22 Cdo 91/2025 — Nejvyšší soud

22 Cdo 91/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 5. 2025 Spisová značka:22 Cdo 91/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:22.CDO.91.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vady podání Společné jmění manželů Společné závazky Dotčené předpisy:§ 237 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 01.01.2013 § 241a odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb. ve znění od 30.09.2017 § 710 písm. b) předpisu č. 89/2012 Sb. ve znění od 01.01.2014 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 6. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 91/2025-447 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Petry Kubáčové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Z. Š., zastoupeného JUDr. Janem Szewczykem, advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 10, proti žalované H. Š., zastoupené JUDr. Evou Metzkerovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Rumunská 12, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 196/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2024, č. j. 13 Co 146/2024-413, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 197 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Evy Metzkerové. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 1. 2024, č. j. 19 C 196/2021-366, vypořádal společné jmění manželů (dále jen „SJM“) účastníků, do kterého mimo jiné zahrnul dluh vůči věřiteli ze spotřebitelského úvěru od Komerční banky, a.s., ve výši 200 000 Kč, poskytnutého na základě smlouvy o úvěru č. 0099023429472 ze dne 4. 6. 2019 (dále též jen „spotřebitelský úvěr“ nebo „úvěr“); polovinu tohoto dluhu přikázal každému z účastníků (výroky IV a V rozsudku), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílů částku 136 321,50 Kč (výrok VI) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VII-IX). 2. Soud prvního stupně zjistil, že spotřebitelský úvěr byl poskytnut výlučně žalobci, bez souhlasu žalované. Žalobce si po odstěhování ze společné rodinné domácnosti v březnu 2019 byl nucen zakoupit oblečení a další vybavení domácnosti. Na (zejména) oblečení a další vybavení (sportovní náčiní, elektronika atd.) vynaložil 184 081 Kč, musel také něco platit i své matce za to, že u ní může bydlet. Po odstěhování také zcela sám hradil splátky hypotéky (od odstěhování zaplatil 27 splátek po 11 936 Kč, tedy celkem 322 272 Kč, než začala polovinu splácet i žalovaná). Zpočátku žalobce hradil sám i náklady na společnou bytovou jednotku, ve které zůstala bydlet žalovaná. Výše popsané náklady byly dle soudu prvního stupně „dostatečným důkazem toho, že žalobce použil dané prostředky pro potřeby rodiny“; proto dluh z tohoto úvěru soud vypořádal jako společný. Závazek z uvedených důvodů označil za obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny [§ 710 písm. b) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“)], o majetkových poměrech rodiny v době sjednání úvěru nic neuvedl. Žalobce dne 10. 5. 2019 vypověděl (předčasně) penzijní připojištění u Allianz, penzijní společnosti, a bylo mu vyplaceno (bez nároku na státní podporu) 149 044,19 Kč. Také částku, kterou žalobce získal zrušením penzijního připojištění a spotřeboval, soud považoval za vynaloženou na „potřeby rodiny“, a tudíž nepodléhající vypořádání. 3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 7. 2024, č. j. 13 Co 146/2024-413, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV, V a VI tak, že dluh ze spotřebitelského úvěru do vypořádání nezahrnul a částku, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci „na vypořádání společného jmění manželů“, určil na 15 935,50 Kč (výrok I); výroky II a III rozhodl o nákladech řízení. 4. Odvolací soud uvedl, že částku získanou ze spotřebitelského úvěru nepoužil žalobce, který ji upotřebil způsobem uvedeným výše, „ve valné většině“ pro potřeby rodiny, ale pro potřeby své; zůstatek dluhu ze spotřebitelského úvěru tak do společného jmění účastníků nepatří, a neměl proto být předmětem jeho vypořádání. 