Nejvyšší soud 23 Cdo 2175/2026 – Zaplacení 231 819 Kč s příslušenstvím

Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 12. 3. 2026, č. j. 36 C 127/2021-616, zastavil řízení o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 8. 12. 2025, č. j. 36 C 127/2021-582.

Soud prvního stupně uvedl, že žalovanou vyzval k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání usnesením ze dne 17. 2. 2026, č. j. 36 C 127/2021-611, které bylo žalované doručeno dne 23. 2. 2026. Žalovaná ovšem ve lhůtě stanovené v usnesení soudní poplatek za odvolání nezaplatila, proto soud prvního stupně odvolací řízení zastavil.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.

Odvolací soud uvedl, že výše uvedené usnesení obsahující výzvu k zaplacení soudního poplatku bylo doručeno obecnému zmocněnci žalované dne 23. 2. 2026, lhůta k zaplacení soudního poplatku stanovená v usnesení pak uplynula 10. 3. 2026. Podle záznamu o složení vystaveného účtárnou soudu prvního stupně došla na účet soudu prvního stupně od žalované částka odpovídající soudnímu poplatku za odvolání dne 24. 3. 2026. Soud prvního stupně postupoval v souladu se zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), neboť podle § 9 odst. 1 věty třetí zákona o soudních poplatcích se k dodatečné platbě nepřihlíží (na rozdíl od právní úpravy účinné do 29. 9. 2017, tj. před účinností zákona č. 296/2017 Sb.).

K námitkám žalované ohledně chybného doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku odvolací soud uvedl, že námitky nejsou důvodné. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaná byla v řízení nejprve na základě plné moci zastoupena JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., jakožto advokátem se sídlem v Praze 10, Baškirská 1404/1; následně (zřejmě kvůli pozastavení výkonu advokacie zástupce) soudu předložila plnou moc udělenou JUDr. Tomáši Matouškovi, Ph.D., jakožto obecnému zmocněnci bytem v Praze 9, Sokolovská 324/14. Od uvedeného okamžiku soud písemnosti doručoval do datové schránky obecného zmocněnce jako fyzické osoby (nikoli do jeho datové schránky advokáta), ačkoli se v hlavičce rozhodnutí soudu prvního stupně občas nesprávně objevovalo označení „advokát“ či adresa sídla jeho advokátní kanceláře namísto jeho adresy bydliště. Do uvedené datové schránky byl doručen jak meritorní rozsudek soudu prvního stupně, tak i výzva k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání. Námitka, že výzva byla doručena v jedné datové zprávě s odůvodněním odvolání žalobce, tudíž ji adresát přehlédl, nepředstavuje dle odvolacího soudu vadu v doručování. Běžně je datovými zprávami zasíláno současně vícero písemností a pokud obecný zmocněnec žalované přehlédl výzvu k zaplacení soudního poplatku, neznamená to neúčinnost doručení. Nadto odvolací soud poukázal na to, že žalované muselo být zřejmé již při podání odvolání, že bude třeba zaplatit soudní poplatek, a pokud tak neučinila již při podání odvolání, měla očekávat, že k tomu bude vyzvána a doručované písemnosti sledovat.

Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně jsou rozhodovány rozdílně. Konkrétně dovolatelka formulovala tyto otázky: a) Otázka, zda lze použít analogicky prodloužení lhůty k podání dovolání zakotvené pro případ, že bylo vydáno opravné usnesení (§ 240 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), i na lhůtu k podání odvolání, a to v případě vydání opravného usnesení k usnesení, které obsahovalo výzvu k zaplacení soudního poplatku. b) Otázka, zda má analogie k prodloužení lhůty k podání dovolání v případě vydání opravného usnesení k usnesení, které obsahovalo výzvu zaplacení soudního poplatku z odvolání, přednost před analogií prodloužení lhůty k podání odvolání v případě vydání opravného usnesení k rozhodnutí, proti kterému se účastník odvolává, kde zákon vyžaduje, aby se opravné usnesení týkalo rozsudečného výroku (§ 204 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). c) Otázka, zda je výzva k zaplacení soudního poplatku řádně doručena datovou zprávou, která je označena jako zaslání odvolání žalobce, pokud je primárně doručováno odvolání protistrany a na druhém místě připojena výzva k zaplacení soudního poplatku, v níž je v hlavičce zástupce nesprávně označen neexistujícím sídlem, zvláště pokud bylo v předchozích případech doručováno opakovaně přímo účastníku řízení.

