Nejvyšší soud 23 Cdo 2933/2025 – Přípustnost dovolání

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 9. 2024, č. j. 23 C 99/2018-534, zamítl žalobu o zaplacení celkově částky 12 143 294,80 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

V projednávané věci byly vydány již dva zrušující rozsudky Nejvyššího soudu. Prvním ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2309/2020, byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2020, č. j. 7 Co 27/2019-191, v prvním výroku co do částky 14 859 022 Kč s příslušenstvím a v druhém výroku, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2019, č. j. 23 C 99/2018-88, ve výroku II co do částky 14 859 022 Kč s příslušenstvím a ve výroku III. Druhým rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1694/2023, byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2023, č. j. 4 Co 34/2022-430, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2022, č. j. 23 C 99/2018-391, ve výrocích I a III.

Odvolací soud částečně zopakoval dokazování a dospěl k závěru, že žalobce na svých internetových stránkách dne 21. 12. 2017 zveřejnil prohlášení, které mělo povahu veřejného příslibu, přičemž v něm stanovil dvě podmínky, na jejichž splnění bylo vázáno poskytnutí odměny v podobě nevymáhání některých nároků žalobce. Těmito podmínkami bylo jednak to, že uživatel měl do 31. 12. 2017 uzavřenou licenční smlouvu pouze s OSA nebo s INTERGRAM, a jednak že uživatel uzavřel jedinou licenční smlouvu prostřednictvím kolektivního místa OSA po 1. 1. 2018. Odvolací soud dospěl s odkazem na skutková zjištění soudu prvního stupně k závěru, že první podmínku veřejného příslibu žalovaná splnila, přičemž splnění druhé podmínky žalobce žalované úmyslně odepřel, jelikož žalované neumožnil uzavřít jednotnou licenční smlouvu prostřednictvím kontaktního místa. Odvolací soud (vázán závazným právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v jeho rozsudku ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1694/2023) analogicky aplikoval § 549 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Úmyslným zmařením druhé podmínky došlo k jejímu splnění podle citovaného ustanovení, čímž žalovaná splnila podmínky veřejného příslibu a náleží jí odměna spočívající v závazku žalobce nevymáhat své dřívější nároky. K námitce žalobce, že veřejný příslib dne 7. 9. 2018 odvolal smazáním znění veřejného příslibu z webových stránek žalobce, odvolací soud konstatoval, že jednak pouhé odstranění veřejného příslibu ze sekce „aktuality“ nelze posoudit jako odvolání veřejného příslibu ve smyslu § 2885 o. z., a zároveň je tato námitka irelevantní, neboť žalovaná se plnění z veřejného příslibu domáhala již v dopise ze dne 2. 5. 2018. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který žalobu zamítl.

Rozsudek odvolacího soudu napadl v celém jeho rozsahu žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (v jeho rozsudcích vydaných v projednávané věci ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2309/2020, a ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1694/2023, a rovněž v rozsudku ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 27 Cdo 386/2021). Dovolání dále shledává přípustným pro řešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to konkrétně zda je nutné se dovolat relativní neplatnosti odvolání veřejného příslibu ve smyslu § 2885 odst. 1 o. z., pokud bylo toto odvolání učiněno v nedostatečné formě, a pokud ano, zda je takové odvolání veřejného příslibu platným právním jednáním, pokud k jeho relativní neplatnosti nedojde včas v rámci subjektivní promlčecí lhůty.

Dovolatel dále namítá překvapivost a nepřezkoumatelnost rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1694/2023, jakož i jeho rozpor s obsahem spisu a předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu vydaným v projednávané věci dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2309/2020.

Žalobce v dovolání navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví v celém rozsahu, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť dovolatel nevymezil žádnou otázku, kterou by se dovolací soud mohl zabývat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti.

Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).

Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byl řádně vymezen předpoklad přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací soud rovněž není oprávněn si předpoklad zakládající přípustnost dovolání vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že řešená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí být z obsahu dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013).

Dovolatel uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přesto nikterak ve svém dovolání takovou otázku nevymezuje, stejně jako neuvádí, jaká rozdílná řešení dané právní otázky se z judikatury dovolacího soudu podávají. Odkazuje-li dovolatel v této souvislosti na rozsudky ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2309/2020, ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1694/2023, a ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. 27 Cdo 386/2021, pak Nejvyšší soud v nich neřešil žádnou totožnou právní otázku, natož s rozdílným výsledkem. Dovolatel v této souvislosti ve skutečnosti poukazuje pouze na (dle svého tvrzení) rozdílné skutkové závěry napříč rozsudky v projednávané věci ohledně konkrétních adresátů veřejného příslibu a plnění jeho podmínek.

