23 Cdo 1455/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1455/2024-149 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně A. H., zastoupené Mgr. Pavlem Střelečkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Pouchovská 1255/109b, proti žalovanému F. P., zastoupenému JUDr. Markétou Bednářovou, advokátkou se sídlem v Brně, Škárova 809/16, o určení neplatnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 9 C 56/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2023, č. j. 26 Co 231/2023-111, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2023, č. j. 9 C 56/2022-71, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 5. 2023, č. j. 9 C 56/2022-75, určil, že smlouva, kterou uzavřela dne 24. 4. 2018 A. P., zemřelá dne XY, jako dárkyně a žalovaný jako obdarovaný, jejímž předmětem byl převod nemovitostí ve výroku uvedených, je neplatná (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2023, č. j. 26 Co 231/2023-111, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatel namítal, že soudy učinily závěr, že dárkyně jednala v duševní poruše, aniž by to bylo bezpečně zjištěno, neboť vyšly pouze z posudku, který má váhu listinného důkazu. Poukázal na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž existence duševní poruchy a její vliv na neschopnost právně jednat musí být bezpečně zjištěna, což vyžaduje znalecké posouzení. Dovolatel namítal, že soudy vyšly ze znaleckého posudku, který byl vypracován v rámci řízení o omezení svéprávnosti dárkyně, nikoli v nyní probíhajícím řízení, a že tento znalecký posudek nijak nezkoumal stav dárkyně v okamžiku právního jednání. 4. Dovolatel dále namítal, že soudy v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu neprovedly jím navržený důkaz výslechem notářské tajemnice a svůj závěr o zamítnutí důkazního návrhu dostatečně neodůvodnily. Namítal, že provedení důkazu výslechem notářské tajemnice bylo klíčové pro zjištění, zda dárkyně neměla v době uzavření smlouvy světlý okamžik, v rámci kterého by i osoba trpící duševní poruchou mohla platně právně jednat. Podle dovolatele nebylo možné takto stěžejní důkaz zamítnout s pouhým odůvodněním, že se jedná o nadbytečný důkaz, který by nepřinesl nic nového. 5. Poslední námitka se týkala toho, že se soudy dostatečně nezabývaly individuálními okolnostmi případu, důvody na straně dárkyně, které ji vedly k uzavření darovací smlouvy, ani dobrou vírou žalovaného. Namítal, že soudy postupovaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které je při posuzování neplatnosti právního jednání třeba vzít v úvahu všechny okolnosti případu tak, aby závěr o neplatnosti nebyl v rozporu s účelem zákona a nevedl k poškození osoby, která právně jednala, ani nevedl k zásahu do práv nabytých v dobré víře. Dovolatel namítal, že se soudy náležitě nevypořádaly s jeho argumentací relevantními okolnostmi věci, které měly být zohledněny a které v dovolání podrobně rozvedl. Závěrem navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 6. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná v obdobných případech, uvedla, že dovolatel se nedovolává pro nesprávné právní posouzení, nýbrž zpochybňuje správnost a úplnost skutkových závěrů soudů, a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je dovolání přípustné. 8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 11. Dovolání není přípustné. 12. Dovolatel namítal, že soudy učinily závěr o tom, že dárkyně v době uzavření darovací smlouvy jednala v duševní poruše, ačkoli v řízení nebylo bezpečně zjištěno, že byla v době uzavření smlouvy nezpůsobilá právně jednat. Tato námitka dovolatele nezaloží přípustnost dovolání, neboť jejím prostřednictvím dovolatel zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění soudů, a jeho námitky tak nesměřují proti nesprávnému právnímu posouzení věci, neboť jejich podstatou je primárně nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu, na nichž je založeno právní posouzení věci. K tomu dovolací soud připomíná, že skutkové závěry nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) jakožto činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 13. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že si soudy pro učinění právního závěru ohledně neplatnosti darovací smlouvy opatřily dostatečná skutková zjištění, když vycházely z důkazu znaleckým posudkem, jehož základem bylo vyšetření dárkyně provedené v tomtéž dni, kdy došlo k podpisu předmětné smlouvy. Vzhledem k tomu, že vyšetření dárkyně pro účely znaleckého posudku bylo provedeno v tomtéž dni, kdy podepsala darovací smlouvu, pozbývá smyslu námitka, že znalecký posudek nezkoumal stav dárkyně k okamžiku právního jednání. K námitce dovolatele, že byl znalecký posudek vypracován pro jiné řízení (konkrétně pro řízení o omezení svéprávnosti dárkyně) a nikoli pro nyní probíhající řízení, z čehož dovolatel dovozoval jeho nižší důkazní sílu, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1180/2011, z něhož vyplývá, že posudek vypracovaný pro účely jiného řízení se prováděl jako listinný důkaz před tím, než nabylo účinnosti ustanovení § 127a o. s. ř. 14. Druhá námitka dovolatele vztahující se k tomu, že soudy neprovedly důkaz výslechem notářské tajemnice, aniž by závěr o zamítnutí důkazního návrhu dostatečně odůvodnily, představuje námitku vady řízení, která sama o sobě nezaloží přípustnost dovolání. Dovolací soud k vadám řízení přihlíží v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. 15. V projednávané věci zjišťování skutkového stavu netrpí ani tzv. opomenutým důkazem, když podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). 16. Soudy svůj závěr o nadbytečnosti provádění důkazu výslechem notářské tajemnice