23 Cdo 269/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 269/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2025 Spisová značka:23 Cdo 269/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.269.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vady podání Leasing Odstoupení od smlouvy Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:12. 1. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 269/2025-146 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně GRENKELEASING s.r.o., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 620/3, identifikační číslo osoby 45807655, zastoupené JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, proti žalovanému Denisovi Makollimu, se sídlem v Praze 10, Jahodová 2890/109, identifikační číslo osoby 76600602, zastoupenému JUDr. Antonem Spišákem, advokátem se sídlem v Praze 3, Radhošťská 1942/2, o zaplacení 71 064,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 154/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2023, č. j. 91 Co 386/2023-107, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 179 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení na žalovaném domáhala zaplacení částky 71 064,15 Kč z titulu vypořádání po odstoupení od leasingové smlouvy (z důvodu prodlení žalovaného s hrazením leasingových splátek), jejímž předmětem bylo fotografické vybavení a kterou žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 16. 2. 2022. Požadovaná částka sestávala z nájemného za 2 neuhrazené splátky do doby odstoupení od smlouvy celkem ve výši 22 324,50 Kč, platby za pojištění ve výši 1 668 Kč, úroku z prodlení z dlužných splátek ve výši 1 817,65 Kč, z platby ve výši 4 čtvrtletních leasingových splátek zbývajících do konce sjednané doby leasingu včetně daně z přidané hodnoty ve výši 44 649 Kč a z administrativního poplatku za nedodržení smluvních podmínek včetně daně z přidané hodnoty ve výši 605 Kč. 2. Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 6. 9. 2023, č. j. 34 C 154/2023-51, kterým Obvodní soud pro Prahu 10, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 71 064,15 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, a to v pravidelných měsíčních splátkách po 5 500 Kč splatných ke každému 25. dni v měsíci počínaje měsícem po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek, a kterým rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok I), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). 3. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu, tj. jeho výroky I a II) napadl žalovaný včasným dovoláním. Namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v dovolání dále citované. Jen „z procesní opatrnosti“ dodal, že pokud by nebyla shledána přípustnost dovolání na základě shora uvedeného důvodu, pak „lze mít za to, že bude (případně i současně) dána přípustnost dovolání z důvodu, že „napadený rozsudek (…) závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, případně má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. 4. Žalovaný konkrétně vytýkal odvolacímu soudu, že se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 58/2021 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), vyhověl-li peněžitému nároku žalobkyně na uhrazení všech sjednaných leasingových splátek po odstoupení od leasingové smlouvy v plném rozsahu navzdory tomu, že v době rozhodnutí odvolacího soudu již byl žalobkyni vrácen předmět leasingu, o jehož hodnotu měl odvolací soud uplatňovaný peněžitý nárok žalobkyně ponížit. Z citovaného rozhodnutí zdůraznil závěr, že hodnota předmětu leasingu je již obsažena v obvyklé ceně leasingu, kterou je leasingový nájemce povinen zaplatit leasingovému pronajímateli v souhrnu sjednaných leasingových splátek a že o tuto částku by se leasingový pronajímatel bezdůvodně obohatil, proto má leasingový nájemce právo na odpočet výtěžku z prodeje vráceného předmětu leasingu, resp. na odpočet obvyklé ceny této věci. Současně namítal nesprávnost závěru odvolacího soudu, že v posuzované věci nešlo o tzv. finanční leasing. Poukazoval na „orientační nabídku financování“ ze dne 9. 2. 2022 umožňující podle něj odkup předmětu leasingu za již pouze symbolickou indikovanou zůstatkovou hodnotu a tvrdil, že počítal s tím, že po skončení leasingu nabude jeho předmět do svého vlastnictví (dále jen „první námitka“). 5. Podle žalovaného se odvolací soud odchýlil též od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017, rozhodl-li na základě shodných skutkových okolností jinak než v předchozím řízení mezi týmiž účastníky, aniž by důvody svého odlišného rozhodnutí náležitě objasnil, čímž porušil princip legitimního očekávání, a tedy právo žalovaného na spravedlivý proces. Uvedl, že se žalobkyní měl uzavřeny dvě obsahově prakticky totožné leasingové smlouvy a že nároky z druhé smlouvy byly předmětem jiného dřívějšího soudního řízení probíhajícího před týmž odvolacím soudem pod sp. zn. 22 Co 198/2023 a ukončeného usnesením o schválení smíru, v němž se žalovaný zavázal uhradit v plné výši peněžité nároky žalobkyně, která se následně zavázala vydat žalovanému předmět leasingu. Tento smír byl podle žalovaného uzavřen po sdělení předběžného právního názoru odvolacím soudem, že jde o tzv. finanční leasing a je nutno odečíst hodnotu vráceného předmětu leasingu (dále jen „druhá námitka“). 6. Žalovaný též měl za to, že v leasingové smlouvě nelze platně sjednat úhradu všech zbývajících leasingových splátek a současně vrácení předmětu leasingu, aniž by hodnota předmětu leasingu byla vůči nároku pronajímatele zohledněna, neboť takové ujednání by bylo ve zjevném rozporu s dobrými mravy a zákonem, šlo by podle něj o ujednání zakládající bezdůvodné obohacení bez spravedlivého důvodu (dále jen „třetí námitka“). S odkazem na § 1753 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), žalovaný též prezentoval názor, že takové ujednání nemohlo být uvedeno v obchodních podmínkách, neboť by šlo o zjevně překvapivé a tedy neúčinné ustanovení obchodních podmínek (dále jen „čtvrtá námitka“). 7. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání měla dovolání žalovaného za nedůvodné a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. 8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Přípustnost dovolání nezaloží první námitka. Od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 58/2021, se odvolací soud nemohl odchýlit, neboť posuzoval skutkově i právně odlišnou situaci. V tam posuzované věci byla řešena otázka, jakým způsobem má být provedeno konečné vypořádání vzájemných práv a povinností účastníků při předčasném ukončení leasingové smlouvy v situaci, kdy způsob vypořádání vzájemných práv a povinností mezi účastníky nebyl sjednán a kdy šlo o smlouvu o tzv. finančním leasingu, tj. smlouvu, ve které bylo mezi stranami dohodnuto, že po zaplacení všech dohodnutých splátek bude pře