23 Cdo 2750/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2750/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:8. 3. 2023 Spisová značka:23 Cdo 2750/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2750.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Příslušnost soudu mezinárodní Příslušnost soudu místní Dotčené předpisy:§ 41 odst. 2 o. s. ř. § 103 o. s. ř. § 104 odst. 1 o. s. ř. § 105 odst. 2 o. s. ř. § 105 odst. 3 o. s. ř. § 105 odst. 4 o. s. ř. čl. 26 odst. 1 Nařízení () č. 1215/2012 čl. 28 odst. 1 Nařízení () č. 1215/2012 Kategorie rozhodnutí:D EU Zveřejněno na webu:15. 5. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2750/2022-268 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobce N. Ch., narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Šárkou Gregorovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, proti žalované L. P., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Martinem Klímou, advokátem, se sídlem v Mladé Boleslavi, tř. V. Klementa 203, o 6 316,19 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 68/2018, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. 3. 2022, č. j. 83 Co 206/2021-215, takto: Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. 3. 2022, č. j. 83 Co 206/2021-215, se ve výroku prvním ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce, právní nástupce T. P., zemřelé 20. 10. 2018, se na základě žaloby doručené soudu prvního stupně dne 9. 1. 2018 domáhal zaplacení 6 316,19 EUR s úrokem z prodlení ve výši 4 % ročně od 30. 4. 2017 do zaplacení odpovídající jeho podílu na pozůstalosti po zůstavitelce L. A. W., zemřelé 11. 12. 1990. 2. Podáním ze dne 24. 5. 2021 označeným jako „Námitka nedostatku pravomoci soudů v České republice“ se žalovaná vyjádřila k právní povaze žalovaného nároku s tím, že spor by měl být řešen podle právních předpisů České republiky. Na soudní jurisdikci je třeba pohlížet jako na moc pojímanou teritoriálně, jež je znakem státní suverenity. Podle žalované nelze žalobu proti občanu České republiky s bydlištěm na území České republiky projednávat a rozhodovat na území České republiky podle práva jiného státu, které nebylo publikováno ve Sbírce zákonů České republiky. Navrhla, aby řízení bylo zastaveno. 3. Okresní soud v České Lípě usnesením ze dne 16. 7. 2021, č.j. 7 C 68/2018-180, rozhodl, že soudy v České republice jsou mezinárodně příslušné k projednání a rozhodnutí věci (výrok I), návrh žalované na zastavení řízení z důvodu nedostatku mezinárodní příslušnosti českého justičního orgánu ze dne 24. 5. 2021 zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci separované náklady řízení ve výši 15 998,62 Kč. 4. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce je státním příslušníkem Rakouské republiky, stejně jako jeho právní předchůdkyně T. P. i zůstavitelka L. A. W., žalovaná je státní příslušnicí České republiky. Soud prvního stupně shledal existenci cizího prvku spočívajícím v tom, že žalobce je státním příslušníkem cizího státu. Proto zkoumal jednak pravomoc českého soudu ve věci jednat a v kladném případě, zda lze věc projednat a rozhodnout podle českého právního řádu. 5. Při posuzování pravomoci aplikoval Nařízení Rady Evropských společenství č. 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“). Dospěl k závěru o pravomoci českých justičních orgánů ve věci rozhodnout podle čl. 4 nařízení Brusel I bis. S ohledem na předmět řízení, kterým je dle soudu prvního stupně podle § 489 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, závazek žalované vůči žalobci vzniklý z jiné právní skutečnosti ve formě dědění a nikoli závazek vzniklý z nároku na náhradu škody, nebyla dle soudu prvního stupně založena ani mezinárodní příslušnost daná na výběr podle článku 7 - 23 nařízení Brusel I bis. 6. Námitky žalované, jimiž odůvodňovala návrh na zastavení řízení, podle soudu prvního stupně nezpochybňují mezinárodní příslušnost českého justičního orgánu, ale použitelnost českého právního řádu, od níž se ovšem mezinárodní příslušnost českých justičních orgánů neodvíjí. S ohledem na předmět řízení soud prvního stupně uzavřel, že věc se řídí rakouským právním řádem. 