23 Cdo 1543/2024 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1543/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 2. 2025 Spisová značka:23 Cdo 1543/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.1543.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vady řízení Rozhodčí doložka Výklad projevu vůle Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 242 odst. 3 o. s. ř. § 9 odst. 2 předpisu č. 216/1994 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:25. 3. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1543/2024-236 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci navrhovatele E. M., zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 704/36, za účasti R. S., zastoupeného Mgr. Tomášem Novotným, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodu, U Cihláře 3888, o návrhu na jmenování rozhodce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 21 Nc 3001/2022, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2024, č. j. 25 Co 347/2023-206, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Navrhovatel je povinen zaplatit účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce účastníka. Odůvodnění: 1. Navrhovatel se v řízení domáhal, aby soud jmenoval rozhodce na základě rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě o půjčce peněz ze dne 14. 7. 2011 uzavřené mezi právní předchůdkyní navrhovatele a účastníkem s tvrzením, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 4. 2015 nabyl pohledávku za účastníkem, jež byla právní předchůdkyni navrhovatele přisouzena rozhodčím nálezem ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 35 R 009/2014, vydaným Mgr. Pavlem Outěřickým, jenž byl zrušen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 1. 2022, č. j. 7 C 81/2015-869. V roce 2016 byl uvedený rozhodce odsouzen za úmyslný trestný čin spáchaný v souvislosti s výkonem funkce rozhodce, přičemž vedle trestu odnětí svobody mu byl uložen rovněž desetiletý trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce rozhodce a podílení se na rozhodování sporů podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“). Navrhovatel se proto domáhal jmenování rozhodce soudem podle § 9 odst. 2 ZRŘ. 2. Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 9. 2023, č. j. 21 Nc 3001/2022-179, návrh na jmenování rozhodce zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání navrhovatele napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl navrhovatel (výslovně v celém rozsahu) dovoláním, v němž namítl, že odvolací soud nesprávně uzavřel, že s ohledem na to, že jediný stranami určený rozhodce není způsobilý vykonávat funkci rozhodce, nelze jmenovat rozhodce podle § 9 odst. 2 ZRŘ, neboť výkladem projevu vůle obsaženého v rozhodčí doložce soud zjistil, že strany měly zájem řešit své spory v rozhodčím řízení výlučně prostřednictvím výše uvedeného rozhodce, potažmo rozhodce jím jmenovaného (a žádného jiného). Navrhovatel uvedl, že dohoda o osobě rozhodce nepředstavovala podle vůle stran podstatnou náležitost rozhodčí smlouvy, přičemž dané ujednání umožňuje určení jiného rozhodce, a odvolacím soudem odkazované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 135/2006, tudíž nelze aplikovat v projednávané věci. Dovolání je podle navrhovatele přípustné pro řešení „otázky vlivu procesní situace na možnost vyloučení jmenování náhradního rozhodce“, jež v judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, přičemž navrhovatel rovněž uvedl několik dílčích (hypotetických) otázek k aplikaci § 9 odst. 2 ZRŘ v odlišných procesních situacích. 5. Dovolání je podle navrhovatele přípustné rovněž pro řešení „otázky rozšíření výkladu rozhodčí doložky nad rámec ujednání stran“, resp. otázky, zda „je možné svévolným výkladem soudu rozšířit ujednání stran“, jež měl odvolací soud vyřešit v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. 6. Dovolatel rovněž namítl porušení práva na přístup k soudu, neboť navzdory tomu, že mezi stranami existuje platná rozhodčí smlouva, nemůže být pro nezpůsobilost stranami určeného rozhodce vedeno rozhodčí řízení, přičemž dovolateli hrozí, že mu bude s ohledem na § 106 o. s. ř. odepřena ochrana v civilním soudním řízení a ohrožena dobytnost jeho pohledávky, čímž by došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Konečně navrhovatel namítl, že napadený rozsudek je překvapivý a nepřezkoumatelný. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Ve vyjádření k dovolání účastník zpochybnil dovolací argumentaci navrhovatele, označil jeho dovolání za nepřípustné a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání navrhovatele odmítl a přiznal účastníkovi právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností. 10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Námitka, jíž dovolatel napadá právní posouzení „otázky rozšíření výkladu rozhodčí doložky nad rámec ujednání stran“ odvolacím soudem (viz bod 5 odůvodnění shora) přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť touto námitkou navrhovatel zpochybňuje odvolacím soudem učiněný závěr o obsahu právního úkonu (rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě o půjčce peněz ze dne 14. 7. 2011). Judikatura Nejvyššího soudu je však ustálena v závěru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2251/2024, či ze dne 26. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 203/2024), což však není případ projednávané věci. 13. Námitkou, že se v poměrech projednávané věci neuplatní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 135/2006, neboť rozhodčí doložka soudu nebrání v případě potřeby jmenovat rozhodcem jinou (než stranami dohodnutou) osobu (viz bod 4 odůvodnění shora), navrhovatel ve skutečnosti opět zpochybňuje závěr odvolacího soudu o obsahu dotčeného právního úkonu. Jak již bylo uvedeno výše, výsledek výkladu právního úkonu učiněného odvolacím soudem není řešením otázky hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř., který by bylo možno porovnávat s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. judikaturu citovanou v bodu 12 odůvodnění shora), a ani tato námitka tak přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 14. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají ani námitky dovolatele týkající se jím předestřené „otázky vlivu procesní situace na možnost vyloučení jmenování náhradního rozhodce“ (viz bod 4 in fine odůvodnění shora). Nejvyšší soud podotýká, že dílčí „podotázky“ uvedené v dovolání k aplikaci § 9 ZRŘ v různých procesních situacích (viz