5. K částce získané z penzijního připojištění soud konstatoval, že žalobce sám v opatrovnickém řízení ohledně tehdy ještě nezletilého syna účastníků F. vypověděl, že si v říjnu 2019 nechal vyplatit penzijní připojištění, které použil pro své potřeby. Žalobce si pořídil výlučně pro sebe věci v jím vyčíslené hodnotě 184 081 Kč, a to od ponožek a spodního prádla přes svetry, bundy, letní, zimní a společenskou obuv až po jízdní kolo s příslušenstvím, lyže a další sportovní vybavení, i počítač, televizor, hodinky, váhu apod. Odvolací soud uvedl, že „v žádném případě tedy tyto prostředky nebyly vynaloženy na každodenní a běžné potřeby rodiny“. Proto uvedenou částku získanou výpovědí penzijního připojištění vypořádal jako součást SJM a snížil částku, kterou měla žalovaná platit žalobci na vyrovnání výše vypořádacích podílů, o polovinu částky získané z penzijního připojištění žalobce. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále i „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. 7. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že některé otázky hmotného a procesního práva nebyly dovolacím soudem dosud řešeny. 8. Právní otázku výkladu § 710 písm. b) o. z. při převzetí dluhu jen jedním z manželů bez souhlasu druhého, aniž se jednalo (při převzetí úvěru) o obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny, nicméně prostředky z tohoto úvěru byly jedním z manželů využity k obstarávání každodenních nebo běžných potřeb rodiny, považuje dovolatel za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou. 9. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil otázku, zda je dluh ze spotřebitelského úvěru předmětem SJM. Uvádí, na co byly prostředky ze spotřebitelského úvěru použity, a namítá, že soud svým rozhodnutím postihuje toho z manželů, který se choval zodpovědně, neboť bez převzetí spotřebitelského úvěru by prostředky na splátky hypotéky a na splátky úvěru na rekonstrukci bytu nedisponoval. Dluh z úvěru nemůže být jeho výlučným dluhem už proto, že přinejmenším část získaných prostředků použil do majetku v SJM (byt), který byl po rozvodu dále vypořádán. Souhlasí také s názorem soudu prvního stupně, že jej nelze penalizovat tím, že by se po jeho odchodu ze společné domácnosti nahlíželo na vše, co si pořídí, jako na „vlastní potřebu“, neboť pokud manželé žijí na dvou místech, nelze jednu z domácností podřazovat pod „potřeby rodiny“ a druhou pod „osobní potřebu“. 10. Odvolací soud se podle názoru dovolatele rovněž odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když částku na vyrovnání ponížil o polovinu částky získané z penzijního připojištění. Tyto prostředky přitom byly využity stejným způsobem jako prostředky ze spotřebitelského úvěru. Odvolací soud však hodnotil důkazy provedené před soudem prvního stupně zcela odlišně, když dovodil, že „v žádném případě nebyly tyto prostředky vynaloženy na každodenní a běžné potřeby rodiny“. 11. Dovolatel dále namítá, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neplyne, na základě čeho dospěl k odlišným skutkovým zjištěním, pokud jde o závěry, že „v žádném případě nebyly tyto prostředky vynaloženy na každodenní a běžné potřeby rodiny“. Není proto zřejmé, zda odvolací soud postupoval podle § 213 o. s. ř. Napadené rozhodnutí tak závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda „odvolací soud postupoval podle § 213 o. s. ř., když dospěl k jiným skutkovým závěrům než nalézací soud, aniž zopakoval či provedl dokazování, když tato skutečnost z napadeného rozsudku nevyplývá“. 12. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 13. Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyslovila souhlas s právním hodnocením věci odvolacím soudem, polemizuje se skutkovými tvrzeními uvedenými v dovolání, popisuje majetkové poměry manželů v rozhodné době a také upozorňuje, že procesní postup odvolacího soudu by mohl založit jen vadu řízení relevantní jen v případě přípustného dovolání. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto. 14. Dovolání je zčásti nepřípustné a zčásti trpí vadami, které věcnému projednání dovolání brání. 15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud od