22 ICdo 67/2015 – Nejvyšší soud

MSPH 96 INS 714/2009 96 Icm 2200/2010 22 Icdo 67/2015 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze, Dušní 22, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze, Jindřicha Plachty 3163/28, o vyloučení věcí z majetkové podstaty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 96 Icm 2200/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Pražské stavební bytové družstvo, se sídlem v Praze, Na Hutmance 300, identifikační číslo osoby 00033243, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 714/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. května 2015, č. j. 96 Icm 2200/2010, 102 VSPH 477/2014-66 (MSPH 96 INS 714/2009), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného Mgr. Karla Volfa. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. června 2014, č. j. 96 Icm 2200/2010-40, zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen vyloučit z majetkové podstaty dlužníka ideální podíl o velikosti 19/100 na pozemcích parcelní číslo 829/2 a 829/7 v katastrálním území J., zapsaných na listu vlastnictví č. 1023 pro katastrální území J., vedeného u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění: Finanční odbor Obvodního národního výboru v Praze 5 předal dlužníkovi (v záhlaví uvedenému bytovému družstvu) dne 26. ledna 1988 do trvalého bezplatného užívání podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění ke dni předání (dále jen „HZ“) pozemky parcelní číslo 826 a 829 za účelem výstavby budovy. V souvislosti s tím, že ideální část vystavěné budovy (konkrétně podíl ideálních 81/100) byla později převedena na společnost INOR, s. r. o., byly opakovaně uzavřeny dohody mezi Českou republikou a dlužníkem o zániku práva trvalého užívání pozemku č. 829. Tyto dohody byly uzavřeny dne 9. dubna 1997, 9. března 1997 a 20. listopadu 1995. Právo trvalého užívání bylo následně dne 30. dubna 1998 a 31. srpna 1999 nahrazeno dvěma smlouvami o výpůjčce, neboť pozemek byl rozdělen na dva pozemky - č. 829/7 a 829/2 - a smlouvy byly nově uzavřeny ke každému z pozemků zvlášť. Smlouvy o výpůjčce byly uzavřeny jen k podílu ideálních 19/100, neboť takový podíl měl dlužník nadále na budově. Dlužník podal 14. června 2001 podle § 879c odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění ke dni podání žádosti (dále jen „obč. zák.“), žádost o změnu práva trvalého užívání pozemků na právo vlastnické. Žalobkyně opřela žalobu o názor, že vlastnické právo na dlužníka podle tohoto ustanovení přejít nemohlo, neboť nebyla splněna podmínka, že výpůjčka vznikla podle § 59 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (dále „MajČR“ nebo „zákon o majetku České republiky“); spoluvlastnicí podílu je tak i nadále stát. Proto žádala vyloučení spoluvlastnického podílu z majetkové podstaty dlužníka excindační žalobou. Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl v jiném soudním řízení pravomocným rozsudkem ze dne 11. března 2013, č. j. 5 C 573/2005-439, že dlužník byl nepřerušeně vlastníkem celé budovy a k převodu podílu ve výši 81/100 na společnost INOR, s. r. o. nikdy platně nedošlo. K tomu soud prvního stupně uvedl, že nebýt neplatného převodu části budovy na společnost INOR, s. r. o., velmi pravděpodobně by nebylo právo trvalého užívání zrušeno a nahrazeno výpůjčkou, neboť vše nasvědčuje tomu, že právo trvalého užívání bylo zrušeno pouze v souvislosti s převodem části budovy, který se později ukázal jako neplatný. Nicméně výpůjčka byla zřízena proto, aby nahradila právo trvalého užívání, a byly tak splněny podmínky pro její transformaci v právo vlastnické podle § 879c odst. 2 obč. zák. Bylo by proti smyslu uvedeného ustanovení, kdyby vlastnické právo k pozemku a k budově bylo odlišné i nadále jen kvůli chybě, ke které došlo v minulosti; v této souvislosti soud prvního stupně odkázal i na mimořádné okolnosti dané věci (viz níže) a na její morální aspekty. K odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. května 2015, č. j. 96 Icm 2200/2010, 102 VSPH 477/2014-66 (MSPH 96 INS 714/2009), tak, že napadené rozhodnutí potvrdil; v podstatě akceptoval důvody, které vedly soud prvního stupně k zamítnutí žaloby. