Nejvyšší soud 23 Cdo 3056/2025 – Duševní vlastnictví

Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2022, č. j. 1 Cm 19/2018-402, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni a) částku 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), dále uložil žalovaným 1) a 2) povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni b) částku 136 249 Kč s příslušenstvím (výrok II), dále zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni b) částku 132 631 Kč s příslušenstvím (výrok III), dále zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni c) částku 13 740 Kč s příslušenstvím (výrok IV), dále zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni a) částku 12 145 792 Kč s příslušenstvím (výrok V), dále uložil žalovaným 1) a 2) povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni b) částku 440 000 Kč s příslušenstvím (výrok VI), dále zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni b) částku 1 088 367 Kč s příslušenstvím (výrok VII), dále uložil žalovaným 1) a 2) povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni a) částku 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok VIII), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni b) částku 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok IX), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni c) částku 300 000 Kč (výrok X), uložil žalované 1) povinnost uveřejnit na své náklady na hlavní stránce umístěné na webové adrese https://www.lexxus.cz po dobu 30 dnů omluvu v tam uvedeném znění (výrok XI), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok XII až XVII).

K odvolání žalobkyň a žalovaných Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem opravil nesprávně uvedenou adresu žalované 1) v záhlaví rozsudku soudu prvního stupně (první výrok), dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v rozsahu nároku na zaplacení částky 115 412 Kč s příslušenstvím, ve výroku IV jej potvrdil v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení částky 12 240 Kč a dále jej potvrdil ve výroku XI, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v rozsahu nároku na zaplacení částky 20 837 Kč, ve výroku III, ve výroku IV v rozsahu nároku na zaplacení částky 1 500 Kč, ve výrocích V, VI, VII, VIII, IX, X a v souvisejících výrocích o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná 1) v rozsahu, v jakém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a ve výroku XI, dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení vymezených otázek hmotného a procesního práva. Konkrétně dovolatelka formulovala následující otázky a splnění předpokladů přípustnosti dovolání: a) Otázka, zda je odpovědnost za škodu způsobenou nekalosoutěžním jednáním odpovědností objektivní či subjektivní.

Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a aby věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání považuje za důvodné.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání podrobně reagovaly na jednotlivé dovolací námitky a závěrem navrhly, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolání není přípustné.

Dovolatelčina otázka [výše shrnutá pod bodem a)] týkající se subjektivního charakteru povinnosti k náhradě škody způsobené nekalosoutěžním jednáním nezaloží přípustnost dovolání, neboť dovolatelka argumentaci k této otázce vystavěla na vlastních (v řízení neprokázaných) skutkových tvrzeních. Těžiště její argumentace spočívalo v tom, že osoby jednající za žalovanou 1) byly v dobré víře, a že tak nemohla být naplněna subjektivní stránka odpovědnosti za škodu (zavinění). Odvolací soud oproti tomu vycházel z toho, že v řízení bylo prokázáno, že šlo o společné a koordinované jednání obou žalovaných (srov. bod 59 odůvodnění napadeného rozsudku).

Dovolací soud ve svém rozhodování opakovaně vychází ze závěru, podle kterého předestírá-li dovolatelka vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017).

K dovolatelčině argumentaci zpochybňující skutkový závěr soudů o společném a koordinovaném jednání žalovaných a k její námitce směřující proti hodnocení důkazů při učinění tohoto skutkového závěru dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy obou stupňů a že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů jako činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ani dovolatelčina otázka [shora uvedená pod bodem b)] týkající se toho, zda je možné požadovat náhradu v paušální výši podle § 5 odst. 2 ZVPPV u některých nároků a jiné požadovat ve skutečné (prokázané) výši, nezaloží přípustnost dovolání, neboť na řešení takto formulované otázky napadené rozhodnutí nezávisí.

Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že podle rozhodovací praxe není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

Při formulaci této otázky vychází dovolatelka z předpokladu, že žalobkyně b) v řízení požadovala nároky na náhradu škody, vydání bezdůvodného obohacení a odčinění nemajetkové újmy v penězích v režimu paušální náhrady podle § 5 odst. 2 ZVPPV a nikoli podle skutečně vzniklé škody, bezdůvodného obohacení a nemajetkové újmy, a to vzhledem k jejímu podání ze dne 23. 11. 2022 (podání na č. l. 383). Má za to, že žalobkyně b) tímto podáním změnila v tomto smyslu svoji žalobu a soud na jednání konaném dne 8. 12. 2022 tuto změnu žaloby připustil.

Tento předpoklad se však z obsahu spisu nepodává. Žalobkyně b) ve svém podání ze dne 23. 11. 2022 výslovně navrhla změnu žaloby pouze ve vztahu k nároku pod bodem 9 žalobního petitu týkajícím se formy požadované omluvy. Takový procesní návrh ve vztahu k odlišnému vylíčení rozhodujících skutečností pro stanovení výše náhrady škody, bezdůvodného obohacení a přiměřeného zadostiučinění v penězích toto podání neobsahuje.