Dovolatelka odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu k podmínkám užití analogie v právu, dále na judikaturu vztahující se k prodloužení lhůty k podání opravného prostředku v případě vadného poučení. Podle dovolatelky není vztah opravného usnesení k usnesení, kterým byl účastník vyzván k zaplacení soudního poplatku, expressis verbis v občanském soudním řádu ani zákonu o soudních poplatcích řešen. Na daný případ však nejlépe dopadá ustanovení o prodloužení lhůty k podání dovolání (§ 240 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), s ohledem na fatálnost následků nedodržení lhůty k zaplacení soudního poplatku z odvolání.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a sám rozhodl tak, že se odvolací řízení o odvolání žalované nezastavuje. Současně dovolatelka navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Žalobce k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Otázky týkající se možného analogického užití norem o prodloužení lhůty k podání dovolání v případě vydání opravného usnesení [výše shrnuté pod body a) a b)] nezaloží přípustnost dovolání, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí nezávisí.

Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že podle jeho rozhodovací praxe není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

Odvolací soud se otázkami týkajícími se analogického použití normy o prodloužení lhůty podle § 240 odst. 1 o. s. ř. na lhůtu k podání odvolání, které nyní dovolatelka formulovala v dovolání, v napadeném rozhodnutí nezabýval, neboť je žalovaná neučinila předmětem odvolacího přezkumu (srovnej obsah odvolání žalované na č. l. 626). Argumentace žalované v odvolání se vztahovala toliko k otázkám řádného doručení usnesení obsahujícího výzvu k zaplacení soudního poplatku, nikoli k tomu, zda by bylo možné uvažovat o prodloužení lhůty k podání odvolání analogickou aplikací prodloužení lhůty k podání dovolání podle § 240 odst. 1 věty druhé o. s. ř.

Dovolací soud ve svém rozhodování ustáleně dovozuje, že pokud účastník svou námitku neuplatní v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí jen proto spočívat na nesprávném právním posouzení věci, jestliže s touto námitkou přichází až v dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 23 Cdo 619/2021, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1703/21, ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3081/2022, nebo ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3871/2023).

Ani otázka týkající se řádnosti doručení usnesení obsahujícího výzvu k zaplacení soudního poplatku za odvolání [výše shrnutá pod bodem c)] nezaloží přípustnost dovolání.

Dovolatelka při formulaci této otázky vycházela z toho, že datová zpráva, kterou jí byla výzva doručována, byla označena jako zaslání odvolání žalobce a bylo jí doručováno primárně odvolání protistrany a až na druhém místě byla připojena výzva k zaplacení soudního poplatku. Taková argumentace se ovšem míjí s obsahem procesního spisu, neboť na Potvrzení o dodání a doručení do datové schránky (doručence připojené k č. l. 611) je v kolonce „doručované písemnosti“ uvedeno „osř 060 Výzva k zaplacení SOP 17. 2. 2026, 597_odvolání_odůvodnění.docx…“, z čehož vyplývá, že již z identifikace doručovaných písemností muselo být adresátovi zřejmé, že prostřednictvím této datové zprávy není doručováno pouze odůvodnění odvolání protistrany, ale rovněž výzva k zaplacení soudního poplatku, která je uvedena v kolonce „doručované písemnosti“ na prvním místě. Argumentace dovolatelky, že usnesení obsahující výzvu k zaplacení soudního poplatku v takto označené datové zprávě přehlédla, není založena na relevantním podkladě, když z procesního spisu plyne, že obě doručované písemnosti byly v datové zprávě výslovně identifikovány, nadto písemnost obsahující výzvu k zaplacení soudního poplatku byla uvedena na prvním místě (s čímž je v rozporu argumentace dovolatelky, že datová zpráva byla označena toliko jako zaslání odvolání protistrany).

Nejvyšší soud nadto ve své judikatuře k doručování písemností soudem vychází mimo jiné z toho, že rozhodující vždy je, zda se předmětná písemnost dostala do rukou adresáta (a nedošlo tak pouze k fikci doručení). V případě doručování do datové schránky tomu tak je v okamžiku, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu (srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu, ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. Plsn 1/2015, uveřejněné pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud tomu tak je, ztrácí otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, význam. K tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2425/2011, uveřejněný pod č. 88/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 954/2019, či usnesení ze dne 2. 2. 2022, sp. zn. 27 Cdo 348/2021.

Z výše citované judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že i v případě nedodržení řádné formy doručení soudem nemá takové pochybení za následek neúčinnost doručení, jestliže se doručovaná písemnost dostala do rukou adresáta. V nyní projednávané věci ovšem z obsahu procesního spisu ani z argumentace dovolatelky nevyplývá, že by soud při doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku jakkoli pochybil, nadto je z označení doručovaných písemností na doručence zřejmé, že písemnost se do rukou adresáta nepochybně dostala.

Na výše uvedeném závěru pak ničeho nemění ani dovolatelčina argumentace, že v záhlaví doručované výzvy byla uvedena nesprávná adresa jejího obecného zmocněnce (soud chybně uvedl jeho dosavadní sídlo jako advokáta). Na počátek běhu lhůty k zaplacení soudního poplatku nemá taková skutečnost žádný vliv.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť žádná z dovolatelkou formulovaných otázek nebyla způsobilá založit jeho přípustnost. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

K dovolatelčině návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud připomíná, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí samostatně nezabýval.

O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).