Nejvyšší soud 23 Cdo 3123/2025 – Zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím

Žalobkyně se (jako správkyně pozůstalosti po zůstaviteli Antonínu Cápkovi – dále jen „zůstavitel“) v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím jako neuhrazené dílčí splátky z titulu Dohody o zániku závazků a jejich nahrazení závazkem novým uzavřené dne 10. 11. 2008 mezi zůstavitelem a žalovanou (dále jen „dohoda“). Dohodou měly zaniknout závazky na zaplacení sjednaných kupních cen z kupních smluv specifikované v dohodě identifikací faktur vystavených k zaplacení jednotlivých kupních cen (dále jen „původní závazky“) a měly být nahrazeny závazkem novým k zaplacení částky 7 320 000 Kč v dílčích splátkách.

Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 6 C 2/2024-94, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 500 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok pod bodem I) a náhradu nákladů řízení ve výši 28 307,58 Kč (výrok pod bodem II).

Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 3 797,80 Kč (výrok II).

Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu (výslovně „v plném rozsahu výrokové části“) včasně podaným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci. Navrhla napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná spatřovala přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 1173/2004, ze dne 23. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 228/2004, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1945/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 6073/2017) při řešení tří vzájemně souvisejících otázek procesního a hmotného práva: - zda uznání závazku (dluhu) může založit své procesní účinky, tedy přenesení důkazního břemene, resp. nastolení vyvratitelné domněnky existence závazku, při absenci konkrétních skutkových tvrzení o uznávaných závazcích, resp. zda v tomto smyslu může skutkové vymezení závazku nahradit (dále jen „první otázka“), - zda v případě plurality uznávaných závazků musí být požadavek na určité skutkové vymezení závazku naplněn individuálně u každého jednotlivého závazku (dále jen „druhá otázka“), - zda může určité vymezení závazků představovat seznam faktur, jimiž byly závazky účtovány, se základními údaji (číslo faktury, částka, datum vystavení a splatnosti), bez skutkového vymezení podstatných náležitostí závazkových vztahů, na jejichž základě měly být faktury vystaveny – zejm. předmět plnění, cena, konkrétní okolnosti projevu vůle, resp. kontraktace atd., (dále jen „třetí otázka“).

Žalovaná dále vytýkala odvolacímu soudu, že opomněl provést (jí v odvolacím řízení navržené) další důkazy k prokázání neexistence původních závazků s odkazem na princip neúplné apelace a na řádné poučení žalované podle § 118a občanského soudního řádu, a postupoval tak podle ní v rozporu s „ústavními garancemi spravedlivého procesu“ vyjádřenými například v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2736/19 (dále jen „čtvrtá otázka“). Domnívala se, že se jí řádného poučení podle § 118a občanského soudního řádu v řízení před soudem prvního stupně nedostalo. V té souvislosti považovala za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou otázku, zda v situaci, kdy soud dospěje k závěru, že ve vztahu k určité relevantní skutkové okolnosti dochází k přenesení (obrácení) důkazního břemene z žalobce na žalovaného, postačí v kontextu poučení podle § 118a odst. 1, 3 občanského soudního řádu, aby soud žalovaného vyrozuměl o svém závěru o přenesení důkazního břemene, nebo zda i v této situaci musí dojít k výslovnému poučení, že „účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně“, resp. že „účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení (jde-li podle soudu o tyto situace) ve smyslu znění uvedeného ustanovení“ (dále jen „pátá otázka“). Tvrdila, že se soudy nižších stupňů spokojily s pouhým vyrozuměním o přenesení důkazního břemene, aniž explicitně formulovaly odkaz na § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu, resp. aniž sdělily věcný obsah daného ustanovení, a nemohlo tak dojít k naplnění účelu těchto ustanovení. Podle žalované z vyjádření, že určitý účastník nese důkazní břemeno, ještě neplyne, že se mu dané břemeno nedaří unést, a že takový postoj soudu prvního stupně žalovaná ani nemohla očekávat, neboť byl ihned zamítnut její důkazní návrh výslechem svědkyně A. V., kterým reagovala na sdělení soudu prvního stupně o přenesení důkazního břemene.

