeným nemovitostem jim bylo odňato podle zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech. Za uvedené nemovitosti jim byla poskytnuta finanční náhrada. Tyto nemovitosti nikdy nesloužily vojenským účelům pro potřeby obrany státu, ale sloužily pro ubytování či trvalé bydlení pracovníků žalované. Nemovitosti nebyly součástí vojenského újezdu. Žalobce uplatnil proti žalované nárok na vydání věci podle § 6 odst. 1 písm. i) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle kterého povinnost vydat věc se vztahuje na případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát vyvlastněním za náhradu, pokud věc existuje a nikdy nesloužila účelu, pro který byla vyvlastněna, avšak bezvýsledně. Soud prvního stupně dovodil, že pod pojem vyvlastnění je nutno zahrnout i pojem znárodnění a zestátnění, a proto se na daný případ vztahuje § 6 odst. 1 písm. i) zákona č. 87/1991 Sb. Pokud jde o pozemek parc. č. 252, ten se nenachází v těsné blízkosti domů s původními č. p. 95 a 96, od obytného komplexu je oddělen a proto je namístě použití zákona č. 229/1991 Sb. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 8. března 1994, č. j. 10 Co 70/94-49, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Pokud žalobce v žalobě označil jako žalovaného Vojenskou ubytovací a stavební správu v L. a teprve na základě vyjádření žalovaného žalobce podáním z 12. 7. 1992 označil jako žalovaného nynější žalovanou, nešlo podle názoru odvolacího soudu o záměnu účastníků podle § 92 odst. 2 OSŘ. Původní označená žalovaná neměla právní subjektivitu, takže ze strany žalobce mohlo jít jen o doplnění žaloby podle § 43 odst. 1 OSŘ označením řádného žalovaného. Proto žaloba proti žalované byla podána až dojitím podání žalobce z 12. 7. 1992 soudu, tedy dnem 14. 7. 1992. Dále odvolací soud dospěl k závěru, že na předmětných pozemcích kromě pozemku parc. č. 252 nikdy nebyla provozována zemědělská výroba, zelenina a ovoce na těchto pozemcích pěstované sloužily jen pro potřebu obyvatel dvojdomku č. p. 95 a 96. Nelze proto nárok žalobce posuzovat s výjimkou pozemku parc. č. 252 podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že pod pojem vyvlastnění je třeba zahrnout i znárodnění a zestátnění. Uvedl, že zestátnění nelze považovat za vyvlastnění, protože jde o dva různé právní instituty. „Vyvlastnění je institutem práva občanského, který se uplatňuje konkrétním rozhodnutím správního orgánu, které směřuje proti konkrétnímu vlastníku a sleduje vymezený účel. Naproti tomu k zestátnění dochází přímo ze zákona (v daném případě se jedná o § 8 odst. 2 zákona. č. 169/1949 Sb.) a směřuje proti blíže neohraničenému okruhu subjektů vlastnického práva. „Že ani zákonodárce nepodřazuje zestátnění pod pojem vyvlastnění vyplývá ze zákona č. 229/1991 Sb., kdy teprve novelou tohoto zákona provedenou zákonem č. 183/1993 Sb. jako restituční titul zahrnul zákonodárce i zestátnění. V případě zákona č. 87/1991 Sb. se tak nestalo a zestátnění jako důvod vydání věci v § 6 odst. 1 tohoto zákona uveden není. Vyslovil názor, „že zestátnění podle § 8 odst. 2 zákona č. 169/1949 Sb. podléhaly všechny nemovitosti nacházející se na území vojenského újezdu a to v rozsahu hranic tohoto vojenského újezdu (§ 8 odst. 1 cit. zákona). K zestátnění těchto nemovitostí nedošlo proto v důsledku politické persekuce, jak má na mysli ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.\". Žalobce podal žalobu po lhůtě uvedené v § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Podle odvolacího soudu je lhůta uvedená v § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. lhůtou hmotněprávní – promlčecí, žalovaná však námitku promlčení nevznesla, nepřicházelo proto v úvahu zamítnutí návrhu z důvodu promlčení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou provedenou zákonem č. 238/1995 Sb.]. Namítá, že označené nemovitosti, které byly ve vlastnictví žalobce a jeho otce, přešly do vlastnictví státu údajně v důležitém zájmu společnosti na základě zákona č. 169/1949 Sb. za náhradu. Podle žalobce „tento skutkový stav naplňuje právní institut ,vyvlastnění´ v dikci § 131 odst. 2 ObčZ\". Vyvlastnění je prováděno individuálními správními akty; v případě, kdy bylo třeba vytvořit velký vojenský prostor, došlo k zásahům do vlastnických práv přímo zákonem, neboť nebylo schůdné vydávat správní akty pro jednotlivé vlastníky. Nemovitosti byly od samého počátku zřízení vojenského újezdu R. mimo hranice tohoto újezdu a dostupné civilním osobám. Nesloužily účelu, pro který byly zestátněny. Na části pozemku náležejícího k domu č. p. 95 byla provedena výstavba provozního objektu S. d. z., veřejně přístupného. Je názoru, že zestátnění nemovitostí mimo obvod vojenského újezdu R. zákonem č. 169/1949 Sb. bylo mocenským aktem bez právního důvodu, čímž došlo k porušení základního lidského práva, tj. práva vlastnit. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání, pokud dovolací soud nedojde k závěru, že v řízení vystupoval jako účastník někdo, kdo neměl způsobilost být účastníkem řízení. V řízení před soudem prvního stupně byla jako žalovaná označena Vojenská ubytovací a správa L. Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 28. února 1997, č. j. 3 Cdon 499/96-72, zrušil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. listopadu 1993, č. j. 4 C 233/92-32, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. března 1994, č. j. 10 Co 70/94-49, a řízení zastavil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že za stavu, kdy v žalobě byla žalobcem označena jako žalovaná zcela přesně a určitě nezaměnitelným názvem i sídlem pouze organizační jednotka České republiky – Vojenské správy, nebylo již žádné upřesnění či doplnění žaloby podle § 43 OSŘ potřebné, neboť žalobce tak označil za účastníka řízení někoho, kdo neměl způsobilost jím být a nemohl v občanském soudním řízení vstupovat do procesních vztahů. Protože soud je povinen kdykoliv za řízení přihlížet k takovému neodstranitelnému nedostatku podmínky řízení, mělo být řízení bez dalšího zastaveno ihned po podání žaloby. Pokud tak soud neučinil a v řízení pokračoval, vystupoval před soudem jako účastník někdo, kdo neměl způsobilost být účastníkem řízení. Do vadně zahájeného řízení již nemohl přistoupit další účastník a nemohlo dojít ani k záměně účastníka, neboť za dané situace žádné procesní úkony, následující po podání žaloby, neměly oddálit p