22 Cdo 4659/2018 — Nejvyšší soud

22 Cdo 4659/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 1. 2019 Spisová značka:22 Cdo 4659/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4659.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezpodílové spoluvlastnictví manželů Podnik Dotčené předpisy:§ 143 obč. zák. ve znění do 31.07.1998 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 5. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 4659/2018-653 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) A. S., narozené XY, a b) F. S., narozeného XY, obou bytem XY, zastoupených JUDr. Ivem Jahelkou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Sládkova 351, proti žalovanému F. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Irenou Baladovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Palackého 740/1, o určení vlastnictví podniku, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 338/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. května 2018, č. j. 8 Co 603/2018-597, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. května 2018, č. j. 8 Co 603/2018-597, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2017, č. j. 17 C 338/2013-542, určil, že ve společném jmění manželů (dále také „SJM“) žalobkyně a) a F. S., narozeného XY (dále také „zůstavitel“), byl ke dni jeho úmrtí, 5. 6. 2008, podnik s obchodní firmou F. S., IČO XY, s předmětem podnikání „zemědělská výroba včetně hospodaření v lesích a na vodních plochách“, s místem podnikání v XY, o blíže vymezeném rozsahu (výrok I.). Zamítl vzájemný návrh žalovaného, kterým se domáhal určení, že k témuž dni byl předmětný podnik o blíže vymezeném rozsahu ve výlučném vlastnictví zůstavitele F. S. (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Soud prvního stupně byl toho názoru, že společné podnikání žalobkyně a) a zůstavitele se datuje již od doby, kdy zůstavitel začal podnikat v oblasti léčivých bylin, a to nejméně od doby, kdy zůstavitel přestal spolupracovat s V. Zůstavitel se zabýval obchodní činností a žalobkyně a) zajišťovala vedení účetnictví. Postupem času podnik charakterizovaný obchodní činností ztrácel na významu a „začala se rozjíždět“ činnost zemědělské farmy, která v zaměření činnosti podniku postupně zcela převládala. Nutno tedy odlišovat podnik zabývající se obchodní činností a podnik zabývající se provozem zemědělské farmy. Dále soud prvního stupně, jsa vázán právním názorem Krajského soudu v Českých Budějovicích, uzavřel, že i kdyby předpoklady společného provozování podniku nebyly splněny od počátku, je soud toho názoru, že znaky společného podnikání byly naplněny s odstupem (minimálně od doby, kdy žalovaný ze statku odešel, příp. ve velmi krátké době poté). Vzal za prokázané, že se žalobkyně a) na fungování podniku zabývajícím se provozováním zemědělské farmy podílela nejen výkonem administrativních činností (účetní, daňová agenda, evidence skotu, vyřizování dotací), ale též manuální prací, byť ne od samého počátku, což nemohla bez souhlasu svého manžela; a dále, že v roce 1995 získala dispoziční právo k firemnímu účtu. K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2018, č. j. 8 Co 603/2018-597, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. a změnil výrok III. o náhradě nákladů řízení vzniklých před soudem prvního stupně (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud setrval na svém názoru o možnosti konkludentního připojení nepodnikajícího manžela k původně výlučnému podnikání druhého manžela a shledal, že se soud prvního stupně tímto právním názorem řídil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které spatřuje přípustným podle § 237 občanského soudního řádu. Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky aplikace § 143 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném před novelou č. 91/1998 Sb., a otázky významu a důsledků konkludentního souhlasu nepodnikajícího manžela ve věci podnikání podnikajícího manžela, který má podle soudů nižších stupňů za následek přechod podniku z výlučného vlastnictví do režimu bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále také „BSM“), resp. SJM. Žalovaný odmítá názor vyjádřený soudy, podle nichž není rozhodné, jaký byl vlastnický režim podniku při založení, nýbrž jaký byl jeho vlastnický režim v době nabytí účinnosti novely obč. zák. č. 91/1998 Sb., tedy k okamžiku transformace BSM na SJM, a že postačuje konkludentní souhlas dříve nepodnikajícího manžela se společným podnikáním. Žalovaný se domnívá, že dostatečně prokázal, že se žalobkyně a) na podnikatelské činnosti nepodílela, a dále zrekapituloval okolnosti, které považuje za významné. Žalobkyně a) podle něj vystupovala jako samostatná podnikatelka a nepodnikala v zemědělství. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Žalobci ve vyjádření k dovolání poukazují na to, že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat skutkový stav a hodnocení provedených důkazů. Žalovaný přitom v dovolání se skutkovými zjištěními a jejich hodnocením obsáhle polemizuje. Při právním posouzení věci pak soudy vycházely z konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Nalézací soudy dospěly k závěru, že v průběhu trvání manželství žalobkyně a) a zůstavitele, kdy byli oba podnikatelé, oba na základě své společné vůle provozovali zemědělskou farmu a její činnost zajišťovali dohodnutým způsobem. Podnik se tudíž v určitém okamžiku stal součástí jejich BSM a následně SJM. Žalobci nesdílí názor žalovaného, že pokud by podnik byl založen jen jedním z manželů, nemohl by se nikdy stát společným vlastnictvím, i kdyby se druhý manžel k podnikání připojil se souhlasem druhého manžela. Navrhují, aby dovolací soud dovolání odmítnul, případně zamítnul. Dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)]. Pro rozhodnutí ve věci je podstatné vyřešení právní otázky, zda se podnik ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů může stát součástí BSM v důsledku toho, že se souhlasem podnikajícího manžela se manželka připojí k výkonu jeho předtím výlučné podnikatelské činnosti. Protože na řešení této otázky je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, dovolatel závěry přijaté odvolacím soudem napadá a rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, je dovolání přípustné a je i důvodné. Podle § 143 obč. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník, v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem osobního vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů. Klíčové právní posouzení věci odvolacím soudem vychází z toho, že pokud se souhlasem manžela, třeba i konkludentním, se připojí druhý manžel k jeho předtím výlučnému podnikání, pak je nutno jimi společně provozovaný podnik považovat za součást BSM. S tímto závěrem dovolací soud nesouhlasí. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. 22 Cdo 684/2004 (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2005, č. 3, str. 98 a násl.), jenž se týkal podniku jako předmětu BSM formuloval obecné pravidlo, podle kterého rozsah bezpodílového spoluvlastnictví je zásadně vytyčen v § 143 a může být modifikován podle § 143a obč. zák. V rozsudku ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4161/2009 (dostupném na www.nsoud.cz), pak Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud věc nabyl do výlučného vlastnictví jen jeden z manželů, může se stát předmětem bezpodílového spoluvlastnictví jen postupem předvídaným § 143a obč. zák., tedy rozšířením BSM. Nejvyšší soud dále zdůraznil, že v případě, kdy věc v době nabytí sloužila a mohla sloužit jen k vý