23 Cdo 2627/2022 – Nejvyšší soud

23 Cdo 2627/2022-227 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ČEZ, a.s., se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, identifikační číslo osoby 45274649, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, proti žalovanému Greenpeace Česká republika, z.s., se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 143/12, identifikační číslo osoby 17049059, zastoupenému Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, o ochranu autorských práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 1/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2022, č. j. 3 Co 56/2021-201, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaného. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2021, č. j. 32 C 1/2020-143, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 3. 2021, č. j. 32 C 1/2020-159, ve výroku I uložil žalovanému povinnost zdržet se užití audiovizuálního díla ve výroku blíže specifikovaného s názvem „Kde jinde“ upraveného o vložené záběry přírodní katastrofy (povodně, požáry, vichřice, tání ledovců apod.) doplněné o ve výroku blíže specifikované popisy, ve výroku II uložil žalovanému povinnost uveřejnit v jeho profilu umístěném na webových stránkách domény facebook.com omluvu způsobem a ve znění specifikovaných ve výroku, a ve výroku III uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobkyně i žalovaného Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem změnil výroky I a II rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu o uložení povinnosti žalovanému zdržet se užití shora uvedeného audiovizuálního díla a povinnosti uveřejnit ve výroku specifikovanou omluvu v profilu žalovaného umístěném na webových stránkách domény facebook.com zamítl (první výrok), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právními závěry. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud s odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 3. 9. 2014 ve věci Johan Deckmyn a Vrijheidsfonds VZW proti Heleně Vandersteen a dalším, C-201/13, dovodil, že žalovaným upravený reklamní spot naplňuje znaky parodie ve smyslu § 38g zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění účinném do 4. 1. 2023. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pro posouzení věci je významné, zda upravený reklamní spot vykazuje původní osobitost jinak než skrze zřetelné odlišnosti od parodovaného původního díla. Stejně tak nemusí být dle odvolacího soudu parodie racionálně připsatelná jinému autorovi než samotnému autorovi původního díla, týkat se samotného původního díla nebo uvádět zdroj parodovaného díla. Podstatnými znaky parodie naopak dle odvolacího soudu jsou tvůrčí návaznost (parodie evokuje existující dílo), zřetelná odlišnost a komické nebo ironické vyznění. Uplatnění výjimky pro parodii rovněž musí v konkrétní situaci respektovat přiměřenou rovnováhu mezi zájmy nositelů práv podle autorského zákona na straně jedné a svobodou projevu uživatele chráněného díla na straně druhé. Odvolací soud se proto neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na daný případ nelze použít zákonnou licenci pro karikaturu a parodii proto, že cílem upraveného spotu nebylo projevit názor formou satiry, ale jednoduše zneužít audiovizuální dílo ve svůj prospěch a pro dehonestaci žalobkyně. Odvolací soud oproti tomu uvedl, že žalovaným upravený reklamní spot naplňuje znaky parodie, když je ironický ve vztahu k původnímu spotu žalobkyně, který evokuje a ironizuje vložením několika „hrozivých“ záběrů. Za situace, kdy je spot uveřejněný na facebookovém profilu žalovaného s vysvětlením, že jde o žalovaným upravený spot žalobkyně, nelze dovozovat, že není racionálně připsatelný jinému autorovi, když navíc musí být každému příjemci informace plynoucí z upraveného reklamního spotu jasné, že se jedná o „boj“ ekologické organizace za zdravější životní prostředí, kdy logicky jejím „protivníkem“ je velký producent emisí. Jednání žalovaného není dle odvolacího soudu ani v rozporu s běžným způsobem užití díla, jakož i oprávněnými zájmy žalobkyně, ve smyslu § 29 odst. 1 autorského zákona, stejně jako z hlediska posouzení kolize mezi ochranou autorského práva a svobodou projevu podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod, když právě „otočení“ významu (dopadu) původního reklamního spotu pro veřejnost je podstatou parodie. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s tím, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázek hmotného práva, na nichž napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. A to konkrétně otázek, zda zákonná licence pro karikaturu a parodii obsažená v ustanovení § 38g autorského zákona je aplikovatelná pouze na právo autorské, nebo se tato zákonná licence vztahuje i na práva související s právem autorským. V případě, že zákonná licence pro karikaturu a parodii se vztahuje i na práva související s právem autorským, klade žalobkyně otázku, zda žalovaný byl oprávněn užít předmětné dílo vložením několika nových záběrů do audiovizuálního díla (reklamního spotu) na základě této zákonné licence. Žalobkyně rovněž odvolacímu soudu vytýká, že způsob posouzení kolize dotčených ústavních práv účastníků ve svém rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, popřípadě aby jej zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil v tom smyslu, že je považuje za nedůvodné, a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné. Dle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolání není přípustné. Dovolací soud předesílá, že posoudil rozsah dovolání vymezený žalobkyní s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Žalobkyní předestřené otázky hmotného práva přípustnost jejího dovolání nezakládají, neboť tyto otázky byly v mezidobí dovolacím soudem v jeho rozhodování vyřešeny a odvolací soud se při jejich řešení od této rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 28. 7. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2178/2022, dospěl (ve věci sporu mezi týmiž účastníky řízení) k závěru, podle kterého právní úprava zákonné licence pro karikaturu a parodii podle autorského zákona obsahovala ve znění účinném od 20. 4. 2017 do 4. 1. 2023 tzv. otevřenou nepravou (teleologickou) mezeru. Tato mezera spočívala v tom, že ačkoli dle výslovného znění § 38g autorského zákona ve spojení s příslušnými odkazovacími ustanoveními (§ 74, § 78, § 82 a § 86) by se zákonná licence pro karikaturu a parodii měla použít pouze pro autorské právo (právo autorů k jejich dílům), tak argumenty relevantních výkladových hledisek platí i pro obdobné použití této zákonné licence pro práva s autorským právem související. Dále dovolací soud v tomto rozhodnutí dovodil,