Žalovaná též namítla, že skutkový závěr o uzavření dohody je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, a že soudy nižších stupňů se proto odchýlily od nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 2736/19, a stanoviska jeho pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a porušily její právo na spravedlivý proces (dále jen „šestá otázka“).

Žalobkyně navrhla dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné. Dovolání podle ní neobsahuje náležité vymezení předpokladů jeho přípustnosti a dovolacích důvodů. Námitky žalované ohledně rozporu napadeného rozhodnutí s konstantní judikaturou dovolacího soudu měla za účelovou dezinterpretaci řešení odlišných právních otázek (týkajících se určitosti žalobních tvrzení, která nadto považovala za dostatečná) a nikoliv otázky určitosti samotného právního jednání uznání závazku posuzované odvolacím soudem. Poukaz na porušení poučovací povinnosti měla za neodpovídající průběhu řízení. Ve zbytku podle žalobkyně představuje dovolání nepřípustnou polemiku se skutkovými závěry obecných soudů.

Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

Ačkoliv v úvodu dovolání žalovaná avizovala, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu výrokové části“, dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalované s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům v dovolání není obsažena žádná argumentace, a žalovaná se tak zjevně domáhá jejich zrušení pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání nezakládají věcně související první, druhá a třetí otázka. Odvolací soud se nemohl odchýlit od žalobkyní citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť v nyní posuzované věci nešlo o situaci, v níž uznávané závazky tvořily předmět řízení, jehož skutkovou individualizaci samotné uznání závazků neobsahující vylíčení skutkového děje nemohlo nahradit.

Ze žalovanou výše zmíněných rozhodnutí se podává, že právním důsledkem uznání závazku žalovaným je, že žalobce nemusí prokazovat existenci uznávaného závazku, neboť se uplatní vyvratitelná domněnka jeho existence a důkazní břemeno ohledně tvrzení o jeho neexistenci přechází na žalovaného. Samotné uznání závazku však nemůže nahradit absenci řádného vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř., tedy individualizaci skutkového děje (konkretizaci žalobou uplatněného nároku po skutkové stránce) podstatnou pro vymezení předmětu řízení. Tedy jinak řečeno, není-li uznání dluhu samostatným zavazovacím důvodem, samotné uznání dluhu nenahrazuje (nemůže nahrazovat) chybějící skutková tvrzení ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř.

V nyní posuzované věci však uznávané závazky netvořily předmět řízení. Žalobkyní uplatněný nárok byl podle žalobních tvrzení založen dohodu ze dne 10. 11. 2008 jako samostatným zavazovacím důvodem. Podle tvrzení žalobkyně totiž dohodou vznikl nový závazek žalované k zaplacení tam uvedené částky ve splátkách a současně zanikly původní současně uznávané závazky. Jinak řečeno žalobkyně v řízení nepožadovala plnění z jednotlivých původních uznávaných závazků, které dohodou měly zaniknout, nýbrž požadovala plnění na základě samotné dohody, kterou teprve vznikl závazek k zaplacení částky (nahrazující původní zaniklé závazky), jejíž část uplatnila v řízení jako nárok po žalované. Za procesní situace nastalé v posuzovaném řízení (odlišné od situace řešené v žalovanou citovaných rozhodnutích) rozhodnutí odvolacího soudu nebylo založeno na závěru, že bylo možné vadu skutkového vymezení překlenout uznáním uznávaných závazků, jehož nesprávnost žalovaná odvolacímu soudu vytýkala. Řešení takto žalovanou vymezených otázek (založených na předpokladu jiné procesní situace, než která nastala v nyní posuzované věci) tedy pro napadené rozhodnutí nebylo určující. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

Pro úplnost lze dodat, že skutková tvrzení žalobkyně o existenci dohody a jejím obsahu byla v žalobě vymezena dostatečně určitě takovým způsobem, že předmět řízení nebyl po skutkové stránce zaměnitelný a v tomto ohledu se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, měl-li taková žalobní tvrzení za dostatečná (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004, ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3940/2017, nebo ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 768/2018).

