23 Cdo 2270/2021 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2270/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 11. 2022 Spisová značka:23 Cdo 2270/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.2270.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:7. 2. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2270/2021-2170 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce města Rakovník, se sídlem v Rakovníku, Husovo náměstí 27, PSČ 269 01, IČO 00244309, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, PSČ 110 00, proti žalované K & K dřevostavby s.r.o., se sídlem v Praze 10, Vršovická 927/56, PSČ 101 00, IČO 26214440, zastoupené Mgr. Danielou Vlčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Jana Masaryka 252/6, PSČ 120 00, o zaplacení částky 980 953,20 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o zaplacení částky 4 228 281 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 270/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021, č. j. 12 Co 325, 326/2020-1972, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 33 928 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 16. 6. 2020, č. j. 10 C 270/2004-1873, zamítl žalobu v části, ve které se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 826 105 Kč s 2% zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 7. 2. 2004 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 154 848,20 Kč s 2% zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 9. 3. 2004 do zaplacení (výrok pod bodem II), nepřipustil změnu vzájemného návrhu žalované ze dne 16. 3. 2015, kterým se žalovaná domáhala po žalobci zaplacení částky 515 650 Kč s 2% zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 9. 10. 2003 do zaplacení z titulu bezdůvodného obohacení za vypracování projektové dokumentace zak. č. 2221 vypracované K & K dřevostavby s.r.o. – J. Š. (výrok pod bodem III), zamítl vzájemný návrh žalované v části, ve které se po žalobci domáhala zaplacení částky 515 650 Kč s 2% zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 9. 10. 2003 do zaplacení (výrok pod bodem IV), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované částku 427 949,29 Kč s 2% zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 9. 10. 2003 do zaplacení (výrok pod bodem V), zamítl vzájemný návrh žalované v části, ve které se po žalobci domáhala zaplacení částky 3 284 681,71 Kč s 2% zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 9. 10. 2003 do zaplacení (výrok pod bodem VI), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body VII, VIII a IX). Usnesením ze dne 7. 10. 2020, č. j. 10 C 270/2004-1932, soud prvního stupně rozhodl o výši nákladů řízení státu, které hradí žalobce. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 2021, č. j. 12 Co 325, 326/2020-1972, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 826 105 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), potvrdil výroky pod body II, IV a VI rozsudku soudu prvního stupně (výrok pod bodem II a IV), změnil výrok pod bodem V rozsudku soudu prvního stupně tak, že vzájemný návrh se co do částky 230 167,29 Kč s příslušenstvím zamítá, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok pod bodem V) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III, VI a VII). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Podle žalované spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a nerespektování stanoviska Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2833/2011. Žalovaná namítá, že soudy obou stupňů neúplně zjistily skutkový stav věci a dosud nebylo prokázáno, jaké dílo bylo zhotoveno a jaké práce byly provedeny. V důsledku toho odvolací soud nesprávně hodnotil právní otázku výše bezdůvodného obohacení, k němuž na základě odstoupení žalobce od smlouvy o dílo na jeho straně došlo. Podle žalované Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku vydal závazné stanovisko, že „v řízení musí být prokázáno, jaké dílo bylo zhotoveno, jaké práce byly provedeny.“ Podle žalované Nejvyšší soud směrem k soudům nižších stupňů učinil pokyn, že je nutné „prokázat a zjistit výši peněžité náhrady představující protihodnotu toho, co nelze vydat, podle hodnoty plnění (obvyklé ceny) v okamžiku, kdy bylo bezdůvodné obohacení získáno“. Odvolací soud se ani nepokusil stanovit obvyklou cenu a výši bezdůvodného obohacení stanovil jako kupní cenu díla sjednanou ve smlouvě o dílo. Žalovaná zdůraznila, že cenu obvyklou je možné zjistit jako souhrn obvyklých cen skutečně provedených prací na základě průměrných jednotkových cen ve stavebnictví, které v České republice určují směrné ceny ÚRS Praha nebo RTS Brno a současně připomněla, že navrhovala zpracování nového znaleckého posudku. Takto bylo možné stanovit cenu obvyklou. Žalovaná odmítá jakýkoliv jiný způsob určení výše bezdůvodného obohacení. Žalovaná nechala vypracovat znalecký posudek a v dovolání poukazuje na závěry v něm obsažené. Podle žalované je smlouva o dílo od počátku neplatná pro nemožnost plnění, v tomto směru však soud prvního a druhého stupně neprovedl potřebné důkazy, ačkoliv se touto možností podle poučení Nejvyššího soudu zabývat měl. Odvolací soud se podle žalované omezil pouze na revizi uzavřené smlouvy o dílo bez zhodnocení reálného stavu nebo žalovanou poskytnuté projektové dokumentace, a to konkrétně tím, zda prováděcí projektová dokumentace je pokračováním projektové dokumentace pro stavební povolení, tedy zadávací projektové dokumentace, nebo se jedná o projektovou dokumentaci novou, se zcela jiným předmětem díla. Případná neplatnost smlouvy o dílo je taktéž významná pro rozhodnutí ohledně smluvní pokuty. Podle žalované odvolací soud odkazoval na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, která ale nejsou relevantní za situace, kdy již Nejvyšší soud rozhodoval přímo v této věci a dal soudům nižších stupňů zcela jasné vodítko a odborný názor, co je v řízení nutné zjistit a brát při rozhodování v úvahu. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení, případně aby rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobce je povinen žalované uhradit bezdůvodné obohacení ve výši 6 448 840,50 Kč. K dovolání žalované se vyjádřil žalobce, podle nějž žalovaná nesplnila zákonné předpoklady pro přípustnost předmětného dovolání, a dovolání by mělo být odmítnuto, případně jako souladné se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2833/2011, zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle odstavce 2 dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně s