22 Cdo 97/2004 — Nejvyšší soud

22 Cdo 97/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 10. 2004 Spisová značka:22 Cdo 97/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.97.2004.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Dotčené předpisy:předpisu č. 156/1975Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 22 Cdo 97/2004 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce města Ř., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. Š., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 7 C 1484/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. září 2003, č. j. 26 Co 325/2003-183, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. září 2003, č. j. 26 Co 325/2003-183, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem pozemků dále specifikovaných s odůvodněním, že tyto pozemky vznikly rozdělením pozemku, který stát nabyl kupní smlouvou uzavřenou s právním předchůdcem žalovaného v roce 1981, a že na žalobce přešlo vlastnické právo podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, případně vlastnictví vydržel. V katastru nemovitostí je však z titulu dědictví jako duplicitní vlastník pozemků zapsán žalovaný. Ten se domáhal vzájemnou žalobou určení, že je jejich vlastníkem s tím, že kupní smlouva uzavřená mezi jeho právním předchůdcem a státem je neplatná a pozemky nabyl dědictvím. Okresní soud Praha-západ rozsudkem z 24. dubna 2003, č. j. 7 C 1484/97-145, rozhodl výrokem pod bodem I., že „se žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku parc. 2897 o výměře 310 m2, ostatní plocha neplodná, a pozemku ve zjednodušené evidenci č. parc. 1036/1 o výměře 1052 m2, zapsaných na LV č. 1760 v kat. úz. Ř., obec Ř., u Katastrálního úřadu P., zamítá,“ výrokem pod bodem II., že „se určuje, že výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 2987 o výměře 310 m2 (ostatní plocha neplodná) a pozemku ve zjednodušené evidenci – původ pozemkový katastr PK č. parc. 1036/1 o výměře 1052 m2 v kat. úz. Ř., obec Ř., okres P., zapsaných na LV č. 1760 u Katastrálního úřadu P. pro obec a kat. úz. Ř., je žalovaný,“ a výrokem pod bodem III. o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalovaného O. H. uzavřel 22. 10. 1981 s Čs. státem - Městským národním výborem v Ř., kupní smlouvu, podle které prodal státu pozemek parc. č. 1036/1 v kat. území Ř. o výměře 1362 m2 za kupní cenu 8.172 Kč. Schválení tohoto převodu pozemku nadřízeným národním výborem podle § 29 odst. 3 vyhlášky č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, nebylo doloženo a kupní smlouva nebyla předložena k registraci. MěNV Ř. požádal dopisem z 30. 10. 1981 o zápis vlastnického práva k pozemku parc. č. 1036/1 podle uvedené kupní smlouvy do evidence nemovitostí tehdejší Geodezii, středisko P. Podle dohody o vypořádání dědictví po O. H., zemř. 29. 2. 1984, která byla schválena rozhodnutím bývalého Státního notářství pro P. z 18. 7. 1984, č. j. 2 D 352/84-36, nabyl pozemek parc. č. 1036/1 žalovaný. V roce 1997 byl Katastrálním úřadem P. založen LV č. 1760 pro obec a kat. území Ř., ve kterém jsou účastníci zapsáni jako duplicitní vlastníci pozemků parc. č. 2897 o výměře 310 m2 a pozemku parc. č. 1036/1 o výměře 1052 m2, vedeného ve zjednodušené evidenci, které vznikly rozdělením původního pozemku parc. č. 1036/1. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že účastníci mají naléhavý právní zájem na žalovaných určeních a že kupní smlouva z 22. 10. 1981 byla absolutně neplatným právním úkonem. V posouzení otázky neplatnosti byl vázán právním názorem Krajského soudu v Praze, vysloveným v rozsudku ze 17. 10. 