23 Cdo 2575/2021 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2575/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 12. 2021 Spisová značka:23 Cdo 2575/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.2575.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 3. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2575/2021 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci navrhovatelky Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, IČO 00001350, zastoupené Mgr. Martinem Hrodkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, za účasti 1) ICEC-HOLDING, a. s., se sídlem v Ostravě, Mariánské Hory, Boleslavova 710/19, IČO 25357484, zastoupené Mgr. Adélou Gajdovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, PSČ 110 00, (původně také 2) O. Š., advokáta se sídlem XY), 3) P. F. H., rozhodce se sídlem XY, Slovenská republika, zastoupeného JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, PSČ 186 00, 4) M. T., se sídlem XY, (původně též 5) V. H., se sídlem XY), 6) I. C., se sídlem XY, o jmenování předsedajícího rozhodce soudem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 100/2013, o dovolání účastnice 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2021, č. j. 5 Cmo 346/2018-856, takto: I. Dovolání účastnice 1) se odmítá. II. Účastnice 1) je povinna zaplatit navrhovatelce částku 2 178 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce navrhovatelky, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 9. 2018, č. j. 5 Cm 100/2013-562, jmenoval I. C., narozeného XY, se sídlem XY, předsedajícím rozhodcem v rozhodčím řízení ad hoc dle článku 7.8. Smlouvy o koupi cenných papírů, uzavřené dne 30. 6. 1998 mezi účastnicí 1) a Investiční a Poštovní bankou a. s. se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 32, IČO 45316619, které zahájila účastnice 1) proti navrhovatelce žalobou ze dne 2. 3. 2007, doručenou dne 6. 3. 2007 rozhodci jmenovanému účastnicí 1), v němž se účastnice 1) domáhá zaplacení částky 11 893 044 725 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně návrh zamítl v části týkající se jmenování O. Š. a V. H. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání účastnice 1) Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. 12. 2018, č. j. 5 Cmo 346/2018-623, zamítl návrh na přerušení řízení (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu změnil tak, že návrh na jmenování I. C., narozeného XY, se sídlem XY, předsedajícím rozhodcem v předmětném rozhodčím řízení zamítl (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až VI). Rozsudek odvolacího soudu byl na základě dovolání navrhovatelky zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, č. j. 23 Cdo 926/2019-674, a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vrchní soud ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze dne 27. 4. 2021, č. j. 5 Cmo 346/2018-856, kterým potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího i dovolacího řízení. Odvolací soud se nejprve vypořádal s námitkou účastnice 1) o tom, že nebylo vyhověno její žádosti o odročení jednání odvolacího soudu. Uvedl, že žádost byla nedůvodná, neboť účastnice 1) argumentovala tím, že se její zástupkyně nemůže zúčastnit jednání z důvodu podezření na kontakt s osobou nakaženou nemocí COVID-19 a následně bylo soudu sděleno, že právní zástupkyně Mgr. Adéla Gajdová je v karanténě, aniž by však na dotaz soudu doložila, že advokátce byla nařízena karanténa, příp. že byla odeslána z důvodu rizikového kontaktu na PCR test. Odvolací soud proto žádosti nevyhověl, neboť ji shledal nedůvodnou, avšak poukázal na to, že jednání neproběhlo v nepřítomnosti účastnice 1); dostavil se totiž substitut advokátky Mgr. Adély Gajdové, advokát JUDr. Miroslav Ondrúš, Ph.D., LL.M. Námitky účastnice 1) týkající se možné podjatosti I. C. vypořádal odvolací soud s ohledem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 926/2019, jehož právním názorem byl odvolací soud vázán. Konkrétně uvedl, že jestliže účastnice 1) polemizuje se závěry citovaného rozsudku Nejvyššího soudu, není pro takovou argumentaci v odvolacím řízení prostor. Námitku podjatosti I. C. z důvodu jeho členství ve slovenské pobočce advokátní kanceláře W.