23 Cdo 2563/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2563/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 12. 2025 Spisová značka:23 Cdo 2563/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.2563.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Poplatky soudní Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 9 odst. 1 předpisu č. 549/1991 Sb. § 4 odst. 1 písm. c) předpisu č. 549/1991 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:2. 1. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2563/2025-350 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně ROUGEMONT INVEST s.r.o., se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Americká 415/36, identifikační číslo osoby 07851928, zastoupené JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská 1392/7, proti žalované Kateřinská Hotel, s.r.o., se sídlem v Praze 2, Nové Město, Kateřinská 1476/38, identifikační číslo osoby 25096796, zastoupené Mgr. Tomášem Politzerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, o zrušení rozhodčího nálezu, o dovolání žalobkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Cm 20/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2025, č. j. 4 Cmo 41/2025-329, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení domáhá zrušení rozhodčího nálezu ze dne 4. 5. 2022, sp. zn. Rsp 527/19, dále jen „rozhodčí nález“, vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře a Agrární komoře České republiky, kterým byl nahrazen projev vůle a souhlas žalobkyně s uzavřením kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k (v žalobě specifikovaným) nemovitým věcem v k. ú. Nové Město, obci Praha, z důvodů podřaditelných pod ustanovení § 31 písm. b), e), a f) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů. 2. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 8. 2024, č. j. 4 Cmo 90/2024-294, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2023, č. j. 10 Cm 20/2022-207, doplněný usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2023, č. j. 10 Cm 20/2022-218, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2023, č. j. 10 Cm 20/2022-223, a rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dne 2. 12. 2024 dovolání. 3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 1. 2025, č. j. 10 Cm 20/2022-323, zastavil dovolací řízení zahájené návrhem ze dne 2. 12. 2024 dle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., pro nezaplacení soudního poplatku za podané dovolání ve lhůtě stanovené usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2024, č. j. 10 Cm 20/2022-322, (výrok I) a rozhodl náhradě nákladů řízení (výrok II). 4. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). 5. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost vymezila tím, že „právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“ a zároveň „má být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak“. Podle dalšího obsahu dovolání má být řešena otázka, zda lze účastníku řízení přičíst k tíži nezaplacení soudního poplatku i tehdy, tvrdí-li, že k němu došlo z omluvitelného důvodu spočívajícího ve specifických okolnostech případu, jež podle jeho názoru měly zásadní vliv na možnost poplatek včas uhradit, zejména v souvislosti s probíhajícím exekučním řízením a ustanovením správce jeho obchodního závodu. 6. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. 7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 ve spojení s § 241b odst. 3 část věty druhé za středníkem o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. 11. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 12. Dovolání týkající se nesprávného posouzení otázky, zda lze účastníku řízení přičíst k tíži nezaplacení soudního poplatku i tehdy, kdy k němu došlo z důvodu specifických okolností případu (viz bod 5 odůvodnění shora), trpí vadou spočívající v absenci obligatorní náležitosti dovolání, neboť žalobkyně nedostála požadavku obsaženému v § 241a odst. 2 o. s. ř., jelikož řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. 13. Judikatura Nejvyššího soudu, kterou ve své rozhodovací praxi aproboval i Ústavní soud, je ustálena v závěru, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2954/2021, ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 23 Cdo 234/2023, a ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3946/2023). Žalobkyně však k jí vymezené otázce, uplatňuje paralelně dvě kritéria přípustnosti dovolání, jež vedle sebe současně nemohou obstát. 14. Ve vztahu k vymezené právní otázce žalobkyně uvedla, že „právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, přičemž zároveň uvedla, že „má být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak“ (viz strana 2 dovolání). Takto formulované předpoklady přípustnosti jsou však vzájemně neslučitelné, neboť druhý z nich nutně předpokládá existenci ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zatímco prvý z povahy věci takovou existenci vylučuje. V projednávané věci přitom nejde o případ, kdy by žalobkyně při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání využila vícero možností plynoucích z § 237 o. s. ř. jako „případných“ předpokladů v jejich posloupnosti, tedy kdy by dotčenou otázku vymezila (kupříkladu) jako otázku, jež je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a pouze in eventum (pro případ, že by dovolací soud v těchto „rozdílných“ rozhodnutích danou otázku ve skutečnosti neřešil) jako otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2659/20, a ze dne 3. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 3085/23, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3694/2022, ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3946/2023, a ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 23 Cdo 434/2024). 15. Navíc má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění žalobkyně) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Jinak řečeno, pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak žalobkyně se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2387/2022). Žalobkyně však tyto požadavky nesplnila, na žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu v dovolání nepoukázala a neuvedla, od jakého svého řešení by se měl Nejvyšší soud v nyní pro