23 Cdo 3022/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 3022/2024-350 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně A. T., zastoupené Mgr. Matyášem Semrádem, advokátem se sídlem v Úvalech, Hodov 459/0, proti žalované Pražské vodovody a kanalizace, a.s., se sídlem v Praze 10, Hostivař, Ke Kablu 971/1, identifikační číslo osoby 25656635, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 881/27, o určení neexistence práva podmiňovat dodání vody uzavřením smluv určitého obsahu a o uložení povinnosti zdržet se přerušení dodávek vody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 187/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2024, č. j. 30 Co 303/2021-259, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 30 Co 303/2021-275, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 872 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala jednak určení, že žalovaná (jako provozovatel vodovodu ve smyslu § 2 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2020, dále jen „ZVK“) není oprávněna podmiňovat dodávku vody na v žalobě označená odběrová místa ve vlastnictví žalobkyně (odběratele podle § 2 odst. 6 ZVK) uzavřením smlouvy ve znění a s obsahem navrženým žalovanou dopisem zaslaným žalobkyni ze dne 4. 2. 2020, jednak uložení povinnosti žalované zdržet se přerušení dodávek vody žalobkyni realizovaných z vodovodu pro veřejnou potřebu z důvodu absence písemných smluv o dodávce vody a odvádění odpadních vod pro shodná odběrná místa, a to do doby, než soud na návrh žalované určí v pravomocném výroku rozsudku, že žalovaná má přerušit dodávku vody pro žalobkyni z důvodu absence písemných smluv o dodávce vody a odvádění odpadních vod. Svoje nároky žalobkyně odůvodňovala tvrzením, že žalovanou navržené znění smlouvy o dodávce vody je pro ni nepřijatelné, neboť je diskriminační vůči žalobkyni i vůči třetí osobám (potenciálním nájemcům žalobkyní vlastněných nemovitostí). 2. Obvodní soud pro Prahu 10 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 4. 2021, č. j. 8 C 187/2018-104, zamítl žalobu o požadovaném určení a o uložení shora popsané povinnosti (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil zamítající výrok I rozsudku soudu prvního stupně v obou žalobkyní uplatněných nárocích (výrok I napadeného rozsudku), rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II jen co do výše náhrady nákladů řízení, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III napadeného rozsudku). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I dovoláním, v němž namítla, že odvolací soud po právní stránce nesprávně (v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2748/2018) posoudil „otázku nepřiměřenosti žalobkyní vymezených sporných smluvních ustanovení vynucovaných žalovanou“ (konkrétně žalobkyně brojí proti smluvnímu ujednání, podle něhož by faktury, jimiž by žalovaná vyzývala žalobkyni k úhradě ceny za dodávku vody a odvádění odpadních vod, byly splatné již k okamžiku jejich odeslání, a dále proti žalovanou navrhované smluvní pokutě za porušení povinnosti plynoucí z objektivní odpovědnosti žalobkyně jako odběratele podle § 10 odst. 3 ZVK) v kontextu úpravy smluv uzavíraných adhezním způsobem, čímž porušil její základní práva plynoucí z čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 5. Žalobkyně dále považovala dovolání za přípustné pro řešení právní otázky „míry přípustné přísnosti adhezně uzavíraných smluv o dodávce vody a odvádění odpadních vod“, zejména s ohledem na porušení zákazu diskriminace v předkládání smluvních ustanovení nad rámec zákonem vymezeného obsahu těchto smluv; uvedenou otázku přitom žalobkyně považovala za v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou. V dané souvislosti žalobkyně rovněž navrhla, aby Nejvyšší soud podal žádost k Soudnímu dvoru Evropské unie k posouzení v dovolání formulovaných otázek směřujících k výkladu zásady „znečišťovatel platí“. 6. V neposlední řadě žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí stojí na posouzení v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené „otázky přenesené diskriminace určitých skupin obyvatel v důsledku nepřiměřených povinností ukládaných odběratelům ze strany žalované v adhezních smlouvách o dodávce vody a odvádění odpadních vod“. Podle žalobkyně totiž objektivní odpovědnost odběratele vody za neoprávněné vypouštění odpadních vod ve svém důsledku vede k tomu, že žalobkyně (jako vlastník nemovitostí připojených na vodovod nebo kanalizaci) je nucena diskriminovat vybrané skupiny obyvatel (ve vztahu k bydlení jde podle žalobkyně o exekuované osoby, Romy a cizince, ve vztahu k pronájmu prostor k podnikání o osoby podnikající s nebezpečnými látkami), neboť má-li se žalobkyně chránit před nepřiměřenými smluvními podmínkami žalované, je nucena zvyšovat nájemné, přičemž žalobkyní uvedené skupiny obyvatel podle jejího názoru mohou být považovány za rizikové z hlediska produkce „(ne)závadných odpadních vod“ nebo z hlediska jejich solventnosti k náhradě škody, prokáže-li se jejich zavinění. 7. Z uvedených důvodů proto žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 8. Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů, označila dovolání za nepřípustné, neopodstatněné a účelové a navrhla Nejvyššímu soudu, aby je odmítnul, případně zamítnul a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností. 11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Žalobkyně v dovolání předně formulovala „otázku nepřiměřenosti žalobkyní vymezených sporných smluvních ustanovení vynucovaných žalovanou“ (zejména navrhované smluvní pokuty, splatnosti pohledávek a pravidel pro doručování). Uvedenou námitkou žalobkyně ve skutečnosti zpochybňuje způsob, jakým odvolací soud posoudil otázku, zda žalovaná porušila svou povinnost plynoucí z ustanovení § 36 odst. 2 ZVK, podle níž nesmí vlastník vodovodu při uzavírání smlouvy podle § 8 odst. 6 jednat v rozporu s dobrými mravy, zejména nesmí odběratele diskriminovat (srov. body 18 a 19 odůvodnění napadeného rozsudku). 14. Nejvyšší soud již v minulosti vysvětlil, že zákonná ustanovení chránící dobré mravy patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2346/2022). Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití těchto zákonných ustanovení, je přitom třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru těchto ustanovení jako právních norem s relativně neurčitou hypotézou – učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Odpovídající úsudek soudu tak musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). 15. V d