22 Cdo 53/2006 — Nejvyšší soud

22 Cdo 53/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 4. 2008 Spisová značka:22 Cdo 53/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.53.2006.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb. § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 53/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) JUDr. V. K., b) Ing. V. K., a c) Mgr. J. K., žalobci a) a b) zastoupeni žalobcem c), proti žalované C., a. s., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 676/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. září 2005, č. j. 7 Co 1767/2005-270, takto: I.  Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. září 2003, č. j. 6 C 676/2002-198, určil, že „pozemek v k. ú. a obci D., okr. J. H. - parc. č. 2519/13 o výměře 253 m2, druh pozemku ostatní plocha, způsob využití manipulační plocha, tak jak je specifikován Geometrickým plánem (pro rozdělení pozemku) č. plánu 1665/2942/2002 ze dne 8. 7. 2002, zhotoveným G.-M.P.K., spol. s r. o. (který je nedílnou součástí tohoto rozsudku), je v podílovém spoluvlastnictví žalobců, a to ideálními 3/4 ve vlastnictví žalobce a), ideální 1/8 ve vlastnictví žalobce b) a ideální 1/8 ve vlastnictví žalobce c)“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. 1405 zahrada v k. ú. D. o výměře 660 m2, žalobce a) v rozsahu ideálních tří čtvrtin a žalobci c) a d) každý v rozsahu ideální jedné osminy. Pozemek získali darováním a děděním po svých právních předchůdcích J. a A. K., kteří vlastnictví k němu, tehdy označenému jako parc. č. 1445/2, nabyli trhovou smlouvou v roce 1950. Žalobce a) nabyl ideální polovinu pozemku darem v roce 1968 a ideální čtvrtinu děděním po J. K. v roce 1986, žalobci b) a c) každý ideální osminu děděním po A. K. v roce 1997. Žalobci spoluvlastní ve stejném rozsahu ještě na západní straně sousedící pozemek parc. č. 1404/1 zahrada, st. pozemek parc. č. 1402/2 s domem čp. 347 a pozemek parc. č. 1405/3 zahrada. Pozemek parc. č. 1405, který užívala rodina K. od roku 1950, na východní straně bezprostředně sousedil s říčním korytem (z této strany nebyl oplocen) a sahal až k řece D., ke které se svažoval. Samotný říční břeh nebyl K. využíván. V souvislosti s přeložkou řeky M. D. (v letech 1976 - 1977) bylo původní koryto zahrnuto a navezena zemina, žádné ze stávajících dřevin nebyly podstatným způsobem likvidovány. V roce 1978 právní předchůdce žalované jako vlastník sousedního pozemku parc. č. 2519/2 (nyní o výměře 18 994 m2) vystavěl mezi pozemky parc. č. 1405 a parc. č. 2519/2 oplocení, a to podle stavebního povolení MěNV D. z 30. 10. 1978, přičemž účastníky stavebního řízení byli i J. a A. K. a žalobce a). Ze stavebního povolení ani předloženého výkresu není zřejmé, že by oplocení nemělo vést na hranici pozemků parc. č. 1405 a parc. č. 2519/2. Na toto nebyli K. ani v rámci stavebního řízení upozorněni. Žalobci (jejich právní předchůdci) od zbudování oplocení v roce 1978 užívali spolu s pozemkem parc. č. 1405 jako vlastní i část pozemku parc. č. 2519/2, označenou geometrickým plánem z 8. 7. 2002, č. 1665/2942/2002, jako pozemek parc. č. 2519/13 o výměře 253 m2, tedy část připlocenou k parcele č. 1405 (dále „sporný pozemek“). Ohledáním na místě samém soud prvního stupně zjistil, že geodetická hranice mezi pozemky parc. č. 2519/2 a parc. č. 1405 není v terénu patrná, při vypracování geometrického plánu byla vyznačena oranžovými kolíky. Hustší porost je umístěn na vytyčené parc. č. 2519/13, na stromech jsou patrné kultivační zásahy, vedle toho je však prostor zarostlý též plevelnými rostlinami, v některých částech se nachází skládky odložených materiálů, část prostoru je tvořena „močálovitou plochou“. Stávající oplocení je nad terénem zahrady, stojí na určité mezi, která směrem k parc. č. 1405 vystupuje ve výši cca 1 m. Sporný pozemek - jedná se o pruh v šířích od 2-3-5 metrů - je svým charakterem (s ohledem na obrost, kultivaci, příp. „užívání“) odlišný od pozemku žalobců parc. č. 1405. Až do února 2002 nebyla hranice mezi pozemky, tvořená oplocením, žalovanou zpochybňována. V červnu 2002 žalovaná požádala Městský úřad v D. o vydání stavebního povolení na „přeložení oplocení“ a vybudování plotu tak, aby korespondoval s geodetickou hranicí. V rámci tohoto řízení žalobci zpochybnili vlastnické právo žalované ke spornému pozemku a byli odkázáni se svými nároky na soud. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobci nemají k části parc. č. 2519/2, tedy parcele č. 2519/13, žádný přímý vlastnický titul, a proto se zabýval otázkou, zda mohli nabýt vlastnické právo vydržením. Za prvopočátek jejich držby (i právních předchůdců) tohoto sporného pozemku označil soud prvního stupně rok 1978 a považoval žalobce a), resp. právní předchůdce žalobců, za jeho oprávněné držitele ve smyslu § 132a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „ObčZ“), ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., účinné od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991. Dobrá víra žalobců, resp. jejich právních předchůdců, že jim sporný pozemek patří, nebyla žalovanou zpochybněna až do února 2002 a nebyly zjištěny ani objektivní okolnosti, které by založily povědomost žalobců nebo jejich právních předchůdců o tom, že předmětné oplocení probíhá mimo skutečné hranice mezi pozemky účastníků. Původní hranice mezi pozemky nebyla patrná, v souvislosti s přeložením řeky D. došlo k podstatným úpravám terénu a následně provedeným oplocením byl, nikoli vinou žalobců, k jejich pozemku připlocen sporný pozemek, který je natolik úzký, že jeho „přináležitost“ k sousední parcele nebylo možno odhadnout. Sporný pozemek je sice odlišného charakteru než ostatní pozemky ve vlastnictví žalobců, neznamenalo to však záměr sporný pozemek nevyužívat, zvlášť za situace, kdy sousedí s výrobním závodem. Lze tak připustit tvrzenou skutečnost, že prostřednictvím daného porostu chtěli žalobci oddělit svůj objekt od vedlejšího průmyslového objektu žalované. I když sporný pozemek nebyl jako věc náležející do socialistického státního vlastnictví podle § 135a odst. 3 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., způsobilým předmětem vydržení, stal se jím podle § 134 ObčZ, ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., účinné od 1. 1. 1992. Žalobci, se započtením držby právních předchůdců, drželi sporný pozemek po vydržecí dobu 10 let, počítanou i od 1. 1. 1992 (když lze podle § 134 odst. 3 ObčZ započíst i držbu před 1. 1. 1992), neboť ke zpochybnění vlastnického práva žalobců došlo až v únoru 2002. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 4. února 2004, č. j. 7 Co 56/2004-234, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že výše uvedenou žalobu na určení zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud uvedl, že nemá výhrady ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, a za přesvědčivě a logicky odůvodněné považoval zjištění, že žalobci zvolený způsob užívání sporného pozemku je adekvátní jejich snaze oddělit své ostatní pozemky od provozního závodu žalované a vytvořit tímto způsobem protiprachovou a protihlukovou bariéru. Ztotožnil se se soudem prvního stupně, že žalobci, resp. jejich právní předchůdci, se ujali držby sporného pozemku v roce 1978, avšak nesdílel jeho názor, že byli držiteli oprávněnými. Zdůraznil, že posouzení toho, zda žalobci byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim sporný pozemek patří, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ žalobců a ze skutečnosti, že oprávněnost jejich užívání tohoto pozemku nikdo dlouhou dobu nezpochybňoval. Podle odvolacího soudu stavba oplocení v roce 1978 mezi pozemky parc. č. 2519/2 a parc. č. 1405 nemohla objektivně vyvolat bez dalšího přesvědčení žalobců či jejich právních předchůdců, že se oplocení nachází na hranici těchto pozemků, aniž by se jim jako vlastníkům sousedního pozemku dostalo výslovného ujištění, že tomu tak skutečně je. To tím spíše za situace, že nic nenasvědčuje tomu, že by žalobci a jejich právní předchůdci i v době před stavbou plotu v roce 1978 sporný pozemek užívali v přesvědčení, že