S ohledem na takto formulované podání a návrh žalobkyně b) soud prvního stupně svým usnesením ze dne 8. 12. 2022 zjevně rozhodoval o návrhu žalobkyně b) na připuštění změny žaloby pod bodem 9 žalobního petitu týkajícím se formy požadované omluvy. Argumentaci žalobkyně b) o možnosti stanovení náhrady škody, bezdůvodného obohacení a přiměřeného zadostiučinění v paušalizované výši podle § 5 odst. 2 ZVPPV evidentně nepovažoval za změnu žaloby v důsledku odlišného vylíčení rozhodujících skutečností zakládajících nový skutkový základ věci (jiný skutek). A to zjevně již proto, že ještě téhož dne na tomtéž jednání vyhlásil ve věci samé rozsudek, ve kterém vycházel právě z tvrzení žalobkyně b) a skutkových zjištění o skutečně vzniklé škodě a nemajetkové újmě.

Jak uvedeno již shora, předestírá-li dovolatel vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, proto taková argumentace přípustnost dovolání nezakládá.

V případě, že by dovolatelka prostřednictvím své argumentace vytýkala, že soud prvního stupně nerozhodl o (celém) návrhu žalobkyně b) na připuštění změny žaloby podle § 95 o. s. ř. nebo že soud prvního stupně (a potažmo odvolací soud) nerozhodl o žalobě ve znění připuštěné změny, představuje taková výtka námitku vady řízení, která však není sama o sobě způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť k vadám řízení dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci není.

Zpochybňuje-li pak dovolatelka správnost právního posouzení věci odvolacím soudem ve vztahu k té části druhého výroku jeho rozsudku, kterou byly zrušeny výroky VI a VII rozsudku soudu prvního stupně, jimiž soud prvního stupně rozhodl o nároku žalobkyně b) na vydání bezdůvodného obohacení, pak tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, když tuto část rozsudku odvolacího soudu dovolatelka vzhledem k rozsahu svého dovolání nenapadá (ostatně v tomto rozsahu by dovolání bylo subjektivně a objektivně nepřípustné).

Jinak řečeno, nebylo-li soudy dosud pravomocně rozhodnuto o celém nároku (nárocích) dovolatelky na náhradu škody, vydání bezdůvodného obohacení a odčinění nemajetkové újmy, nelze ani posoudit, zda je právní posouzení (celkové) výše těchto nároků s ohledem na úpravu stanovenou v § 5 odst. 2 ZVPPV odvolacím soudem správné či nikoli. I z tohoto důvodu proto na dovolatelkou položené otázce rozhodnutí odvolacího soudu (v dovoláním napadeném rozsahu) nezávisí.

U poslední dovolací otázky [výše shrnuté pod bodem c)] týkající se přiměřeného zadostiučinění v nepeněžité formě a peněžité formě dovolatelka jako důvod přípustnosti uvedla, že by tato otázka měla být posouzena jinak, než jak k ní ve své dosavadní ustálené rozhodovací praxi přistupuje dovolací soud, tedy tak, že přiměřené zadostiučinění v penězích by nemělo být až sekundárním v případě, že nepeněžité zadostiučinění nepostačuje k odčinění nemajetkové újmy.

Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi vychází z toho, že pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích musí být v řízení prokázáno, že poškozený utrpěl nemajetkovou újmu, a to v takovém rozsahu nebo takového druhu, že nepostačuje její vyrovnání přiměřeným zadostiučiněním v nepeněžité formě. Teprve poté lze posuzovat, jaká částka, požadovaná k zaplacení jako zadostiučinění, je přiměřená k vyrovnání vzniklé nemajetkové újmy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005 ve věci sp. zn. 32 Odo 1318/2004, jehož závěry jsou použitelné i v režimu právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1409/2024).

Na tomto principu je výslovně postaveno i samotné ustanovení § 2951 odst. 2 o. z., podle něhož se nemajetková újma odčiní poskytnutím přiměřeného zadostiučinění. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

Dovolací soud pak neshledal dovolatelkou předestřené důvody za dostačující, aby na jejich základě měl přistoupit ke změně výše citované ustálené rozhodovací praxe. Z dovolatelčiny argumentace vyplývá toliko její nesouhlas s tím, že byla zavázána ke zveřejnění omluvy, přičemž zpochybňuje její účinek v projednávané věci. Dovolatelka ovšem nepředestřela takové důvody, pro které by mělo dojít ke změně judikatury (nadto vycházející z výslovného ustanovení zákona o vztahu nepeněžité a peněžité formy přiměřeného zadostiučinění).

Z výše uvedeného vyplývá, že žádná z otázek předestřených v dovolání nebyla způsobilá založit jeho přípustnost. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované 1) odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se u něho řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).