22 Cdo 828/2017 — Nejvyšší soud

22 Cdo 828/2017 citace  Právní věta:Právní vztahy mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby, zřízené na cizím pozemku před 1. 1. 2014 na základě časově neomezeného práva mít na cizím pozemku stavbu, které později zaniklo (zejména v důsledku změny právní úpravy), nelze posuzovat analogicky podle § 135c obč. zák. ani podle § 1084 až 1086 o. z. to platí i pro stavbu zřízenou v té době na vlastním pozemku, jestliže vlastnické právo vlastníka stavby k pozemku později zaniklo. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 6. 2017 Spisová značka:22 Cdo 828/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.828.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Stavba Stavba, součást pozemku (superficies solo cedit) (o. z.) Dotčené předpisy:§ 135c obč. zák. § 1084 o. z. § 1086 o. z. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:21. 8. 2017 Publikováno ve sbírce pod číslem:54 / 2020 Anotace:Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí zabýval otázkou, zda lze právní vztahy mezi vlastníkem stavby na cizím pozemku a vlastníkem pozemku, na němž byla před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. stavba zřízena na základě časově neomezeného práva mít na pozemku stavbu, které později zaniklo, vypořádat podle ust. § 1084 až 1086 o. z., či podle § 135c zák. č. 40/1964 Sb., případně jakým způsobem, podle jakých pravidel, mezi těmito subjekty může k vypořádání jejich vzájemného vztahu dojít. Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 23. 8. 2017II.ÚS 2669/17Fenyk Jaroslavodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost7. 12. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 828/2017 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce FATOS, spol. s r. o., IČO: 48024660, se sídlem v Praze 7, Holešovicích, Přívozní 1054/2, zastoupeného Mgr. Martinem Škrabalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 13, proti žalovaným: 1) Ing. J. Š. a 2) M. Š., zastoupeným JUDr. Ing. Jiřím Malantou, LL.M., advokátem se sídlem v Brně, Wurmova 601/16, o přikázání pozemku do vlastnictví vlastníka staveb, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 12 C 449/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2016, č. j. 24 Co 318/2016-110, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Kolíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 4. 2016, č. j. 12 C 449/2015-81, zamítl žalobu, aby pozemky st. parc. č. 125/11, 125/12, 126, 130 a zastavěná část pozemků parc. č. 353/6 a 393/56 v k. ú. K., byly přikázány za náhradu do vlastnictví žalobce a aby žalobce byl povinen zaplatit žalovaným náhradu ve výši 158 158 Kč (výrok I.). Výrokem pod bodem II. soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení. Spor byl vyvolán odlišným vlastnictvím stavby a pozemku. Stavba na předmětných pozemcích je ve vlastnictví žalobce; nabyl ji koupí v roce 1997 od původního vlastníka, bývalého Zemědělského družstva Podlipan se sídlem ve V. Stavbu (bývalého kravína a dalších objektů tvořících jeho součást) zřídil původní vlastník (zemědělské družstvo) v letech 1967 - 1972 jako stavbu oprávněnou. V současné době je v budově a na pozemcích provozována autoopravna. Žalovaní jsou spoluvlastníky předmětných pozemků, které nabyli jako restituenti na základě zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (zákon o půdě). Žalobce odmítl s vlastníky pozemků uzavřít nájemní smlouvu a nesvědčí mu ani žádný jiný titul opravňující ho k užívání pozemků; domáhá se proto přikázání pozemků do vlastnictví podle § 1086 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“). Soud prvního stupně uvedl, že § 1086 o. z. se týká jen neoprávněné stavby, a proto jej nelze v dané věci aplikovat; šlo o stavbu původně oprávněnou. Přikázání pozemku žalobci by navíc bylo zcela v rozporu s dobrými mravy; stavby na předmětných pozemcích byly předmětem několikaletého sporu o vydání majetkového podílu žalovaným povinnou osobou - zemědělským družstvem, které je před ukončením sporu prodalo žalobci, čímž zapříčinilo současnou situaci odlišného vlastnictví stavby a pozemků. Žalobce kupoval nemovitosti s vědomím, že není vlastníkem pozemků. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 22. 9. 2016, č. j. 24 Co 318/2016-110, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a změnil ve výroku II. o náhradě nákladů řízení. Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že právní poměry k nikoliv neoprávněné stavbě na cizím pozemku, vzniklé před účinností občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. („dále jen o. z.“), jsou upraveny v § 3055 přechodných a závěrečných ustanovení nového občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení zůstává zachováno oddělené vlastnictví stavby a pozemku a vlastník stavby i vlastník pozemku mají podle § 3056 o. z. vzájemné předkupní právo. Pro oprávněné stavby, vzniklé za účinnosti předchozího občanského zákoníku, jsou nepoužitelná ustanovení nového občanského zákoníku o vypořádání neoprávněné stavby a není možná ani přímá aplikace § 1086, řešícího situaci, kdy vlastník o zřizování neoprávněné stavby věděl a bez zbytečného odkladu ji nezakázal. Na danou věc nelze použít ani úpravu v §135c občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), podle níž by bylo možné vypořádání pouze stavbu neoprávněnou, a o takovou stavbu v dané věci nejde. Odvolací soud odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4461/2015. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“); má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, případně je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Žalobce uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel předkládá k posouzení otázku, zda má být mechanismus vypořádání odlišného vlastnictví stavby a pozemku podle § 1086 o. z. aplikován i na vypořádání staveb oprávněných, ležících na pozemku, který nepatří vlastníku stavby. Poukazuje na údajnou mezeru v právní úpravě v předchozím občanském zákoníku, který výslovně upravoval v § 135c pouze uspořádání poměrů mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem neoprávněné stavby, a nezabýval se vztahem mezi vlastníkem pozemku a odlišným vlastníkem oprávněné stavby. Vlastníci oprávněných staveb byli za účinnosti dřívější právní úpravy v horším postavení, než vlastnící staveb neoprávněných. Dovolatel má za to, že vypořádání odlišného vlastnictví oprávněné stavby a pozemku lze řešit za splnění dalších podmínek podle § 1086 o. z. V uvedeném ustanovení byl odkaz na neoprávněnou stavbu odstraněn a závěr, že toto ustanovení dopadá pouze na neoprávněnou stavbu, nemá žádnou oporu v textu zákona a nelze k němu dospět žádnou z výkladových metod. V konečném důsledku by znevýhodnění vlastníka oprávněné stavby bylo diskriminační, a tedy protiústavní. Klade též právní otázku, jakým způsobem lze vypořádat oprávněnou stavbu vzniklou za účinnosti občanského zákoníku 40/1964 Sb. Je si vědom judikaturního řešení neoprávněné stavby, vzniklé před účinností občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., podle dosavadní právní úpravy v § 135c občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., které se promítlo např. do rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015. Toto rozhodnutí řeší pouze konflikt mezi § 3055 a § 1084 o. z. Domnívá se však, že nic nebrání tomu, aby se vlastník oprávněné stavby, která v době svého zřízení byla samostatnou věcí a je jí i nadále ve smyslu § 3055 o. z., domáhal postupu podle § 1086 o. z., tedy aby soud za splnění specifických podmínek uvedeného ustanovení vydal konstitutivní rozhodnutí a přikázal vlastnictví pozemku za obvyklou cenu do vlastnictví vlastníka (zřizovatele) stavby. Dovolatel odkazuje na údajné řešení identické otázky v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2392/99, podle kterého vypořádání mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku, na němž je stavba umístěna, probíhá podle právní úpravy platné v době rozhodování soudu, i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a spolu s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud po zjištění, že dovo