23 Cdo 2157/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2157/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 2. 2024 Spisová značka:23 Cdo 2157/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.2157.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Autorské právo Autorské dílo Dotčené předpisy:§ 8 předpisu č. 121/2000 Sb. § 243 odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:2. 4. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1566/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2157/2023-703 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce V. K., zastoupeného Mgr. Františkem Jarošem, advokátem se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 287, proti žalovanému J. K., zastoupenému JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 5/49, o ochranu autorského práva, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 31/2010, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2023, č. j. 3 Co 53/2022-647, t a k t o: Dovolání žalobce a žalovaného se odmítají. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 2. 2022, č. j. 16 C 31/2010-605, určil, že žalobce je společně se žalovaným spoluautorem, každý rovným dílem, počítačových programů DOSITECH, DECH 32, OBOLUS a TARA (výrok I), uložil žalovanému povinnost zdržet se zásahů do shora jmenovaných počítačových programů jejich úpravou, aktualizací, upgradem, napodobeninou nebo obdobným způsobem, provedených bez písemného souhlasu žalobce (výrok II) a povinnost předat žalobci vždy do 31. března každého kalendářního roku údaje o způsobu užití shora jmenovaných počítačových programů za předchozí kalendářní rok v rozsahu: počet licencí udělených k užití těchto počítačových programů včetně jmenného seznamu nabyvatelů a držitelů licencí, kopií licenčních smluv a vyčíslení výnosů z poskytnutých, prodloužených či upravených nebo změněných licencí (výrok III), v části, kde se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení podílu ve výši 2 400 000 Kč jako jedné poloviny na výnosech z autorských práv ke shora jmenovaným počítačovým programům za období od 1. 1. 2010 do 7. 11. 2018 spolu se zákonným úrokem z prodlení z tam uvedených částek žalobu zamítl (výrok IV), a mezitímně rozhodl, že právní základ žalobcem uplatněného nároku, aby mu žalovaný zaplatil podíl ve výši jedné poloviny na výnosech z autorských práv k shora jmenovaným počítačovým programům za období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2009 a od 8. 11. 2018 do 31. 12. 2020 spolu se zákonným úrokem z prodlení, je opodstatněný s tím, že o výši tohoto nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok V). Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal ochrany svých spoluautorských práv ve smyslu § 8 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), když tvrdil, že spolu se žalovaným v letech 1992 až 2007 vytvořili shora jmenované, ale i další počítačové programy. Dále uvedl, že za účelem společného výkonu autorských práv v roce 1992 uzavřeli účastníci ústní formou smlouvu o sdružení, které vystupovalo pod označením THEMIS, přičemž podíly obou spoluautorů na výnosech měly být stejné. Žalobce dále popsal, že žalovaný s ním na konci roku 2007 přestal komunikovat, znemožnil mu účast na činnosti sdružení a odmítl mu poskytnout informace o výkonu autorských práv. Žalobce proto ze sdružení vystoupil a žádal vypořádání svého podílu. Žalovaný popřel, že by žalobce byl spoluautorem předmětných programů. Připustil, že žalobce s ním spolupracoval v rámci sdružení THEMIS a podílel se na distribuci a servisu předmětných programů, nikdy však nebyl autorem v tom smyslu, že by předmětné programy vymyslel a naprogramoval. Soud prvního stupně o žalobě již jednou rozhodl rozsudkem ze dne 22. 12. 2016, č. j. 16 C 31/2010-302, kterým žalobu v plném rozsahu zamítl s odůvodněním, že žalobci se nepodařilo prokázat, že je spoluautorem předmětných programů. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2018, č. j. 5 Co 50/2017-339. K dovolání žalobce byl rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2020, č. j. 27 Cdo 3670/2018-364, s odůvodněním, že se soudy opomněly vypořádat s důkazem, který žalobce navrhl k prokázání svého spoluautorství a který spočíval ve znaleckém zkoumání shody zdrojových kódů dvou předmětných počítačových programů. V návaznosti na tento rozsudek Nejvyššího soudu zrušil Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 30. 11. 2020, č. j. 5 Co 50/2017-377, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 12. 2016 a uložil tomuto soudu doplnit dokazování. Žalobce následně změnil žalobu ohledně formulace požadavku na předávání informací o užívání počítačových programů a také rozšířil požadavek na zaplacení podílu žalobce na výnosech užívání předmětných programů. Tuto změnu žaloby soud prvního stupně připustil usnesením ze dne 29. 12. 2021. č. j. 16 C 31/2010-517. O takto změněném předmětu řízení následně soud prvního stupně rozhodl shora uvedeným rozsudkem ze dne 18. 2. 2022, který je částečně (ve výroku V) rozsudkem mezitímním. K odvolání žalobce i žalovaného Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, IV a V potvrdil a ve výroku III změnil tak, že žalobu na uložení povinnosti žalovanému předávat vždy do 31. března každého roku tam specifikované informace o užití shora uvedených počítačových programů zamítl. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně. Uvedl, že odvolání žalobce proti výroku IV rozsudku soudu prvního stupně důvodné není, a odvolání žalovaného shledal důvodným jen zčásti, a to ve výroku III. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že považoval za důvodnou žalobu na určení, že žalobce je společně se žalovaným spoluautorem, každý rovným dílem, shora uvedených počítačových programů a za důvodný považoval i zdržovací nárok ve vztahu k jejich užití. Za důvodnou však nepovažoval uloženou povinnost žalovanému předat žalobci údaje o způsobu užití předmětných počítačových programů, proto v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ve výroku III žalobu zamítl. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu, v jakém odvolací soud potvrdil výrok IV rozsudku soudu prvního stupně, dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro posouzení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se dle žalobce odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z obsahu dovolání plyne, že žalobce shledává své dovolání přípustné pro řešení otázky, zda se právo na podíl na společných výnosech z autorského práva ke spoluautorskému dílu může promlčet dříve, než je rozhodnuto o určení spoluautorství. Žalobce považuje své dovolání za přípustné rovněž pro řešení otázky, zda jeho vyjádření v rámci závěrečného návrhu ze dne 19. 12. 2016 je uplatněním práva na zaplacení výnosů z autorského práva k předmětným počítačovým programům za období od 1. 1. 2010, jímž se staví běh promlčecí lhůty tohoto práva. Podle žalobce podáním žaloby na určení spoluautorství došlo k zastavení běhu promlčecích dob (lhůt) u všech nároků a práv, které jsou obsahem autorského práva, respektive běh promlčecí doby (lhůty) u všech nároků plynoucích z jeho spoluautorství nemohl započít ani pokračovat dříve, než by o tomto nároku (určení spoluautorství) bylo rozhodnuto. I kdyby tomu tak nebylo, pak dle žalobce došlo k uplatnění jeho práva na výnosy z autorského práva k předmětným počítačovým programům za období od 1. 1. 2010 již v jeho podání ze dne 19. 12. 2016, čímž nejpozději došlo ke stavění běhu promlčecí doby (lhůty). Žalobce dále klade otázku procesního práva, zda mohlo být rozhodnuto mezitímním rozsudkem o dílčí sporné otázce promlčení části jím uplatněného práva na zaplacení výnosů z autorského práva k předmětným počítačovým programům, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit o závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 313/2020. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, v napadeném rozsahu zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání žalobce vyjádřil v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, případně nedůvodné, a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním i žalovaný, a to v rozsahu