22 Cdo 584/2021 — Nejvyšší soud

22 Cdo 584/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 1. 2022 Spisová značka:22 Cdo 584/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:22.CDO.584.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Věcná břemena Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:28. 3. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 584/2021-237USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce P. C., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Josefem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Plzni, Martinská 608/8, proti žalované společnosti Professional Building Development, s. r. o., se sídlem v Plzni, Karlovarská 563/83, IČO: 29124671, zastoupené Mgr. Vladimírem Kolářem, advokátem se sídlem v Plzni, Goethova 356/5, o stanovení povinnosti umožnit výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 30 C 264/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. října 2020, č. j. 10 Co 250/2020-202, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Vladimíra Koláře, advokáta se sídlem v Plzni, Goethova 356/5. Odůvodnění: Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.) – (dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno. Okresní soud Plzeň-město (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2020, č. j. 30 C 264/2019-131, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované umožnit žalobci výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu chůze a jízdy tím, že odstraní nahrnutou zeminu a rostlinné zbytky na pozemku parc. č. XY (dále jen „služebný pozemek“), které se nachází při samém jižním okraji tohoto pozemku, tedy směrem k pozemku parc. č. XY a XY v pruhu o šířce 3 metry od GPS souřadnic XY do GPS souřadnic XY, tedy severně od cesty vedoucí rovněž při jižním okraji služebného pozemku, když tato cesta vede od XY směrem k pozemku parc. č. XY – vše zapsané v katastru nemovitostí vedené Katastrálním úřadem v XY, Katastrální pracoviště XY, pro obec a k. ú. XY na LV č. XY, XY a XY (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2020, č. j. 10 Co 250/2020-202, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, popř. při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí sp. zn. NS ČSR Rv II 314/29. Touto otázku je určení, zda při rozdělení panující nemovité věci, kterým se žádným způsobem nemění rozsah sjednané služebnosti, je aplikovatelný § 1151 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „o. z.“), o tom, že při rozdělení panující věci trvá věcné břemeno pro všechny díly zpravidla nadále, nesmí však být rozšířeno, ani se stát obtížnějším. Jinými slovy podává otázku, zda v případě, kdy rozsah služebnosti není omezen žádným způsobem, je „na místě při rozdělení panující nemovité věci vždy užívat § 1151 o. z. v části dalšího rozšiřování věcného břemene“. Dovolatel se domnívá, že záměr výstavby není změnou v hospodaření na panujícím pozemku v rozsahu, o kterém by snad nemohly strany při uzavírání smlouvy o věcném břemenu uvažovat. Již v době sjednávání věcného břemene totiž muselo být stranám zřejmé, že celý areál dovolatele je zahradou, která je určena k budoucímu zastavění. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že dovolání žalobce není důvodné ani přípustné. Přisvědčuje závěru odvolacího soudu, podle kterého je rozsah užívání služebného pozemku třeba posuzovat podle poměrů panujícího a služebného pozemku v době zřízení služebnosti. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a současně aby uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Dovolání není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Žalobce pokládá otázku, zda v případě, kdy rozsah služebnosti není omezen žádným způsobem, je na místě při rozdělení panující nemovité věci vždy užívat § 1151 o. z. v části dalšího rozšiřování věcného břemene. Z obsahu dovolání je přitom zjevné, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak se odvolací soud vypořádal s jeho námitkou vztahující se k plánované výstavbě rodinného domu na pozemku parc. č. XY (dále jen „panující pozemek“) a jeho připojení na veřejnou komunikaci skrze služebný pozemek. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Podle § 1151 o. z. při rozdělení panující věci trvá věcné břemeno pro všechny díly zpravidla nadále, nesmí však být rozšířeno, ani se stát obtížnějším. Prospívá-li věcné břemeno jen některým dílům, zanikne vzhledem k dílům ostatním. Podle § 1264 odst. 1, 2 o. z. není-li míra služebnosti určena, rozhoduje potřeba panujícího pozemku. Služebnost se nemění změnou v rozsahu služebné nebo panující věci, ani změnou hospodaření na panujícím pozemku. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 22 Cdo 60/2008, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7/2010, dovodil, že při určení rozsahu a způsobu výkonu věcného břemene, který nebyl určen právní skutečností, je třeba vyjít z toho, že tímto výkonem nesmí být povinný zatěžován nad dojednanou míru, případně nad míru, se kterou zřizovatelé věcného břemene měli a mohli s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci počítat. Ve vztahu k věcnému břemenu cesty dovolací soud již dříve vysvětlil, že samotná okolnost, že bylo zřízeno právo (služebnost) cesty, neopravňuje oprávněného k jakémukoliv jejímu užívání. Nebyl-li sjednán rozsah služebnosti cesty, resp. způsob, jakým bude vykonávána, je třeba při zvážení toho, s jakým rozsahem a způsobem výkonu práva mohly strany v době jeho zřízení počítat, vzít do úvahy potřeby panující nemovitosti i stav služebného pozemku v té době [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1870/2018 (toto i další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Bylo-li sjednáno věcné břemeno cesty (právo průchodu a průjezdu) přes určitý pozemek, ale nebylo sjednáno, kudy cesta vede, je na povinném, aby v souladu s dobrými mravy a potřebou panujícího pozemku vymezil, kudy cesta povede (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3833/2012). Žalobce se v projednávané věci domáhal, aby žalované byla uložena povinnost odstranit val z hlíny a rostlinných zbytků nacházející se na služebném pozemku, jelikož tento val tvoří překážku, která znemožňuje výkon práva vyplývajícího ze služebnosti. Po skutkové stránce nalézací soudy shledaly, že věcné břemeno přístupu, chůze a jízdy přes služebný pozemek bylo zřízeno na základě smlouvy o zřízení věcného břemene ze dne 17. 12. 1