7. Protože soud prvního stupně neshledal nedostatek podmínky řízení spočívající v nedostatku mezinárodní příslušnosti soudu, rozhodl, že soudy v České republice jsou mezinárodně příslušné k projednání a rozhodnutí věci, a návrh žalované na zastavení řízení zamítl. 8. Odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím změnil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I a II tak, že se námitka místní nepříslušnosti vznesená žalovanou zamítá (výrok první), a ve výroku III tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu separovaných nákladů řízení ve výši 6 165,30 Kč (výrok druhý). 9. Odvolací soud vyšel z toho, že šlo o věc s mezinárodním prvkem daným bydlištěm žalobce na území jiného členského státu Evropské unie. Nárok žalobce považoval za nárok opomenutého dědice (jeho právního nástupce) na vydání pozůstalosti, tedy věc občanskoprávní projednávanou ve sporném řízení a pro určení příslušnosti bylo potřeba aplikovat nařízení Brusel I bis. Jelikož nešlo o věc, která by byla dle článku 1 nařízení Brusel I bis z jeho působnosti vyloučena, ani nebyla dána výlučná příslušnost dle článku 24 nařízení Brusel I bis, uplatnilo se obecné pravidlo zakotvené v článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis, dle kterého jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné soudy toho členského státu, v němž měla žalovaná bydliště. 10. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1926/2020, uveřejněné pod číslem 11/2022 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 11/2022“; jež je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na https://www.nsoud.cz), měl odvolací soud za to, že žalované nepřísluší dle článku 26 odst. 1 nařízení Brusel I bis právo vznášet námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti v situaci, kdy se nejednalo o výlučnou mezinárodní příslušnost dle článku 24 nařízení Brusel I bis a řízení bylo vedeno u soudu členského státu Evropské unie, v němž měla žalovaná bydliště. Vzhledem k tomu podání žalované ze dne 24. 5. 2021 posoudil podle obsahu jako námitku místní nepříslušnosti. 11. Jelikož žalovaná tuto námitku uplatnila až poté, co se podáním ze dne 26. 9. 2018 k žalobě vyjádřila a v tomto podání námitku místní nepříslušnosti nevznesla, byla podle § 105 odst. 1 o. s. ř. její námitka opožděná. Odvolací soud proto usnesení soudu prvního stupně změnil ve výrocích I a II a námitku žalované zamítl. 12. Dodal, že brojila-li žalovaná proti aplikaci rakouského hmotného práva, nesouvisela tato námitka s otázkou mezinárodní (ani místní) příslušnosti soudů, ale jednalo se o způsobilou odvolací námitku podléhající přezkumu v rámci opravných prostředků (tj. v rámci odvolání ve věci samé – poznámka dovolacího soudu). II. Dovolání a vyjádření k němu 13. Proti výroku prvnímu usnesení odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. 14. Podle žalované jde o posouzení toho, „zda vznesenou námitku žalované bylo po právu poměřovat s kritérii vztahujícími se na uplatnění jiného práva, námitky nedostatku příslušnosti“, a dále „do kterého časového okamžiku, pokud je tento v právu označen, mohla žalovaná vznášet námitku nedostatku pravomoci soudů v České republice“. 15. Žalovaná poukázala na to, že zatímco namítala nedostatek pravomoci soudů České republiky, soud prvního stupně se zabýval mezinárodní příslušností a odvolací soud rozhodl o námitce místní nepříslušnosti. Podle žalované má výraz „pravomoc“ v právním řádu jiný význam než „příslušnost“, lhostejno zda příslušnost je spojena s přívlastkem „místní“ či nikoli. Zatímco pravomoc, dle žalované, která v tomto směru odkázala na publikaci HENDRYCH, D. a kol., Právnický slovník, 2. rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 726 s., spočívá v oprávnění příslušného orgánu vykonávat veřejnou moc v oblasti své působnosti zákonem stanovenými právními prostředky, soudy se zaměřily na institut příslušnosti. Podle žalované termín „pravomoc“ je nadřazen pojmu „příslušnost“. Zda má soud pravomoc je třeba prověřovat vždy, ve všech stádiích jednání a z úřední povinnosti, zde i s přihlédnutím k tomu, že na soudní jurisd