23 Cdo 1814/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1814/2025-614 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, identifikační číslo osoby 60162694, proti žalované KOBIT, spol. s r.o., se sídlem v Praze 6, Rozvojová 269, identifikační číslo osoby 44792247, zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 419/21, o zaplacení 889 531,50 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 493 561 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 20 C 171/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2025, č. j. 14 Co 26/2025-573, 14 Co 27/2025, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 889 531,50 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty, na kterou měl žalobkyni vzniknout nárok podle kupních smluv č. 165410173 a č. 165410172 (dále jen „kupní smlouvy“) za prodlení žalované s předáním jednoho kontejneru na palivo CN 12 KN v délce 140 dnů a tří kontejnerů na palivo CN 10 KN v délce 110 dnů. Žalovaná naopak v řízení spatřovala původ svého prodlení s předáním zboží v prodlení žalobkyně, která odepřela přijetí zboží v důsledku absence provedení tzv. dynamické zkoušky, kterou podle názoru žalované požadovala neoprávněně bez opory v kupních smlouvách. Vzájemným návrhem se proto domáhala na žalobkyni zaplacení částky 493 561 Kč sestávající se z částky 288 687 Kč jako nákladů, které vynaložila na nadbytečnou dynamickou zkoušku a z částky 204 874 Kč jako ušlého zisku jí vzniklého za dobu otálení žalobkyně s převzetím zboží, po kterou žalovaná nemohla fakturovat kupní cenu. 2. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 5. 9. 2024, č. j. 20 C 171/2017-526, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. 11. 2024, č. j. 20 C 171/2017-544, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 889 531,50 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), zamítl vzájemný návrh žalované o zaplacení 493 561 Kč (výrok pod bodem II), rozhodl o povinnosti žalované zaplatit na náhradu nákladů řízení žalobkyni 13 800 Kč (výrok pod bodem III), a České republice 33 293 Kč (výrok pod bodem IV), a uložil žalované povinnost zaplatit České republice soudní poplatek ve výši 44 477 Kč (výrok pod bodem V). 3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 11. 2024, č. j. 20 C 171/2017-544 (výrok I), potvrdil výše citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod body I a V (výrok II), dále jej potvrdil ve výroku pod bodem II ohledně částky 204 874 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II ohledně částky 288 687 Kč a ve výroku pod body III a IV zrušil a v daném rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (výslovně v rozsahu výroku I, II a potvrzující části výroku III) včasně podaným dovoláním. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že se „odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího (resp. i Ústavního) soudu“. 5. Žalovaná předně soudům nižších stupňů vytkla, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádaly s otázkou prodlení žalobkyně jako věřitele podle § 1968 věty druhé (resp. § 1975) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, nastolenou v řízení, v důsledku čehož podle jejího názoru v rozporu s § 132 občanského soudního řádu dospěly k nesprávnému právnímu posouzení zjištěného skutkového stavu. Zopakovala své tvrzení, že prodlení s předáním zboží bylo primárně způsobeno prodlením žalobkyně jako věřitelky, která odepřela převzetí zboží z důvodu absence provedení tzv. dynamické zkoušky, aniž by k tomu byla podle kupních smluv oprávněna, a argumentovala tím, že v důsledku prodlení žalobkyně jako věřitelky nemohla být podle § 1968 a 1975 o. z. žalovaná za své prodlení odpovědná. Měla za to, že nevypořádal-li se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí žádným způsobem s její námitkou týkající se prodlení žalobkyně jako věřitelky, odchýlil se od judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu (dále jen „první námitka“). K tomu citovala nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 3076/13, ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 986/18, a ze dne 6. 1. 2025, I. ÚS 1923/24 (jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005 (jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), týkající se povinnosti soudu řádně odůvodnit svá rozhodnutí a vypořádat se se vším, co v řízení vyšlo najevo a co účastnící tvrdí. 6. Žalovaná dále namítla, že je napadené rozhodnutí založeno na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu (dále jen „druhá námitka“). Domnívala se, že za situace, kdy nebyla najisto postavena skutečnost, zda byla dynamická zkouška podle ČSN ISO 1496-3 sjednána jako nezbytná podmínka pro převzetí zboží (což bylo důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně ohledně části uplatněné vzájemné žaloby), nemohl podle žalované odvolací soud řádně posoudit ani otázku prodlení žalobkyně jako věřitelky. 7. Podle žalované odvolací soud rovněž řízení zatížil „vadou opomenutých, leč provedených důkazů“, konkrétně důkazů č. 20, 28, 34, 35 a 36, čímž měl zasáhnout do jejího práva na spravedlivý proces (dále jen „třetí námitka“). V postupu odvolacího soudu spatřovala rozpor s ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu (reprezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, nebo nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93). 8. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost, případně jeho zamítnutí pro nedůvodnost. 9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony] ­– dále jen „o. s. ř.“. 10. Dovolací soud předně posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že jím je napadán rozsudek odvolacího soudu fakticky pouze v potvrzujícím výroku o věci samé (ohledně žaloby i vzájemného návrhu). Proti výroku I a té části výroku II napadeného rozsudku, jimiž byla potvrzena povinnost žalované zaplatit České republice soudní poplatek, dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům neobsahuje žádnou dovolací argumentaci. Ostatně podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek. 11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Prostřednictvím první námitky žalovaná ve skutečnosti namítá vadu řízení (srov. například žalovanou citovaný nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005), která sama o sobě není způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k její případné existenci dovolací soud přihlédne v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v řešené věci naplněno není. Tvrzení žalované o údajném procesním pochybení odvolacího soudu nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). 13. Nadto nelze přisvědčit žalované v tvrzení, že se odvolací soud nezabýval její námitkou ohledně prodlení věřitele, neboť odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl vlastní ucelenou argumentaci, která svým obsahem vypořádává argumentaci žalované o prodlení žalobkyně v d