22 Cdo 612/2019 — Nejvyšší soud

22 Cdo 612/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 7. 2019 Spisová značka:22 Cdo 612/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.612.2019.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vlastnictví Dotčené předpisy:§ 80 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:2. 11. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 612/2019-270 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyň a) H. K., narozené XY, bytem XY, b) M. K., narozené XY, bytem XY, c) M. Š., narozené XY, bytem XY, a d) R. K., narozené XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Alešem Staňkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 365/43, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha, identifikační číslo osoby 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 623/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 55 Co 305/2018-244, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2018, č. j. 55 Co 305/2018-244, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 3. 2018, č. j. 19 C 623/2013-204, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhaly určení, že jsou spoluvlastnicemi pozemku par. č. XY v katastrálním území XY, obec XY, každá v rozsahu id. 1/4. Do roku 2007 byly zapsány jako vlastnice pozemku; v témže roce byl proveden duplicitní zápis vlastnictví žalobkyň a žalovaného k nově vytvořenému (spornému) pozemku. Jako vlastník pozemku je na základě opravy v katastru nemovitostí zapsán žalovaný. S tímto žalobkyně nesouhlasí, protože vlastnictví sporného pozemku stát – předchůdce žalovaného města - nezískal, a ani je nenabylo město vydržením. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, neboť nemovitost převzal stát – jeho právní předchůdce - bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku („zákon o půdě“), a žalobkyně při uplatnění nároku měly postupovat podle tohoto předpisu. Uvedl též, že je od 24. 5. 1991, kdy převzal pozemek na základě zákona č. 172/1991 Sb., v dobré víře, že mu sporný pozemek náleží; část pozemku byla užívána jako veřejná cesta. Žalovaný tak vlastnictví pozemku, pokud jeho vlastnictví nenabyl jinak, vydržel. Ve věci již rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 4 („soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 23. 1. 2015, č. j. 19 C 623/2013-83 tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze („odvolací soud”) rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 55 Co 263/2015-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 1. 2017, č. j. 22 Cdo 3652/2016-158, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud poté usnesením ze dne 6. 11. 2017, č. j. 55 Co 263/2015-165, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. 3. 2018, č. j. 19 C 623/2013-204, určil, že žalobkyně jsou podílovými spoluvlastnicemi sporného pozemku, každá ve výši id. ¼, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud rozsudkem ze dne 7. 11. 2018, č. j. 55 Co 305/2018-244, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Jádro sporu je v tomto: Žalobkyně požadují určení vlastnického práva k pozemku, který jim (jejich předchůdcům) nebyl vydán v restituci a ani o jeho vydání nepožádaly, protože, jak tvrdí, byly evidovány jako jeho vlastnice. Spor je o to, zda žalované byly oprávněny žádat určení vlastnického práva k pozemku, ke kterému jejich právní předchůdci mohli uplatnit restituční nárok, ale neučinili tak. Další spornou otázkou je, zda město mohlo pozemek, užívaný jako místní komunikace, resp. na kterém byla zřízena taková komunikace, vydržet v důsledku toho, že byl užíván jako pozemní komunikace a že z tohoto důvodu jej město spravovalo a udržovalo. Podle zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud nijak nezpochybnil, byli předchůdci žalobkyň spoluvlastníky pozemku PK (zkratka „PK“ značí, že pozemek byl takto evidován v pozemkovém katastru, „KN“ pak značí evidenci v katastru nemovitostí) XY, který přešel na stát způsobem umožňujícím jeho pozdější restituci (zřejmě se tak stalo v důsledku nepřesného mapování, které však nemělo vliv na vlastnické právo); od něj byla v průběhu jednotné evidence půdy oddělena část č. XY (která nezahrnovala celou výměru pozemku PK XY – soud uvedl, že „zbytek byl sloučen do většího půdního celku…“); o její vydání požádali předchůdci žalující strany a takto jim byl pozemek vydán. Zbývající část původního pozemku PK XY tak vydána nebyla, již dříve byla zahrnuta do pozemku KN XY, vedeného v evidenci (později katastru) nemovitostí jako vlastnictví státu a později žalovaného města; od ní byla ještě později, až po uplynutí restitučních lhůt, oddělena parcela KN XY, která je předmětem tohoto řízení. Pod bodem 27 rozsudku pak soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně, resp. jejich právní předchůdci, byli až do roku 2007 evidováni jako výluční vlastníci pozemku PK XY, jehož součástí byl původně i předmětný pozemek, tedy pozemek parc. č. XY; ten jim nebyl vydán. Žalující strana byla v omylu, že jim (jejich předchůdcům) byl vydán celý pozemek (tedy původní PK XY), ten jim však vydán nebyl. Sporná parcela č. XY vznikla (podle zjištění pod bodem 23. rozsudku oddělením od parcely KN XY) až v době, kdy již nebylo možno uplatnit restituční nárok; proto se žalobkyně mohou podle názoru soudů rozhodujících v nalézacím řízení domáhat určení vlastnického práva určovací žalobou. Stav je tedy takový, že původní parcela ve vlastnictví předchůdců žalobkyň byla rozdělena na dvě parcely, a předchůdci žalobkyň požádali o vydání v restituci jen jedné z nich, neboť si neověřili skutečný stav věci. Soudy sice obecně konstatovaly, že žalobkyně byly evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnice, nicméně neuvedly, že by v době podání žádosti o vydání v restituci byli evidováni v katastru nemovitostí jako vlastníci sporné parcely (resp. parcely, ze které byla sporná parcela později vydělena) právní předchůdci žalobkyň; přitom pozdější evidence, resp. změny, ke kterým došlo až po uplynutí lhůt k uplatnění restitučních nároků, je pro posouzení střetu restitučních a obecných nároků nevýznamná. K vlastnictví pozemku soud prvního stupně uvedl, že stát nemohl nabýt vlastnické právo k pozemku, který patřil předchůdcům žalobkyň, na základě nesprávně určené hranice parcel při technickohospodářském mapování; tehdy též nebyl dodržen postup podle § 8 odst. 2 zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, neboť místního šetření se mj. zúčastnil zástupce obce, tehdejší vlastníci však nebyli řádně předvoláni. Stát proto nebyl ani oprávněným držitelem pozemku. (K tomu dovolací soud dodává, že obnova katastrálního operátu nemá vliv na hmotně právní vztahy k nemovitostem a nemůže měnit vlastnictví k nim – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1840/2003, publikovaný pod č. 15/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, takže v důsledku mapování nemohlo dojít ke změně vlastnického práva). Protože stát vlastníkem nebyl, nemohl pozemek nabýt ani žalovaný podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb. Soudy též nepřisvědčily tvrzení žalovaného, že sporný pozemek vydržel, neboť spravoval místní komunikaci na něm zřízenou; jednu část pozemku totiž žalovaný užíval méně než deset let, tedy nikoliv po zákonnou vydržecí dobu, druhou část nevydržel proto, že žalovaný pozemek užíval „z titulu údržby pozemní komunikace“; proto mu nesvědčí dobrá víra, že byl vlastníkem. Podle odvolacího soudu dobrou víru žalovaného vylučovalo i to, že žalobkyně byly v katastru nemovitostí od počátku vedeny jako vlastnice pozemků. Proti rozsudku podal žalovaný („dovolatel”) dovolání, které opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („o. s. ř.“), neboť se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, protože stejně jako soud prvního stupně nezjistil, že určovací žalobou žalobkyně obcházejí restituční předpisy; v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Odvolací soud řešil podle názoru žalovaného otázku hmotného práva, která je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně. Odv