23 Cdo 1834/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 1834/2025-225 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobce K. J., zastoupeného Mgr. Janem Pacovským, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 433/10, proti žalované M. M., zastoupené Mgr. Přemyslem Markem, advokátem se sídlem v Praze 7, Partyzánská 18/23, o zaplacení 107 585,424 EUR, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 165/2024, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2025, č. j. 19 Co 69/2025-183, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23 559 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení vůči žalované domáhal zaplacení částky 107 585,424 EUR jako bezdůvodného obohacení. Tvrdil, že žalobce a žalovaná jsou každý vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/2 na (v žalobě označených) nemovitých věcech nacházejících se v XY, přičemž žalovaná tyto nemovitosti užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu a žalobci za to ničeho nehradí. Veškeré poplatky a náklady související s vlastnictvím a užíváním dotčených nemovitých věcí přitom hradí za žalovanou žalobce. Uplatněný nárok tak představuje jednak náhradu za nadužívání spoluvlastnického podílu žalovanou, jednak náhradu nákladů souvisejících s vlastnictvím a užíváním nemovitostí, které žalobce vynakládá ve prospěch žalované. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 13. 8. 2024, č. j. 18 C 165/2024-96, řízení zastavil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobě napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I napadeného usnesení) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného usnesení). 4. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce (výslovně v celém rozsahu) dovoláním, v němž namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku mezinárodní příslušnosti soudu podle čl. 7 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), jestliže uzavřel, že „místem, kde došlo ke škodné události“ ve smyslu čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, je pouze místo, kde se nacházejí nemovitosti, jejichž nadužíváním se má žalovaná dle žalobních tvrzení na žalobci obohacovat. Uvedený závěr je podle žalobce nesprávný, neboť pojem „místo, kde došlo ke škodné události“ zahrnuje jak místo, kde vznikla škoda, tak i místo příčinné události, v níž má tato škoda původ. Místem vzniku škody je pak místo, kde se tvrzená škoda skutečně projevila. Tímto místem je podle žalobce v projednávané věci Česká republika, neboť zde se nachází jak bydliště žalobce, tak i centrum jeho majetkových zájmů, přičemž žalobcem tvrzená škoda spočívá výlučně ve finanční ztrátě, která se jako přímý majetkový úbytek projevila na bankovním účtu žalobce vedeného u banky sídlící v České republice. 5. Dovolání je podle žalobce přípustné, neboť napadené usnesení závisí na vyřešení „otázky mezinárodní příslušnosti ve věci projednání nároku na vydání bezdůvodného obohacení z titulu výlučného užívání jednotky“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně se má jednat o otázku, jež by měl dovolací soud „posoudit jinak“. Žalobce v dovolání rovněž uvedl, že odvolací soud vyložil pojem „místo, kde došlo ke škodné události“ obsažený v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, v rozporu s rozhodovací praxí Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“), resp. se související judikaturou Nejvyššího soudu. 6. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně mění tak, že se řízení nezastavuje, a aby žalobci přiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 7. Ve vyjádření k dovolání žalovaná zpochybnila dovolací argumentaci žalobce, označila jím prosazovaný výklad ustanovení nařízení Brusel I bis za nesprávný a účelový, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. 10. Ačkoliv žalobce v dovolání uvedl, že je považuje za přípustné proto, že se jedná o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou, resp. o otázku, kterou by měl dovolací soud „posoudit jinak“, potažmo o otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Soudního dvora a na ni navazující judikatury Nejvyššího soudu (viz body 2, 4, 5, 21 a 50 dovolání), z celkového obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) Nejvyšší soud dovodil, že ve skutečnosti žalobce uplatnil kritérium přípustnosti dovolání spočívající v tom, že se odvolací soud při řešení jím vymezené otázky procesního práva odchýlil od ustálené judikatury Soudního dvora, na niž v dovolání hojně odkazoval, a z ní vycházející judikatury dovolacího soudu. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností. 11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Námitka žalobce, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku mezinárodní příslušnosti soudu podle čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud uvedenou otázku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, která vychází z judikatury Soudního dvora. 14. Z ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora předně vyplývá, že pravidla o zvláštní příslušnosti soudů stanovená v čl. 7 a 8 nařízení Brusel I bis, která jsou odůvodněna úzkou vazbou mezi soudem a právním sporem nebo jinak usnadňují řádný výkon spravedlnosti, je třeba interpretovat restriktivně, a to v tom smyslu, že neumožňují výklad, který přesahuje případy výslovně předvídané uvedeným nařízením (srov. například rozsudky Soudního dvora ze dne 16. 7. 2009, ve věci Zuid-Chemie BV proti Philippo’s Mineralenfabriek NV/SA, C-189/08, nebo ze dne 18. 7. 2013, ve věci ÖFAB, Östergötlands Fastigheter AB proti Frank Koot a Evergreen Investments BV, C-147/12; dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4162/2019). Cílem nařízení Brusel I bis je zajistit, aby žalobce snadno určil soud, ke kterému může podat návrh a současně, aby žalovaný mohl rozumně předvídat, u kterého soudu může být žalován. Nařízení není nakloněno tomu, aby byl prováděn takový výklad příslušnosti, který by, krom případů, jež výslovně předvídá, vedl k určení příslušnosti soudu dle bydliště (sídla) žalobce (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 6. 2004, ve věci Rudolf Kronhofer proti Marianne Maier a dalším, C-168/02; dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2826/2015, uveřejněné pod číslem 94/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 15. Pojem „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ obsažený v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis je přitom nezbytné vykládat autonomně (tedy používat výklad, který nevychází ze zažitého významu tohoto pojmu ve vnitrostátním právu, ale ze specifického významu v kontextu daného předpisu), a to především s ohledem na systém a cíle tohoto nařízení, za účelem zajistit jeho jednotné použití ve všech smluvních státech (srov. například rozsudky Soudního dvora ze dne 27. 9. 1988, ve věci Athanasios Kalfelis proti Bankhaus Schröder, Münchmeyer, Hengst & Co. a dalším, C-189/87, a ze dne 25. 10. 2011, ve spojených věcech eDate Advertising GmbH proti X a Olivier Martinez a Robert Martinez proti MGN Limited, C-509/09 a C-161/10, dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1217/2022). Výraz „věci týkající se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ obsažený v čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis pak Soudní dvůr vnímá jako nezávislý koncept, kte