Nadto lze k uvedeným otázkám doplnit, že odvolací soud založil závěr o důvodnosti žalobou uplatněného nároku též na právním posouzení, že částečné plnění žalované na závazek z dohody lze také považovat za uznání závazku ve smyslu § 323 odst. 1 ve spojení s § 407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014. Zjevně tedy vycházel z toho, že účinky uznání žalobou uplatněného závazku vyplývajícího z dohody, tj. vyvratitelná domněnka jeho existence (včetně předpokladů jeho existence spojených s existencí dohodou zanikajících původních závazků) a přenesení důkazního břemene na žalovanou ohledně tvrzení o jeho neexistenci (a tedy i o neexistenci dohodou zanikajících původních závazků), byly dány i na základě uznání závazku z dohody částečným plněním (bez ohledu na písemné uznání zanikajících původních závazků obsažené v dohodě). Toto další právní posouzení odvolacího soudu v dovolání relevantně zpochybněno nebylo.

Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby (resp. k závěru o nedůvodnosti obrany žalovaného), není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). Za situace, kdy právní závěr o uznání žalobou uplatněného závazku částečným plněním, který je postačujícím důvodem pro vyvratitelnou domněnku o existenci žalobou uplatněného nároku, jež nebyla provedeným dokazováním vyvrácena (o přenesení břemene důkazního na žalovanou, která jej neunesla), nebyl dovoláním žalované relevantně zpochybněn a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, nemohou být způsobilé založit přípustnost dovolání ani žalovanou předložené otázky první, druhá a třetí, jimiž se žalovaná pokoušela zpochybnit druhý z právních závěrů odvolacího soudu, na jehož základě odvolací soud dospěl k závěru o přenesení důkazního břemene na žalovanou (která jej v řízení neunesla) v důsledku uznání původních závazků zaniklých dohodou. Ani případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu ohledně tohoto druhého právního závěru by totiž nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu.

Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky čtvrté, jejímž prostřednictvím žalovaná odvolacímu soudu vytýká opomenutí důkazů a rozpor s judikaturou Ústavního soudu.

Podle ustálené rozhodovací praxe povinností soudu není provést všechny navržené důkazy. Musí však vyložit, proč určitému důkaznímu návrhu nevyhověl, či proč k provedenému důkazu nepřihlédl při hodnocení důkazů (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2011, sp. zn. I. ÚS 2610/11); neučiní-li tak, jde o tzv. opomenutý důkaz (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08, nebo ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14). V nyní posuzované věci však odvolací soud řádně vysvětlil, že k dalším návrhům žalované na provedení důkazů uplatněným v průběhu odvolacího řízení nemohl přihlédnout, neboť byly uplatněny v rozporu s principem neúplné apelace a nebyly ani naplněny podmínky § 205a odst. 1 o. s. ř. (srov. odstavec 18 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Odvolací soud se tak od citované judikatury Ústavního soudu neodchýlil.

Prostřednictvím páté otázky pak žalovaná soudům nižších stupňů fakticky vytýká vadu řízení spočívající v absenci jejího řádného poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Námitky týkající se vad řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. samy o sobě založit nemůžou, bez ohledu na to, jak dovolatel po formální stránce předpoklad přípustnosti svého dovolání formuloval, kupříkladu zda tak učinil gramaticky vzato formou (jedné) věty tázací či nikoli, nebo zda svoji argumentaci nějak „pojmenoval“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Takovými námitkami se dovolací soud zabývá až za předpokladu, že je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci není dáno.

Nadto lze k uvedené námitce dodat, že napadené rozhodnutí nebylo založeno na závěru o neunesení břemene tvrzení žalovanou. Poukaz žalované na nedostatečné poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. je tak zcela nepřípadný. Ve vztahu k námitce nedostatečného poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti prokázat tvrzení o (ne)existenci původních závazků pak žalovaná v dovolací argumentaci vychází z předpokladu, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně byla pouze vyrozuměna o přenesení důkazního břemene a že takové poučení nenaplnilo účel § 118a odst. 3 o. s. ř., tj. aby byla informována v řízení o tom, že neunáší břemeno důkazní k danému tvrzení a mohla na to případně reagovat označením důkazů. Takový předpoklad uváděný žalovanou v dovolání však v řízení nenastal. Odvolací soud považoval poučení žalované učiněné soudem prvního stupně při jednání dne 19. 6. 2024 za řádné poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť na takové poučení žalovaná reagovala tím, že označila jako důkaz k prokázání svého tvrzení o neexistenci dluhu (tj. k unesení svého důkazního břemene) výslech svědkyně A. V. Skutečnost, že soud prvního stupně následně takový žalovanou navržený důkaz pro údajnou nadbytečnost neprovedl, přitom byla odvolacím soudem posouzena jako pochybení soudu prvního stupně, které napravil odvolací soud tím, že o výslech uvedené svědkyně doplnil dokazování sám. Argumentuje-li nyní žalovaná v dovolání tím, že skutečnost, že soud prvního stupně navržený důkaz výslechem svědkyně „ihned zamítl pro nadbytečnost“, zcela vylučuje, aby si žalovaná danou situaci mohla vyložit tak, že podle soudu prvního stupně neunáší důkazní břemeno, přehlíží průběh zmíněného jednání před soudem prvního stupně. Nejprve totiž byla žalovaná soudem poučena o svém důkazním břemenu. Právě na toto poučení reagovala navržením důkazu výslechem uvedené svědkyně, aniž v danou chvíli vůbec mohla vědět, jak s takovým důkazním návrhem soud prvního stupně naloží. Tím zjevně dala najevo, že je na základě uvedeného poučení srozuměna s tím, že podle soudu prvního stupně pro úspěch v řízení nyní musí prokázat své tvrzení o neexistenci dluhu (tj. v danou chvíli uvedené poučení zjevně splnilo svůj účel). Až poté soud prvního stupně žalovanou navržený důkaz usnesením zamítl „pro nadbytečnost“. V odůvodnění svého rozsudku přitom jeho neprovedení neodůvodnil ve vztahu k návrhu žalované nadbytečností, nýbrž tím, že tento důkaz nebyl způsobilým prokázat tvrzení žalované. Nadbytečnost výslechu uvedené svědkyně dovodil jen ve vztahu k totožnému návrhu ze strany žalobkyně (učiněnému již dříve v řízení), neboť tvrzení žalobkyně, které mělo být prokázáno výslechem uvedené svědkyně, měl za prokázané již z jiných důkazů provedených v řízení.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani šestá otázka, kterou žalovaná namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním ohledně uzavření dohody. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně - srov. odstavec 17 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, a odstavce 9 a 16 odůvodnění napadeného rozhodnutí) je zřejmé, že toto soudy učiněné skutkové zjištění bylo založeno na hodnocení obsahu jednotlivých důkazů a to i v jejich vzájemné souvislosti (mimo jiné kopií dohody a její části obsahující podpis tehdejší jednatelky žalované, výsledků zkoumání pravosti tohoto podpisu, výslechu svědkyně A. V., výstupů z účetnictví žalované, aj.). Nejde proto o situaci, v níž by zjištění skutkového stavu bylo prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 a násl. o. s. ř.) nikdy dospět a takový postup by ve svém důsledku představoval porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že v posuzované věci nejde o výjimečný případ, v němž by skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Závažné procesní pochybení spočívající v libovůli soudů a extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze dovodit pouze z toho, že odvolací soud při hodnocení důkazů dospěl ke skutkovým závěrům, s nimiž žalovaná v dovolání nesouhlasí a prezentuje své vlastní hodnocení důkazů. Odlišná verze skutku prosazovaná žalovanou sama o sobě takový extrémní rozpor znamenat nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018, či ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1635/2022).

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).