2001, č. j. 26 Co 227/2003-117. Odvolací soud zde uvedl, že šlo o neplatnost absolutní podle § 39 ObčZ pro rozpor se zákonem, a to § 29 odst. 3 vyhl. č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku (dále „vyhláška“). Podle tohoto ustanovení potřebovaly národní výbory nižších stupňů k nabytí věcí do vlastnictví schválení národního výboru nejblíže vyššího stupně. Odvolací soud ještě dodal, že v rozporu s tehdy platným zněním § 134 odst. 2 ObčZ nebyla kupní smlouva předložena k registraci státnímu notářství. Pokud by se tak stalo a souhlas nadřízeného národního výboru nebyl doložen, byl by návrh na registraci zamítnut pro neplatnost smlouvy (§ 64 odst. l notářského řádu). K tomu odvolací soud odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu ČSR Cpj. 36/74, uveřejněné v Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/1975 a komentář k § 47 odst. l ObčZ, uvedený dílu I Komentáře k občanskému zákoníku, vydaného nakladatelstvím Panorama 1987. Soud prvního stupně dále dovodil, že vzhledem k neplatnosti kupní smlouvy z 22. 10. 1981 nabyl vlastnictví k pozemku parc. č. 1036/1 dědictvím v roce 1984 žalovaný. Žalobce se nestal vlastníkem pozemku ani vydržením podle § 134 odstr. 1 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Aniž se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda pozemek, posléze rozdělený na dva, žalobce skutečně držel, dovodil, že žalovaný, resp. jeho právní předchůdce by nemohl být držitelem oprávněným. Nemohl být v dobré víře, že mu pozemek patří, jestliže mu bylo známo, že k nabytí nebyl dán souhlas nadřízeného národního výboru podle § 29 odst. 3 vyhlášky. K odvolání účastníků Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 10. 9. 2003, č. j. 26 Co 325/2003-183, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku o nákladech řízení, v dalším tento rozsudek potvrdil a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Odvolací soud přezval zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho závěry o neplatnosti kupní smlouvy z 22. 10. 1981 a o tom, že žalovaný nabyl vlastnictví k pozemku, posléze rozdělenému na dva, dědictvím v roce 1984. Souhlasil také s tím, že žalobce nemohl nabýt vlastnictví k pozemkům vydržením, avšak z jiného důvodu. Podle odvolacího soudu pokud měla držba žalobce započít v roce 1981, pak bylo třeba podle § 868 ObčZ posuzovat vydržení podle ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. Pak ovšem z § 135a odst. l ObčZ ve znění této novely vyplývá, že oprávněným držitelem, který mohl nabýt po uplynutí vydržecí doby vlastnické právo k věci, mohl být s výjimkami, uvedeným v § 135a odst. 2 a 3 ObčZ, pouze občan. Stát ani socialistická nebo jiná organizace subjektem vydržení nebyly. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvedl, že uplatňuje dva dovolací důvody, a to že rozsudek vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a opírá se o nesprávné právní posouzení věci, avšak podle obsahu (§ 41 odst. 2 OSŘ) namítá jen důvod druhý. Za nesprávný považuje závěr, že vlastnictví k pozemkům nevydržel. Odvolací soud neměl posuzovat otázku vydržení podle ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb., ale podle ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Od 1. 1. 1992 mohly být subjektem vydržení podle § 134 odst. 1 tohoto ObčZ také právnické osoby, přičemž si mohly započíst oprávněnou držbu věci i svých právních předchůdců před 1. 1. 1992. To vyplývá také z rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2570/98. Žalobce, resp. stát jako jeho právní předchůdce, započal oprávněnou držbu pozemku v roce 1981, kdy byla uzavřena kupní smlouva. Kromě toho žalobce také nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti této kupní smlouvy, jak byl vysloven v usnesení ze 17. 10. 2001, č. j. 26 Co 227/2001-117. Žalobce navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání nevyjádřil. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné /§ 237 odst. l písm. b) OSŘ/ a že bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. l a 3 OSŘ. Vady řízení, vyjmenované v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b), § 229 odst. 3 OSŘ, a ani jiné vady, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zjištěny nebyly. Kupní smlouva z 22. 10. 1981 byla převodem pozemku z vlastnictví občana do vlastnictví státu. Ohledně nabytí věci do státního vlastnictví bylo v § 75 písm. c) zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, uvedeno, že prováděcí předpis stanoví podmínky pro nabývání věcí do státního vlastnictví. Tímto prováděcím předpisem byla vyhláška č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku