23 Cdo 1217/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1217/2022 citace  Název judikátu:Mezinárodní příslušnost soudu. Autorské právo. Určovací a zápůrčí nárok. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2022 Spisová značka:23 Cdo 1217/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.1217.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Příslušnost soudu mezinárodní Autorské právo Dotčené předpisy:čl. 7 odst. 2 Nařízení () č. 1215/2012 Kategorie rozhodnutí:B EU Zveřejněno na webu:21. 11. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 3252/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1217/2022-134 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce J. Š., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Rudolfem Leškou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, proti žalovaným 1) J. M. B., nar. XY, bytem XY, a 2) I. D. A., nar. XY, bytem XY, oběma zastoupeným prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o ochraně autorského práva, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 52/2019, o dovolání žalovaných proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, č. j. 3 Co 119/2020-93, takto: I. Dovolání proti výroku I usnesení odvolacího soudu se odmítá. II. Dovolání proti výroku II usnesení odvolacího soudu se zamítá. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 9. 2020, č. j. 34 C 52/2019-75, zamítl námitku nedostatku pravomoci českých soudů vznesenou žalovanými. 2. Žalobce (jako právní nástupce původního žalobce L. Š., zemřelého dne 31. 1. 2021) se žalobou domáhá jednak určení, že hudba k písni „XY“ (ISWC XY), jejímiž autory jsou žalovaní, vznikla neoprávněným zpracováním hudby k písni „XY“ (ISWC XY), jejímž autorem je právní předchůdce žalobce, jednak uložení povinnosti žalovaným zdržet se nakládání s hudbou písně „XY“ bez souhlasu žalobce. K tomu žalobce blíže uvedl, že píseň „XY“ byla a je rozsáhle hraná a distribuovaná na území České republiky prostřednictvím českých internetových stránek, přičemž obsahuje nosný motiv, jenž je identický s písní „XY“, u níž je jediným autorem hudby právní předchůdce žalobce. Z žaloby dále vyplývá, že žalobce shledává porušení svých autorských práv podle § 11 odst. 2 a 3 a § 12 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), a uplatňuje nároky podle § 40 odst. 1 tohoto zákona. 3. Jelikož je v dané věci dán mezinárodní prvek (žalovaní mají bydliště na území Velké Británie) a žalovaní ve svém prvním procesním úkonu namítli nedostatek mezinárodní příslušnosti (pravomoci) českých soudů (s tím, že podanou žalobu by měly posuzovat soudy Velké Británie dle soudu místa, kde žalovaní bydlí a kde byla jejich píseň složena a publikována, a to s odkazem na princip teritoriality a původ jejich díla), zabýval se soud prvního stupně touto námitkou. Uzavřel, že na určení pravomoci soudu v projednávané věci se aplikuje čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutích v občanských a obchodních věcech (dále též jen „nařízení Brusel I bis“), a dle pravidel v tomto článku uvedených je určena pravomoc soudů České republiky, konkrétně Městského soudu v Praze jako místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události. Námitku žalovaných proto zamítl. 4. K odvolání žalovaných odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným zamítl návrh na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU (první výrok) a potvrdil usnesení soudu prvního stupně (druhý výrok). 5. Odvolací soud uvedl, že při posuzování mezinárodní příslušnosti je nutné vycházet z kritérií uvedených v nařízení Brusel I bis a čl. 67 Dohody o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že předmětný spor spadá do kategorie žalob týkajících se „deliktní a kvazideliktní odpovědnosti“, tudíž pro určení mezinárodní i místní příslušnosti soudu je z tohoto důvodu v projednávané věci aplikovatelný čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Uvedl, že z podané žaloby se podává, že hudba žalovaných k písni „XY“ měla zasahovat do osobnostních autorských práv žalobce na území České republiky. S ohledem na postavení žalobce jako autora je zřejmé, že ke škodlivému účinku na předmětných zájmech žalobce chráněných autorským právem došlo především na území České republiky. Proto je dána pravomoc českých soudů, tedy i Městského soudu v Praze. Co se týče návrhu žalovaných, aby odvolací soud položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU (dále též jen „Soudní dvůr“ či „SDEU“) ohledně výkladu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, týkající se podávání určovacích a zdržovacích žalob proti autorovi u soudu členského státu, v němž má bydliště žalobce, nikoliv žalovaný, pak odvolací soud neshledal k takovému postupu důvod. Dle jeho názoru je daná otázka již dostatečně vyřešena judikaturou Soudního dvora, na níž odvolací soud ve svém odůvodnění odkázal. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Usnesení odvolacího soudu napadli v celém rozsahu žalovaní dovoláním, které považují za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva o příslušnosti českých soudů, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, případně při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně otázky, zda je dána příslušnost českých soudů pro rozhodnutí o žalobě, ve které se žalobce domáhá určení, že píseň žalovaných je neoprávněným zpracováním písně žalobce. 7. Dovolatelé uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. Mají za to, že žalobu nelze projednat před českými soudy, neboť oba žalovaní bydlí v jiném členském státě a současně v tomto státě byla píseň žalobců zveřejněna. Určení neoprávněnosti zpracování je rovněž předběžnou otázkou pro navrhované uložení povinnosti žalovaným zdržet se užívání jejich písně. Mají za to, že odvolacím soudem citovaná rozhodnutí Soudního dvora na projednávanou věc nedopadají a ustanovení čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis nelze pro určení mezinárodní příslušnosti českých soudů použít. 8. Navrhují, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že rozhodne, že v projednávané věci není dána příslušnost českých soudů a řízení zastaví. 9. Žalobce se k dovolání žalovaných vyjádřil tak, že je navrhuje odmítnout pro nepřípustnost, případně zamítnout. III. Přípustnost dovolání 10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné. 11. Dle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 14. Dovolání proti výroku I napadeného usnesení odvolacího soudu není přípustné. Tímto výrokem byl zamítnut návrh žalovaných na položení předběžné otázky Soudnímu dvoru a nejedná se tak podle § 237 o. s. ř. o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí. 15. Dovolací soud shledal dovolání žalovaných proti výroku II napadeného usnesení odvolacího soudu přípustným pro řešení dovoláním vymezené otázky, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to otázky, zda (resp. za jakých podmínek) je dána příslušnost českých soudů pro rozhodnutí o žalobě, ve které se žalobce domáhá určení, že výtvor žalovaný