23 Cdo 1066/2011 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1066/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 2. 2013 Spisová značka:23 Cdo 1066/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.1066.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Žaloba určovací Dotčené předpisy:§ 80 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 4. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1066/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně a) J. H., a žalobce b) Ing. Z. H., Ph.D., zastoupeni JUDr. Petrou Korejzovou, adokvátkou, se sídlem v Praze 10 – Vinohradech, Korunní 810/104 E, proti žalované Jan Becher - Karlovarská Becherovka, a.s., se sídlem v Karlových Varech, T.G.Masaryka 282/57, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 497 90 765, zastoupené JUDr. Růženou Trojánkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 8, o určení vlastnického práva k ochranným známkám, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Cm 41/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2010, č. j. 3 Cmo 210/2010-133, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 413 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. dubna 2010, č. j. 10 Cm 41/2008-103, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně a) je majitelkou ochranných známek specifikovaných ve výroku pod bodem I, zamítl žalobu na určení, že žalobce b) je majitelem ochranných známek specifikovaných ve výroku pod bodem II, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Žalobci se po částečném zastavení řízení domáhali určení vlastnického práva k ochranným známkám specifikovaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jelikož zápisy ochranných známek ve prospěch žalované byly provedeny na základě neplatné smlouvy o převodu práv k průmyslovému vlastnictví ze dne 12. 12. 1996 mezi žalovanou a národním podnikem Jan Becher. Titulem, ze kterého odvozují žalobci svá práva k předmětným ochranným známkám, je darovací smlouva ze dne 12. 3. 1939, na jejímž základě bylo rozhodnuto o sukcesi práv spojených s užíváním obchodního jména k bylinnému likéru Johann Becher, Karlsbad, vinětě a lahvi. Soud prvního stupně se nejprve zabýval tím, zda je dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem není dán, jelikož žalobci se mohou například zdržovací žalobou domáhat ochrany svého údajného vlastnického práva, dále se mohou ochrany domáhat ve správní linii před Úřadem průmyslového vlastnictví a následně před správním soudem. Soud by v tomto řízení suploval rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví, který se v minulosti opakovaně „kauzou Karlovarská Becherovka“ zabýval a neúspěšní žalobci se nyní prostřednictvím této žaloby snaží obejít řízení před správním orgánem. Údajná hrozba trestního stíhání nemůže být důvodem pro určení práva k ochranným známkám. S ohledem na letité spory ohledně předmětných ochranných známek nemůže mít žaloba v této věci preventivní charakter. Proto ji soud prvního stupně v plném rozsahu zamítl. K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. listopadu 2010, č. j. 3 Cmo 210/2010-133, potvrdil rozsudek ve výrocích pod body I a II, ve výroku pod bodem III jej změnil tak, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení, každý po 37 800 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud má shodně se soudem prvního stupně za to, že v daném případě není splněna podmínka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Určovací žaloba má své místo tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné první prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout nápravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tytu funkce určovací žaloba v daném sporu neplní. Pro nedostatek naléhavého právního zájmu proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v plném rozsahu potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalobci včas podaným dovoláním. Přípustnost podaného dovolání zakládají žalobci na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázky zásadního právního významu žalobci označují, zda lze spatřovat naléhavý právní zájem určovací žaloby v odstranění nesouladu mezi zapsaným staven v registru ochranných známek Úřadu průmyslového vlastnictví České republiky a stavem skutečným, a zda je otázka hrozícího trestního řízení žalobců otázkou naléhavého právního zájmu na určení právní otázky určení vlastnictví, která má pro posouzení podmínek trestního řízení zásadní vliv. V dovolání žalobci uplatňují dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Pokud by bylo v řízení o určení prokázáno, že žalobci jsou majiteli ochranných známek, pak by se tento stav nepochybně projevil i následně změnou zápisů v rejstříku ochranných známek. Žalobci nemají jinou možnost, než se domáhat v řízení před obecným soudem určení, že jsou majiteli předmětných ochranných známek. Nemohou se sami obrátit na Úřad průmyslového vlastnictví a požadovat přepis vlastníka přímo od něj. Soudy měly při rozhodování vycházet z toho, že je třeba postavit na jisto právní postavení žalobců a že je třeba deklarovat, kdo je vlastníkem předmětných ochranných známek. Žádné právní prostředky by nemohly účinněji napravit danou situaci (Úřad průmyslového vlastnictví by nepochybně složitou otázku platnosti darovací smlouvy a dalších skutečností a rozporná tvrzení zúčastněných stran neřešil a nezapsal by převod ochranných známek, strany by se musely obrátit na soud), zvlášť za situace, kdy stále existuje nezrušené dědické usnesení domažlického soudu z roku 1997. Soudy tedy měly deklarovat existenci naléhavého právního zájmu na předmětném určení, což neučinily. Žalobci dále namítají nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu co do povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení. V dané věci jde o jedno řízení, žalované nevznikají náklady řízení ve dvojnásobné výši, proto není logické, proč by žalobci měli být sankcionováni a platit náhradu nákladů ve dvojnásobné výši. Žalobci proto navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalovaná namítá, že dovolání není přípustné, ani důvodné. Na základě § 15 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, přechází na nového vlastníka ochranná známka též v případech stanovených zvláštními předpisy, tedy kupř. i děděním. Žalobci tedy mají právní nástroj, jak svá domnělá práva k ochranným známkám žalované před Úřadem průmyslového vlastnictví uplatnit. A pokud by v tomto řízení neuspěli, mohou se domáhat nápravy ve správním soudnictví. Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. V dané věci byl dovoláním napaden rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přichází proto v úvahu přípustnost dovolání pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud – za použití hledisek příkladmo vymezených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nezakládá polemika dovolatelů s právní závěrem odvolacího soudu o nedostatk