&C. hodnotil odvolací soud optikou závěrů zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu a uzavřel, že ani v případě slovenské pobočky nehovořila účastnice 1) o tom, že by C. poskytoval navrhovatelce z pozice právníka či společníka slovenské pobočky služby související s předmětným rozhodčím řízením. Odvolací soud uvedl, že angažmá ve slovenské pobočce nezakládá pochybnosti o nepodjatosti C. a nemůže je zakládat ani okolnost, že o těchto skutečnostech neinformoval. Odvolací soud nepřisvědčil ani dalším argumentům účastnice 1) vzneseným na podporu jejího tvrzení o podjatosti I. C. K tvrzené ekonomické závislosti na navrhovatelce, kterou mělo založit angažmá C. v Škodaexportu, a. s., odvolací soud z provedeného důkazu Usnesením vlády ČR č. 616 ze dne 12. 6. 2002 zjistil, že I. C. převedl své akcie na stát a stát převzal pohledávku Škodaexportu, z čehož dle soudu nelze dovodit vznik ekonomické závislosti I. C. na navrhovatelce pro účely řízení o jmenování předsedajícím rozhodcem. Za nedůvodnou již v rovině tvrzení označil odvolací soud dále námitku podjatosti v souvislosti s I.; uvedl, že pokud C. v určitém období působil v dozorčí radě Innogy, není zřejmé, na čem by mohla být postavena úvaha o jeho ekonomické závislosti na navrhovatelce z titulu tohoto angažmá. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně postupoval správně, když jmenoval I. C. předsedajícím rozhodcem v předmětném rozhodčím řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla účastnice 1) včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny. První otázka se týkala toho, zda se v řízení o jmenování rozhodce soudem podle § 9 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), uplatní vyšetřovací zásada podle § 20 odst. 1 ve spojení s § 21 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o zvláštních řízeních soudních“). Dovolatelka poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4847/2009, podle kterého je řízení o jmenování rozhodce řízením nesporným. S odkazem na to dovolatelka argumentovala tím, že zkoumání předpokladů, které musí splňovat osoba rozhodce, je povinností soudu, a namítala, že odvolací soud vůbec nezkoumal otázku podjatosti rozhodce; pouze prohlásil, že dovolací soud prakticky rozhodl namísto soudu odvolacího soudu. Podle dovolatelky ovšem samotný závěr, že účastník 6) je nepodjatý, z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 23 Cdo 926/2019, nevyplývá. Dovolatelka tedy namítala, že soudy obou stupňů dostatečně nezkoumaly možnou podjatost účastníka 6) a neprovedly v tomto směru žádné dokazování. Druhá otázka se vztahovala k porušení notifikační povinnosti rozhodce podle § 8 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, konkrétně k tomu, zda porušení této povinnosti ve vztahu k některé skutečnosti, která by sama o sobě rozhodce nevyloučila, činí z této skutečnosti skutečnost vylučující rozhodce. Dovolatelka namítala, že účastník 6) byl na své působení ve slovenské pobočce W.&C. přímo dotázán a své zapojení zamlčel a tuto skutečnost do dnešního dne účastníkům rozhodčího řízení neoznámil. Poukázala na literaturu, podle níž porušení notifikační povinnosti může samo o sobě založit důvod podjatosti kandidáta. Dovolatelka proto navrhla, že dovolací soud by měl prismatem uvedeného opětovně posoudit, zda nesplnění notifikační povinnosti zakládá důvod pro vyloučení/zamítnutí návrhu na jmenování rozhodce. Třetí otázka se týkala toho, zda je porušením práva na zákonného soudce skutečnost, že u odvolacího soudu došlo několikrát ke změně soudního senátu. Dovolatelka namítala, že se odvolací soud k této námitce vůbec nevyjádřil. Dále namítala, že změna senátu neproběhla transparentně a nebyla stanovena v souladu s rozvrhem práce. Odvolací soud tak podle dovolatelky nebyl správně obsazen, což je v přímém rozporu s nále