22 Cdo 659/2025 – Nejvyšší soud

22 Cdo 659/2025-837 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně Z. K., zastoupené Mgr. Lubomírem Kinclem, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, proti žalovanému L. K., zastoupenému Mgr. et Mgr. Pavlem Střelcem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Masarykovo náměstí 47/33, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 23/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 6. 2024, č. j. 37 Co 199/2023-766, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 328 Kč k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Lubomíra Kincla do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2023, č. j. 14 C 23/2019-604, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalobkyně pozemek p. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, pozemek p. č. XY a pozemek p. č. XY, vše v katastrálním území XY (výrok I). Žalobkyni přikázal k úhradě společný dluh účastníků vůči Československé obchodní bance, a s. (dále jen „ČSOB, a. s.“), spočívající v nesplaceném zůstatku hypotečního úvěru ke dni 1. 5. 2023 ve výši 213 288 Kč, který je blíže specifikován ve výroku II. Žalobkyni také uložil povinnost zaplatit žalovanému 4 353 947 Kč jakožto vypořádací podíl ze zaniklého společného jmění manželů (výrok III). Ve výroku IV rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům a ve výrocích V a VI o náhradě nákladů řízení vzniklých státu. 2. S ohledem na obsah a rozsah dovolání jsou pro rozhodnutí dovolacího soudu v této věci významná níže uvedená skutková zjištění a právní závěry soudu prvního stupně. 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli manželství 20. 7. 2002. K tomuto dni vzniklo rovněž společné jmění manželů. Toto majetkové společenství zaniklo dne 25. 9. 2018, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu Brno -venkov ze dne 11. 9. 2018, č. j. 14 C 193/2017-19, kterým bylo manželství účastníků řízení rozvedeno. 4. Zohlednil, že žalovaná nabyla pozemky p. č. XY, p. č. XY a p. č. XY na základě kupní smlouvy uzavřené v roce 1997, tedy před uzavřením manželství. V roce 1999 žalobkyně vybudovala na pozemku p. č. XY základovou desku a v první polovině roku 2002, tedy před vznikem společného jmění manželů, byla zahájena další fáze stavby rodinného domu. V srpnu roku 2002 byl stupeň rozestavěnosti dané stavby 37,72 %. Dne 14. 8. 2002 uzavřeli účastníci řízení smlouvu ve formě notářského zápisu, na jejímž základě se shora uvedené pozemky staly součástí jejich společného jmění manželů. 5. Soud prvního stupně rozhodl o disparitě podílů v poměru 65:35 ve prospěch žalobkyně. Zohlednil především zásluhy žalobkyně na nabytí vypořádávaných nemovitostí a její péči o nezletilé děti. Zdůraznil, že žalobkyně pozemky koupila před vznikem společného jmění účastníků, kdy rovněž zahájila stavbu rodinného domu. Až po uzavření manželství došlo k rozšíření společného jmění manželů o předmětné pozemky a následně se stala součástí tohoto majetkového společenství i dokončená stavba rodinného domu. 6. Za nedůvodný považoval návrh žalovaného na zohlednění nájemného, které žalobkyně inkasuje po zániku manželství za pronájem části rodinného domu. Soud prvního stupně uvedl, že je mezi účastníky nesporné, že nájemné činí 10 000 Kč. Platba za energie činí přibližně 3 000 Kč, po zaplacení daně z příjmu žalobkyni zbývá 6 000 Kč. Tyto finanční prostředky vynakládá na nezbytné opravy rodinného domu. 7. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2024, č. j. 37 Co 199/2023-766, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II jej změnil tak, že přikázal žalobkyni i žalovanému k úhradě společný dluh účastníků vůči ČSOB, a. s., který je blíže specifikován ve výroku II, spočívající v zůstatku hypotečního úvěru ve výši 101 215,72 Kč spolu s příslušenstvím, jež k dluhu přiroste v budoucnu. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému 4 323 122 Kč jakožto vypořádací podíl ze zaniklého společného jmění manželů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku III rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům před soudy obou stupňů a ve výrocích IV a V o náhradě nákladů řízení vzniklých státu. 