23 Cdo 1841/2021 — Nejvyšší soud

23 Cdo 1841/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 10. 2021 Spisová značka:23 Cdo 1841/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.1841.2021.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Rozhodčí řízení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 31 písm. e) předpisu č. 216/1994 Sb. § 118a o. s. ř. § 33 předpisu č. 216/1994 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:18. 1. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 180/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 1841/2021-175 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Logologic Digital CZ spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, Jaurisova 515/4, identifikační číslo osoby 28068823, zastoupené JUDr. Davidem Řezníčkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 281/44, proti žalované Deutsche Leasing ČR, spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2027/79, identifikační číslo osoby 25723758, zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/2, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 6/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 2. 2021, č. j. 2 Cmo 48/2020-133, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 10. 2019, č. j. 21 Cm 6/2019-97, zamítl žalobu o zrušení rozhodčího nálezu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. Rsp 9711/14 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné, s důvody uvedenými v dovolání nesouhlasí, považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a odůvodněné a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, jelikož účastníkům v rozhodčím řízení nebylo poskytnuto řádné poučení dle § 118a o. s. ř., a vydaný rozhodčí nález tak byl pro dovolatelku překvapivý, když nebyla poučena o hrozícím neúspěchu ve sporu ani o potřebě tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že porušení ustanovení § 18 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“), naplňuje důvod zrušení rozhodčího nálezu obsažený v § 31 písm. e) tohoto zákona, neboť nebyla-li zachována rovnost zbraní stran nebo nebyla-li straně dána plná příležitost k uplatnění jejích práv, nebyla straně poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3749/2008). Zmíněná rovnost účastníků řízení je v občanském soudním řádu realizována mj. stanovením zásady předvídatelnosti rozhodnutí soudu, k jejímuž naplnění slouží i poučovací povinnost soudu podle § 118a o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 50/2018). Poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011). Z dosavadní judikatury vyplývá, že v zásadě platí, že za přiměřeného použití občanského soudního řádu (§ 30 ZRŘ) má poučovací povinnost upravenou v ustanovení § 118a o. s. ř. i rozhodce, jenž v rozhodčím řízení plní roli rozhodovacího orgánu místo soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005). Jak již vyslovil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1546/2012, nebo v usnesení ze dne 5. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 604/2016, je však třeba v každém jednotlivém případě zkoumat, zda bylo poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., jehož smyslem je zabránit tomu, aby byl účastník ve sporu neúspěšný proto, že neunesl břemeno tvrzení či břemeno důkazní, namístě a jestli případné neposkytnutí poučení znamenalo, že účastníku nebyla dána příležitost chybějící tvrzení či důkazy doplnit (navrhnout). V usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3206/2014, Nejvyšší soud vyložil, že důvodem pro aplikaci § 118a o. s. ř. v rozhodčím řízení je prevence nepředvídatelnosti rozhodování rozhodce, a že z toho lze vyvodit závěr, že je-li rozhodnutí rozhodce předvídatelné i bez poučení podle § 118a o. s. ř. (přičemž není rozhodné, podle kterého odstavce) a je-li tedy materiálně zachována úroveň ochrany, která by se stranám dostala v civilním řízení soudním, odpadá s ohledem na menší formálnost rozhodčího řízení důvod pro přiměřené použití tohoto ustanovení podle § 30 ZRŘ. Konečně např. v usnesení ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 3673/16, Ústavní soud uvedl, že i v rozhodčím řízení musí být zachována zásada předvídatelnosti rozhodnutí, a pokud není poučovací povinnost upravena v zákoně o rozhodčím řízení, je nutno aplikov