23 Cdo 1240/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1240/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 9. 2023 Spisová značka:23 Cdo 1240/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.1240.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 2476 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 12. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1240/2023-340 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně Advanced Airsea s.r.o., se sídlem v Praze 6, Dejvice, Heinemannova 2698/11, identifikační číslo osoby 03301061, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Lhotským, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 322/26, proti žalované GANO s.r.o. "v likvidaci", se sídlem v Ludkovicích 173, identifikační číslo osoby 28328370, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1322/3, o zaplacení 11 601,30 USD, 19 810,95 EUR a 1 003 246,13 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 39 C 9/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2022, č. j. 47 Co 34/2021-317, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18 682 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně. Odůvodnění: Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částek 11 601,30 USD, 19 810,95 EUR a 1 003 246,13 Kč s příslušenstvím představujících náklady, které žalobkyni vznikly při plnění tří zasílatelských smluv, jež byly mezi účastníky řízení uzavřeny na základě objednávek přeprav učiněných žalovanou, a které žalobkyně potvrdila ve dnech 17. 3. 2017, 13. 2. 2017 a 19. 4. 2017. Žalobkyně tvrdila, že v důsledku jednání žalované nebylo možné ukončit přepravu zásilek jejich předáním příjemci v přístavu Ningbo, a žalobkyně byla proto nucena nepřevzaté zásilky za účelem eliminace rostoucích nákladů na jejich skladování v místě určení sama odvést a zlikvidovat. Žalovaná měla za to, že není za vznik těchto nákladů odpovědná. Okresní soud ve Zlíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 5. 2020, č. j. 39 C 9/2019-208, uložil žalované zaplatit žalobkyni částky ve výši 11 601,30 USD, 19 810,95 EUR a 1 003 246,13 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů mezi účastníky řízení (výrok II). K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřovala ve skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Žalovaná za dosud nevyřešenou právní otázku považovala, zda lze pohledávku žalobkyně právně kvalifikovat jako škodu vzniklou podle § 2476 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, nebyl-li naplněn předpoklad porušení povinnosti příkazce vůči zasilateli spočívající v neposkytnutí správných údajů o obsahu zásilky a o všech skutečnostech potřebných k uzavření smlouvy o přepravě. V návaznosti na výše uvedené pokládá rovněž otázku, zda mohou být předpoklady vzniku škody podle § 2476 o. z. naplněny tím, že nedojde k převzetí zásilky jejím příjemcem v místě určení. Nesprávné právní posouzení ze strany soudů spatřuje v tom, že soudy považovaly za nesplnění povinnosti dle výše zmíněného ustanovení nepřevzetí zásilky příjemcem, ačkoli dle žalované není v moci příkazce zabezpečit, aby příjemce zásilku v místě určení převzal. Předestírá rovněž otázky, zda lze podle § 1751 odst. 3 o. z. určit obsah zasilatelské smlouvy odkazem na obchodní podmínky formulovaným tak, že zasílatel „pracuje na základě Všeobecných zasilatelských podmínek Svazu Spedice a Logistiky České republiky,“ a zda lze za náklady účelně vynaložené při plnění zasilatelské smlouvy považovat i náklady spojené se zpětným vrácením přepravované zásilky. Žalovaná s ohledem na výše uvedené námitky konstatovala, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaná předkládá dovolacímu soudu otázky, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí a míří zcela mimo argumentaci odvolacího soudu. Měla tedy za to, že dovolání není přípustné, a navrhla, aby dovolací soud odmítl dovolání jako nepřípustné a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a čl. XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud proto shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalovaná položila otázku, zda lze pohledávku žalobkyně právně kvalifikovat jako škodu vzniklou podle § 2476 o. z., nebyl-li naplněn předpoklad porušení povinnosti příkazce vůči zasilateli spočívající v neposkytnutí správných údajů o obsahu zásilky a o všech skutečnostech potřebných k uzavření smlouvy o přepravě. Takto formulovanou otázkou však žalovaná ve skutečnosti zpochybňuje skutkové závěry, ke kterým soudy nižších stupňů v řízení dospěly. Odvolací soud ze zjištěných skutkových okolností dané věci naopak dovodil, že žalovaná neposkytla žalobkyni správné údaje o příjemci zásilky, ani následně potřebné skutečnosti přes výzvy žalobkyně nedoplnila a v důsledku porušení této smluvní povinnosti žalovanou vznikla žalobkyni škoda (srov. bod 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Žalovaná tak v daném ohledu staví svou dovolací argumentaci na vlastních skutkových závěrech. Dovolací soud však ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, že dovolací soud je vázán skutkovým závěrem odvolacího soudu a že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tedy nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto nemůže založit v dovolání předestřená otázka, vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3244/2018, či ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019). Předkládá-li žalovaná dále otázku, zda mohou být předpoklady vzniku škody podle § 2476 o. z. naplněny tím, že nedojde k převzetí zásilky jejím příjemcem v místě určení, pak ani tato otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil na úvaze, že žalovanou správně označený příjemce v místě určení zásilky nepřevzal, ale na výše uvedeném závěru, že žalovaná nesplnila svou povinnost vyplývající ze zasílatelských smluv, když žalobkyni neposkytla správné údaje o příjemci zásilky. Uvedená otázka žalované se tak míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, a proto nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda lze podle § 1751 odst. 3 o. z. určit obsah zasilatelské s