8. Odvolací soud se ztotožnil se shora uvedenými skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Za správné považoval i závěry soudu prvního stupně ohledně disparity podílů. 9. Ani odvolací soud neshledal jako opodstatněný požadavek žalovaného na zaplacení příslušné části nájemného, které žalobkyně obdržela za nájem části nemovitostí po zániku společného jmění manželů. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že po odečtení plateb za energie a příslušné daně žalobkyně vynakládá zbývající část nájemného na údržbu nemovitostí. II. Dovolání žalovaného a vyjádření žalobkyně 10. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. se jedná o otázky doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené. 11. Žalovaný nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu, že jeho požadavek na zaplacení příslušné části nájemného, které žalobkyně obdržela z nájmu části nemovitostí po zániku společného jmění manželů, není opodstatněný. Předně namítá, že odvolací soud se v této souvislosti řádným způsobem nevypořádal s námitkami, které vznesl v odvolání (žalovaný namítal, že v obsahu spisu nemá oporu závěr soudu prvního stupně, podle něhož žalobkyně použila finanční prostředky získané z nájmu nemovitostí na jejich údržbu; tato tvrzení rovněž nebyla podle žalovaného v řízení žádným způsobem prokázána). V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2000/18 a sp. zn. I. ÚS 74/06. 12. S přihlédnutím k těmto námitkám měl soud požadavku žalovaného na zaplacení příslušné části nájemného vyhovět (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 968/2021). 13. Odvolací soud rovněž opomenul rozhodnout o požadavku žalovaného na zohlednění nájemného obdrženého žalobkyní od okamžiku rozhodnutí soudu prvního stupně do doby rozhodnutí odvolacího soudu. Stejně tak představuje odepření spravedlnosti postup odvolacího soudu, který nerozhodl o dočasné úpravě poměrů ke společným nemovitostem poté, kdy v nich dovolatel přestal bydlet. 14. Žalovaný napadá i závěr odvolacího soudu o disparitě podílů v souvislosti s vypořádáním nemovitostí, které tvořily společné jmění manželů. Namítá, že pokud se jeden z manželů řádně podílí na péči o rodinu a domácnost, disparita podílu v jeho neprospěch zpravidla nepřichází v úvahu ani tehdy, pokud se o nabytí převážné části společného majetku zasloužil druhý z manželů (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2767/2019). V posuzované věci však soudy nižších stupňů nehodnotily péči žalovaného o domácnost. Jinými slovy neposuzovaly, zda je splněna základní podmínka pro disparitu podílů. Poukazuje rovněž na skutečnost, že stavba rodinného domu byla před tím, než se stala součástí společného jmění manželů, v rovnodílném spoluvlastnictví účastníků. Není tedy správný závěr soudů nižších stupňů, že tato nemovitost byla nabyta do společného jmění manželů výlučně zásluhou žalobkyně. Soudy rovněž dostatečně nezohlednily, že pozemky se staly součástí společného jmění manželů na základě dohody účastníků řízení o rozšíření tohoto majetkového společenství uzavřené ve formě notářského zápisu. Je nutné také přihlédnout k tomu, že žalobkyně se podílela pouze na koupi pozemků, ale žalovaný v době trvání společného jmění financoval podstatnou část výstavby rodinného domu. 15. Podle dovolatele není pro projednávanou věc přiléhavé rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 5228/2015 (na které odkázaly soudy nižších stupňů), neboť v poměrech projednávané věci došlo k rozšíření společného jmění manželů na základě svobodného projevu vůle účastníků řízení, nikoliv v důsledku aplikace „kogentních ustanovení občanského zákoníku“. 16. Žalovaný nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že se žalobkyně zasloužila o nabytí majetku „značné hodnoty“. Poukazuje především na skutečnost, že žalobkyně nabyla pozemky v roce 1997 za 136 500 Kč. Podle žalovaného nelze posuzovat hodnotu tohoto majetku v dnešních cenách. V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu považuje za nevyřešenou právní otázku, k jakému okamžiku má být posuzována hodnota majetku pro r