K tomu pak lze doplnit, že dovolacímu soudu nenáleží přezkum napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní. Skutkové závěry nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) jakožto činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolatel tak výše uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v uvedeném rozsahu nedostál a jeho dovolání je v této části neprojednatelné.

Dovolací soud dále posoudil, zda je dovolání ve zbývajícím rozsahu přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Otázka, zda je nutné se dovolat relativní neplatnosti odvolání veřejného příslibu ve smyslu § 2885 odst. 1 o. z., pokud bylo toto odvolání učiněno v nedostatečné formě, a pokud ano, zda je takové odvolání veřejného příslibu platným právním jednáním, pokud k jeho relativní neplatnosti nedojde včas v rámci subjektivní promlčecí lhůty, přípustnost dovolání nezakládá, neboť na ní napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud (který v této souvislosti odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) nedospěl k závěru, že by žalobce odvolal veřejný příslib ve smyslu § 2885 odst. 1 o. z. před tím, než se žalovaná plnění z veřejného příslibu domáhala, a že by toto odvolání bylo pouze neplatné pro nedostatek formy. Naopak dospěl k závěru, že smazání veřejného příslibu z webových stránek žalobce vůbec nelze považovat za odvolání veřejného příslibu podle § 2885 odst. 1 o. z. (bod 27 napadeného rozsudku a bod 43 rozsudku soudu prvního stupně). Napadené rozhodnutí tudíž nezávisí na dovolání se relativní neplatnosti odvolání veřejného příslibu z důvodu nedodržení formy, neboť podle soudů nižších stupňů k odvolání veřejného příslibu před uplatněním práva žalované na plnění z veřejného příslibu vůbec nedošlo.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

Dovolatel navíc staví svou námitku na předpokladu, že se mu podařilo prokázat odvolání veřejného příslibu a že žalovaná se pokoušela naplnit druhou podmínku veřejného příslibu až po tomto odvolání, přičemž se jí nepodařilo prokázat, že veřejný příslib byl (stále) zveřejněn. Odvolací soud však dospěl k závěru, že k odvolání veřejného příslibu ve skutečnosti nedošlo, a zároveň žalovaná uplatňovala splnění (obou) podmínek veřejného příslibu dříve, než mělo k dovolatelem tvrzenému odvolání příslibu vůbec dojít. Předestírá-li dovolatel vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017).

Dovolatel dále v souvislosti s touto otázkou namítá (a opakuje svou argumentaci uplatněnou v odvolání), že došlo k neoprávněnému přenesení důkazního břemene na žalobce, neboť žalovaná neprokázala, v jakém znění byl k datu uplatnění práva na odměnu z veřejného příslibu žalovanou veřejný příslib zveřejněn. Ani tato argumentace přípustnost dovolání založit nemůže, neboť soudy v projednávané věci nezaložily své rozhodnutí o znění veřejného příslibu na posouzení důsledků neprokázání rozhodujících skutečností v řízení některým z účastníků (za tzv. stavu non liquet), resp. na neunesení důkazního břemena, nýbrž vyšly z prokázaného skutkového stavu o této okolnosti. Dovolatel tak ve skutečnosti i v této části svého dovolání napadá skutková zjištění odvolacího soudu (případně soudu nižšího stupně) a předkládá dovolacímu soudu jinou verzi skutkového stavu.

Dovolatel ostatně napříč svým dovoláním, včetně v té části jeho dovolání nadepsané „Uplatnění veřejného příslibu“, rozporuje především skutková zjištění, resp. hodnocení důkazů odvolacím soudem (či soudem prvního stupně), zejména pokud jde o skutková zjištění o obsahu komunikace mezi účastníky a okolnostech, za nichž se žalovaná domáhala (dopisem ze dne 2. 5. 2018) plnění z veřejného příslibu. Skutková zjištění, jak uvedeno shora, přezkumu dovolacího soudu nepodléhají (§ 241a o. s. ř.).

Dovolatel v dovolání dále namítá překvapivost, nepřezkoumatelnost a nepředvídatelnost předchozího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1694/2023, uveřejněného pod číslem 24/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kterým byly zrušeny rozsudky soudů nižších stupňů. Dovolatel rovněž namítá, že je tento rozsudek v rozporu s předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu v téže věci ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2309/2020, jakož i s obsahem spisu a skutkovými zjištěními. Tyto námitky tak obsahově směrují proti předchozímu rozhodnutí dovolacího soudu, nikoli vůči dovoláním napadenému rozsudku soudu odvolacího, a proto nemohou založit přípustnost dovolání. Ostatně přípustnost dovolání nemůže založit ani sama skutečnost, že odvolací soud postupoval v souladu s právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným ve shora uvedeném rozsudku, neboť tímto svým postupem se nemohl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce zčásti nesplňuje zákonné náležitosti a trpí vadami, které nebyly ve lhůtě k podání dovolání odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), a zčásti není přípustné. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.