23 Cdo 1192/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1192/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 11. 2023 Spisová značka:23 Cdo 1192/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1192.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Autorské právo Autorské dílo Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 40 odst. 1 písm. c) předpisu č. 121/2000 Sb. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 2. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1192/2023-193 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce F. S., zastoupeného Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou se sídlem v Moravských Budějovicích, Husova 946, proti žalované Originální videojournal, spol. s r.o., se sídlem v Praze 10, V Olšinách 2270/122, identifikační číslo osoby 44268033, zastoupené JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, o splnění informační povinnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 31/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. 3 Co 22/2022-171, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2021, č. j. 32 C 31/2019-141, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované sdělit žalobci do třiceti dnů od právní moci rozsudku a) informace o tom, zda disponuje oprávněním umístit na internet zvukově-obrazové záznamy tam uvedených předmětů ochrany, a pokud ano, kopii smluv případně jiných dokumentů, na základě kterých žalovaná odvozuje oprávnění umístit na internet tyto předměty ochrany, b) informace o tom, zda poskytla podlicenci, případně jiné oprávnění třetím osobám k umístění zvukově-obrazových záznamů tam uvedených předmětů ochrany na internet, a to pokud ano, kopii smluv případně jiných dokumentů, na základě kterých žalovaná poskytla podlicenci, případně jiné oprávnění třetím osobám k umístění na internet tam specifikovaných předmětů ochrany (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Soud prvního stupně o žalobě již jednou rozhodl rozsudkem ze dne 8. 7. 2020, č. j. 32 C 31/2019-76, kdy žalobě zcela vyhověl, neboť dospěl k závěru, že žalobce jakožto osoba, jíž svědčí majetková autorská práva k předmětným záznamům, může požadovat po žalované předmětné informace, pokud žalovaná je výrobce předmětných záznamů, a tyto záznamy se objevily bez vědomí žalobce na platformě Y. Tento rozsudek byl následně zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 2021, č. j. 3 Co 88/2020-93, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že příslušná právní úprava autorského zákona připouští, aby byl předmětný informační nárok vznesen toliko proti domnělému narušiteli autorských práv a pouze pokud je prokázáno, že k narušení autorských práv došlo či zásah bezprostředně hrozí. Samotný zásah do autorských práv byl podle odvolacího soudu nesporný, sporným ale bylo, zda se zásahu dopustila žalovaná. Soud prvního stupně se v dalším řízení, vázán právním názorem odvolacího soudu, zaměřil na zjištění, zda bylo do žalobcových autorských práv zasaženo nebo takový zásah hrozí, zda je žalovaná osobou, od níž je možné dle § 40 odst. 1 písm. c) zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), žádat informace a zda žádané informace jsou těmi, které žádat lze. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce je dědicem autorských práv předmětných divadelních inscenací a žalovaná byla výrobcem záznamů těchto inscenací s tím, že tyto záznamy byly v té době volně přístupné na platformě Y. Uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že by předmětné záznamy na platformě Y. zveřejnila žalovaná či se na jejich zveřejnění jakkoli podílela. Uzavřel, že ve vztahu k žalované nebylo prokázáno jednání, ve kterém žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých autorských práv, a že informace, jejichž sdělení se žalobce domáhal, neodpovídají taxativně stanovenému výčtu obsaženému v § 40 odst. 1 písm. c) autorského zákona. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem zamítl návrh žalobce na přerušení řízení za účelem položení předběžné otázky SDEU (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III). Odvolací soud se již ve shora uvedeném zrušovacím usnesení ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce je aktivně legitimován k domáhání se ochrany svých zděděných práv všemi prostředky, které mu autorský zákon poskytuje. Současně provedl výklad ustanovení § 40 odst. 1 písm. c) autorského zákona tak, že toto ustanovení dává autorovi, do jehož práva bylo neoprávněně zasaženo nebo do jehož práva hrozí neoprávněný zásah, právo domáhat se sdělení v něm uvedených údajů, týkajících se výlučně souvislostí spojených s neoprávněným užitím, a to (jen) vůči osobě, která do jeho práva neoprávněně zasáhla nebo je neoprávněně ohrozila, nebo vůči osobě, která je osobou s neoprávněným užitím díla spjatou některým ze způsobů uvedených v § 40 odst. 1 písm. c) bod 1. – 5. autorského zákona. Ve shodě se soudem prvního stupně pak odvolací soud uzavřel, že informace, jejichž sdělení se žalobce domáhá, nesměřují ke zjištění rozsahu neoprávněného užití díla, neboť pokud se žalobce snaží zjistit, zda žalovaná disponuje oprávněním umístit na internet zvukově-obrazové záznamy předmětných děl a zda poskytla podlicenci, případně jiné oprávnění třetím osobám k umístění zvukově-obrazových záznamů těchto děl na internet, pak se domáhá informací o oprávněnému užití chráněných děl, resp. se snaží zjistit, zda žalovaná neoprávněně do jeho práv zasáhla (což je však předpokladem toho, aby vůči ní nárok na splnění informační povinnosti mohl uplatnit). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I, II a navazujícím výroku III dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť dle něj napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně se jedná o otázky, zda má být ustanovení § 40 odst. 1 věty druhé a ustanovení § 40 odst. 1 písm. c) autorského zákona vykládáno jako výčet demonstrativní nebo taxativní a zda vylučuje výkon práv výrobce zvukově obrazových záznamů žalovanou její pasivní legitimaci při neoprávněném zásahu do práva autorského žalobce a poskytnutí prostředků ochrany autorských práv podle § 40 odst. 1 písm. c) autorského zákona. Žalobce uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., kdy podle něj soudy nesprávně vyložily ustanovení § 40 odst. 1 autorského zákona a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Ne