23 Cdo 2619/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2619/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 11. 2023 Spisová značka:23 Cdo 2619/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2619.2022.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:14. 2. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 565/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2619/2022-1757 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně MVM TECHNIK s. r. o., se sídlem v Karlových Varech, Dvory, Chebská 38/5, PSČ 360 06, identifikační číslo osoby 27989003, zastoupené JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 618/14, proti žalované AMT s. r. o. Příbram, se sídlem v Praze 5 – Smíchově, U Nikolajky 382, identifikační číslo osoby 47053925, zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, o zaplacení částky 3 280 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 19/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022, č. j. 53 Co 200/2021-1680, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 26 281 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta. Stručné odůvodnění: (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“ Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání proti napadenému rozhodnutí, jež má dovolatelka za přípustné proto, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, i na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“, Nejvyšší soud přípustným neshledal. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., že má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5211/2016, či ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 587/2017, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu. Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod č. 45/2017 SbNU a pod č. 460/2017 Sbírky zákonů, bod 39). Vymezení důvodu dovolání (formulace dovolacích námitek) se má pohybovat na půdorysu vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, avšak samotným vymezením důvodu dovolání ještě není formulována nezbytná otázka (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1729/21, ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1817/21, a ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 1571/22, jež jsou dostupná, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho webových stránkách). Není přitom nutné, aby byla otázka v dovolání explicitně formulována jako věta tázací či měla jinou konkrétní formu; vyplývá-li tato otázka z obsahu dovolání, je na Nejvyšším soudu, aby ji náležitě reflektoval. Zároveň však není úlohou Nejvyššího soudu, aby svým výkladem textu dovolání fakticky doplňoval či domýšlel některé jeho náležitosti (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17, uveřejněný pod č. 97/17 SbNU). V posuzovaném dovolání dovolatelka žádnou otázku hmotného ani procesního práva výslovně nezformulovala. Právní otázka, kterou má za dosud judikatorně nevyřešenou a kterou by měl Nejvyšší soud vyřešit právě v této věci, nevyplývá nejen z pasáže pod bodem 6 dovolání, věnované přípustnosti dovolání, ale nepodává se zřetelně ani z ostatního textu. Bylo by v rozporu nejen s účelem úpravy přípustnosti dovolání (srov. k tomu například Stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 32 a násl.), ale též s ústavní zásadou rovnosti účastníků řízení, kdyby dovolací soud tento nedostatek zhojil vlastní aktivitou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016, a ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 648/2020). Jinak je tomu s právními otázkami, které měl odvolací soud řešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ty totiž, i když ani je dovolatelka nezformulovala, označila nepřímo odkazem na konkrétní rozhodovací praxi, v níž se dovolací soud, popřípadě Ústavní soud, k té či oné právní otázce vyjadřuje. Potud má Nejvyšší soud požadavky na obligatorní náležitosti dovolání za splněné. Jde však o odkazy nepřípadné, takže dovolatelka jejich prostřednictvím otevírá jiné otázky než ty, které odvolací soud řešil a na jejichž řešení jeho rozhodnutí závisí. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Odvolací soud dovodil, že oznámení žalované o výběru nabídky dovolatelky jako nejvhodnější ještě nevedlo k uzavření smlouvy; k závazné akceptaci nabídky mělo dojít až uzavřením konkrétní smlouvy. Tento závěr zpochybňuje dovolatelka argumentem, že prostřednictvím analogie práva, jejíž podstatu objasnil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1662/2005, uveřejněném pod č. 34/2007 Sb. rozh. obč., bylo třeba dovodit, že k uzavření smlouvy došlo – v situaci, kdy nabídky ostatních uchazečů byly z výběrového řízení vyřazeny – již přijetím její nabídky a oznámením o jejím přijetí. Otázku použití analogie jako jedné z metod soudcovského dotváření práva však odvolací soud neřešil a neměl důvod řešit, jestliže neučinil závěr o existenci tzv. otevřené nepravé (teleologické) mezery v právu (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2422/2015), nýbrž ve shodě se soudem prvního stupně dospěl na základě zadávací dokumentace a Pravidel Operačního programu Podnikání a inovace (dále jen „OPPI“) k názoru, že k uzavření smlouvy o dílo mělo dojít až následnými projevy vůle žalobkyně a žalované. Nad rámec uvedeného lze dodat, že argument