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka, v souladu s ustanovením § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka podává dovolání podle § 241a o. s. ř. z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soudy obou stupňů nesprávně posoudily, že byly splněny předpoklady pro změnu práva trvalého užívání na právo vlastnické podle ustanovení § 879c odst. 2 obč. zák., když rozhodly, že ke změně práva trvalého užívání (výpůjčky) na právo vlastnické ve smyslu tohoto ustanovení postačí smluvně sjednaná výpůjčka podle § 659 a násl. obč. zák.; podle dovolatelky však musí jít o výpůjčku ve smyslu ustanovení § 59 odst. 1 MajČR, tedy o výpůjčku, kterou bylo právo trvalého užívání s účinností od 1. ledna 2001 ze zákona bez dalšího nahrazeno na dobu tří let. Dovolatelka tvrdí, že § 879c obč. zák. je nutné vykládat v souvislosti s ustanovením § 876 obč. zák., které předpokládalo přijetí zvláštního zákona, řešícího celkově transformaci práva trvalého užívání, a které stanovilo, že právo trvalého užívání se až do přijetí zvláštního zákona bude posuzovat podle dosavadních právních předpisů. Tímto zvláštním zákonem je zákon o majetku České republiky, který v § 59 stanovil, že právo trvalého užívání se mění dnem účinnosti zákona na výpůjčku na dobu 3 let. Přeměna práva trvalého užívání na právo vlastnické proto musí navazovat na § 59 MajČR, neboť smyslem tohoto ustanovení bylo řešit vztahy práva trvalého užívání. Podstatné je také to, že smlouvy o výpůjčkách byly uzavřeny v jiném rozsahu, než předtím právo trvalého užívání, a navíc výpůjčka nenavazovala na právo trvalého užívání. Nešlo tedy o jeho pokračování, ale o nový vztah, neboť právo trvalého užívání nebylo výpůjčkou nahrazeno. Výpůjčka byla sjednána s více než ročním odstupem, a nelze tedy uvažovat o nahrazení. Smyslem úpravy § 879c jistě nebylo, aby se vztahy z výpůjčky podle § 659 a násl. obč. zák. přeměnily na vlastnické právo. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek a věc vrátil k novému řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že by mělo být odmítnuto pro nepřípustnost, neboť na předestřené otázce napadené rozhodnutí nespočívá; byla řešena pouze jako otázka vedlejší, pro případ, že by dlužník vlastnické právo kdy pozbyl, což v řízení nebylo prokázáno. Pokud by dovolání bylo posouzeno jako přípustné, měl by je Nejvyšší soud zamítnout, protože ustanovení § 879c odst. 2 obč. zák. je nezávislé na právní povaze výpůjčky. S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2014, sen. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné pod číslem 92/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu) – dále „o. s. ř.“. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Napadené rozhodnutí spočívá i na řešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena; jde o to, zda k transformaci výpůjčky (i nájmu) v právo vlastnické podle § 879c odst. 2 obč. zák. je způsobilá jen ta výpůjčka, která vznikla ze zákona transformací práva trvalého užívání ve výpůjčku (nájem) podle § 59 odst. 1 zákona o majetku státu, nebo zda a za jakých okolností může jít i o výpůjčku zřízenou smluvně. Dovolání je tak přípustné. Dovolatelka má za to, že není možné aplikovat ustanovení § 879c odst. 2 obč. zák. v případě výpůjčky sjednané podle norem občanského práva; musí jít o výpůjčku vzniklou podle § 59 odst. 1 MajČR, neboť ta koncepčně navazuje na ustanovení § 70 HZ a mění